Plachetnice na vinětách (2020)

Hájíček výtečným způsobem dokázal propojit mnohdy velmi silná lidská dramata s ukotvením do všedno(denno)sti. Úmysl zacházet s banalitami a jakoby pozastaveným tokem vyprávění mu prakticky vždy vyšel. Jakožto spisovatel totiž působí víc jako pozorovatel – sám o sobě nezúčastněný, přesto citlivý k detailům, z nichž se dá nejen vystavět zajímavý příběh, ale které si zkrátka zaslouží vsunout do popisů leckdy velmi běžných dialogů a dějů.

To vše lze vidět i v jeho novém románu, jen těch drobných detailů, které v sobě ukrývají sílu, se v textu nachází jaksi méně. Až málo. Naopak dialogy mají o poznání větší ambici charakterizovat nejen postavu, ale sdělovat její pocity a sunout děj kupředu. To samo o sobě by bylo vlastně dobře, v rukou Hájíčka však najednou takový literární přístup vychází jako ten slabší. Ne snad, že bychom měli chtít po autorovi recyklovat úspěšné předchozí postupy, srovnání s nimi se ale Plachetnice nevyhnou.

Posun ve způsobu vyprávění jde ruku v ruce s absencí dostatečně silného vnitřního dramatu. Hlavní hrdinka, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka jménem Marie, sice prochází hned několika „dramatickými akty děje”, všechny jsou ale už hodně okoukané a žádný z nich si nenašel prostor pro drobnokresbu. A tak, i když se budou Plachetnice na vinětách dobře číst a poslouchat, nenabídnou přidanou hodnotu, kterou měly romány před nimi. Větší morální a etickou rozporuplnost v jednání postav, bez patosu vykresleným zápasem se svědomím jednotlivce (reflektujícím však svědomí společnosti) a bez románkového stylu zachycených vztahů. Plachetnice se na vztahy zaměřují, ovšem s mnohem větší vazbou na literární mainstream. Jaksi vyžilý, obyčejný – v tom negativním slova smyslu.

I tentokrát (po Dešťové holi a Rybí krvi) se vydání zvukové podoby Hájíčkova románu ujalo vydavatelství OneHotBook. A poprvé oslovilo Vandu Hybnerovou. Její dává postavě Marie nejen jasnější obrysy, ale dokonce i větší uvěřitelnost. Ve srovnání s četbou tak poslech oslabuje některé neduhy Hájíčkova textu. Věty, které tentokrát autor spíše konstruuje, se v přednesu Hybnerové stávají o poznání více promluvou, živoucím organismem, který (ne úplně, ale značně) pozbývá na literárnosti a funguje jako výpověď ženy, která se pohybuje v prostoru mezi svým starým a novým Já.

Hlas Vandy Hybnerové, zabarvený skepsí, pocitem jisté deziluze a až nechuti se s životními záležitostmi vypořádat, vdechuje textu osobitý interpretační tón, který románu pomáhá. A jako zajímavý doprovod fungují hudební pasáže, melodicky atraktivní, zajímavé, s nádechem světla, že Mariiny cesty nakonec budou vést spíše tím lepším směrem. Obojí se vzájemně nepopírá, koexistuje a brání tomu, aby se audiokniha vezla v příliš jednolité náladě a vyznění.

Jestliže tedy úvodní část recenze vyznívala vůči románové novince spíše příkře, lze po poslechu audioknihy konstatovat, že nepovšimnout si „nového Hájíčka” by byla škoda. Vlastně by se chtělo s jistou dávkou nadsázky dodat, že režisér Pekárek a interpretka Hybnerová dostali do Plachetnic více toho dobrého z tradičního Hájíčka.