Kniha Mé cesty do hlubin mozku je vedena formou rozhovoru, což se ukázalo být prvním, naštěstí však jediným větším zádrhelem jejího audioknižního zpracování. Zatímco roli Vladimíra Beneše převzal herec Jiří Langmajer, tazatel Martin Moravec se rozhodl své otázky načíst sám. Fakt, že Moravec není zkušeným rozhlasovým moderátorem, nýbrž novinářem, který vládne spíš klávesnicí, proměnil audiální podání v nerovný souboj Davida s Golášem, který ale David nemá šanci ustát – a to ani přes to, že jeho otázky jsou jednotlivé věty, zatímco Goliášovy-Langmajerovy party tvoří celé dlouhé odstavce.

Úvod audioknihy načetl sám zpovídaný, prof. Vladimír Beneš. Jedná se o důstojné uvedení do vlastní biografické knihy, ale také ukázku dalšího, pro audioknihu nepříliš vhodného netrénovaného hlasu. Nabízí se zde analogie s knihou Zbygniewa Czendlika Postel, hospoda, kostel, ve které zpovídaný také přečte pouze úvodní řádky, ale na rozdíl od Mých cest do hlubin mozku knihu rozhovorů s katolickým knězem posléze načítají dva rozhlasoví herci – tedy jak odpovědi, tak i samotné otázky.

Jiří Langmajer do role neurochirurga vplouvá velmi lehce a během několika málo vět se stává uvěřitelným protagonistou této biografie, včetně drobných povzdechnutí, zamyšlení a úšklebků. Zvolené tempo je příjemné a Langmajer s přehledem zvládá i odbornou terminologii a další úskalí lékařské profese. Vysloveně vtipná situace nastává, když Vladimír Beneš ústy Jiřího Langmajera chválí Jiřího Langmajera za věrně ztvárněnou roli v lékařském seriálu.Audiokniha Mé cesty do hlubin mozku při své více než osmi a půl hodinové délce obsahuje po dvouminutovém úvodu pouze šest kapitol, které odpovídají celkům v knižní předloze. Nejkratší kapitola má půl hodiny, délka těch ostatních však kolísá od 70 až po neuvěřitelných 150 minut! V době mobilních aplikací se to možná nejeví jako problém, věřím ale, že by se uživatelská přístupnost zvýšila, pokud by se delší kapitoly rozdělily na více kratších jednotek.

Stejně tak samotný závěr audioknihy by zasloužil drobné dopracování. Končí totiž tečkou za větou a dál už nic – ticho. Posluchač proto snadno může nabýt dojmu, že došlo k poruše jeho zařízení. Přitom by stačilo za poslední Langmajerovu větu přidat znělku – klidně stejnou, která audioknihu otevírá; nebo jej nechat načíst tiráž.

Mé cesty do hlubin mozku jsou rozhodně zajímavým a přínosným počinem na naší audioknižní scéně a výkon hlavního vypravěče, Jiřího Langmajera, tomu do značné míry napomáhá. Je proto škoda, že audiokniha pod vedením zkušené rozhlasové režisérky Markéty Jahodové trpí poměrně vysokým počtem drobných neduhů, které celkovou úroveň knihy srážejí