Tajomný závoj (Tajemný závoj, 2022)

Detektívi zatiaľ netušia, či stopy na mieste činu čítajú správne, či im do mozaiky nechýbajú tie najdôležitejšie kamienky. Veľa času nemajú, zvlášť ak im hneď na začiatku vyšetrovania svojským spôsobom skríži cestu starý známy – hudobný skladateľ. Spácha samovraždu. Za jeden deň dva prípady spojené zvláštnou niťou, nezvyčajnými stopami. Zatiaľ nevedia, či im neušlo niečo dôležité. Je všetko tak, ako vidia na vlastné oči, alebo sú obidva zdanlivo nesúvisiace prípady zahalené tajomným závojom? Jedno je jasné, ak neodhalia tajomstvo skryté za oponou, ak nezmenia uhol pohľadu, záhada nebude nikdy vyriešená. (anotace)

Lit.: Lojín, Jiří: Co se skrývá za tajemným závojem. In web Vaše literatura, 15. 7. 2022 (recenze). – Cit.:  (…) Policisté z kanceláře 141 se tentokrát setkávají se třemi případy. Dva z nich mají rysy stihomamu a zbytečného obtěžování, tím třetím je vražda prostitutky. Ale vraťme se ještě k předchozím dvěma: k detektivům se nejprve dostane dopis, oznamující vraždu ošetřovatele v zoo, který měl být sežrán divokou šelmou. Aby toto absurdní udání nezůstalo samo, objeví se slavný hudební skladatel s podezřením, že má na něj někdo spadeno a delší čas ho pronásleduje, což podle jeho názoru může vyústit ve vraždu.

Do případů se zamotá tisk a policisté mají z ostudy kabát, nálada je tedy napjatá. Když hudební skladatel spáchá sebevraždu, vše se ještě zkomplikuje. Oddělení má plné ruce práce, ale nezanedbává ani smrt prostitutky, věnuje se jí se stejnou pečlivostí jako ostatním případům.

Již delší dobu mám dojem, že Dominik Dán nepíše s takovou lehkostí, jak tomu bylo dříve, i když jsou jeho hrdinové ve stejném věku jako v jeho dřívější tvorbě, jejich černý humor už není tak brilantní, nejsou tak lehkomyslní v bezedném pití alkoholu či nevěrách. Ano, člověk věkem moudří, jenže v tomto případě nezvážněli hrdinové, ale autor.

Přesto najdeme v románu Tajomný závoj mnoho zajímavých momentů, vysoce oceňuji například velmi emotivní scénu v nemocnici, kterou autor vypráví sice prostými slovy, ale tím zvyšuje jejich účinek.

Kniha má zpočátku pomalý rozjezd, působí dojmem, že autor potřebuje napsat nějakou tu stránku navíc a pomáhá si někdy až zbytečným opakováním. Nemám na mysli to, ke kterému se dopracujeme ke konci, jímž vyvolává vtipný pocit déjà vu, ale opakování slov v dialozích. Naštěstí se pak děj rozvine do větší šířky a zrychlí se.

Knihu, ostatně jako všechny poslední texty Dominika Dána, načetl Martin Mňahončák. Tentokrát zvolil velmi pečlivý výraz, dává přízvuk téměř na každé slovo, jako kdyby přednášel ne zcela bystrému žáku ve škole. To je trochu podivné, protože v minulých audioknihách, které načetl, jsem měl dojem, že nabývá na suverenitě a odváží se víc vystihovat typy jednotlivých postav. Pro příklad můžeme uvést třeba důchodkyni maďarského původu v audioknize Mačacia stopa (recenze zde), kterou sehrál naprosto bravurně. Oceňuji, že Mňahončákovo podání není vtíravé a dovolí posluchači soustředit se na obsah, protože audioknihu chceme primárně vnímat jako literární dílo, ale občasné zpestření není na škodu.

Nakladatelství Publixing, které Dánovy detektivky vydává, už nemá příliš velkou zásobu starších textů, brzy je vyčerpá a bude závislé pouze na těch, které autor teprve napíše. Snad mu vydrží inspirace, posluchači i čtenáři jsou určitě zvědaví, jestli uzavře některá z témat, jež doposud zůstávají otevřená. Zatím jsme spíš svědky, že se jejich počet zvyšuje. (…)