Osudy – Jiří Suchý 1/5 (2004, 2007, 2015)

Přidal: Přemek |

Únor 20, 2007

Jiří Suchý. Rozhlasové vzpomínky herce, zpěváka, textaře, spisovatele a zakladatele divadla Semafor. Připravil Ondřej Vaculík. Technická spolupráce Tomáš Gsöllhofer. Použitá hudba Ferdinand Havlík, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Antoine „Fats“ Domino, Karel Vágner.

Natočeno 2004, rozšířeno 2007. Repríza prvního dílu 12. 2. 2007 (Vltava, 11:30 – 12:00 h.), 1. dílu 27. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) – coby desetidílného dokumentu k 90. narozeninám Jiřího Suchého.

Vydal Jazz Music s.r.o. ve spolupráci s Radioservisem, srpen 2015 (1 CD MP3,JM008-2, EAN 8594168769050; celkový čas 4 hod. 28 min.).

Obsah CD:
1 Plzeň, Klatovy, Praha, Sv. Jan pod Skalou a válka – 25:30
2 Konec války, reklamním grafikem a pak vojákem generála Čepičky – 28:29
3 Reduta a Jiří Šlitr, Divadlo Na Zábradlí a Semafor v ulici Ve Smečkách – 28:04
4 Mé dekadentní začátky, poprvé v televizi a Semafor vítězný – 26:25
5 Gramotingltangl, Jonáš a tingltangl, Armstrong v Praze a Molavcová v Semaforu, emigrantem proti své vůli – 24:58
6 Čemu se říkalo normalizace a pár slov o StB – 27:29
7 Soudruzi ředitelé a s Janem Werichem v Lucerně – 26:01
8 Svoboda, její nádhera a stíny, schopnost odhladit bolest a filmy z USA na ministerstvu kultury – 28:49
9 Perplex a stěhování: Alfa – Karlín – Dejvice, zamejšlení nad divadlem a nad výtvarnem – 26:38
10 Spolupráce Semaforu s jinými autory, syn Jakub, ženský element, a na závěr trochu transcedentna a trochu soukromí – 25:06

Lit.: anonym: Osudy – Jiří Suchý. In web ČRo Olomouc, 2011 (anotace). – Cit.: Při příležitosti oslav 80. narozeniny Jiřího Suchého jsme pro vás připravili vysílání jedinečného cyklu Osudy. Po deset čtvrtečních večerů, vždy ve 20:00 budete mít možnost se zaposlouchat do rozhlasových vzpomínek herce, zpěváka, spisovatele, textaře, zakladatele i obnovitele divadla Semafor. Své desetidílné Vzpomínky Jiří Suchý natočil v Českém Rozhlase v roce 2004.

Lit.: Suchý, Ondřej: Osudy Jiřího Suchého (booklet). – Cit.: V životním příběhu Jiřího Suchého je obsaženo vše, čím rozkvetla česká divadla malých forem, i to, jak v 70. a 80. letech 20. století také zvadla, či spíše změnila se z míst, kde se zpívalo, že „trocha poezie nikoho nezabije“, ve výrobny zábavy čím dál víc postrádající eleganci. Jako připomenutí Gramotingltanglů uslyšíte v každém z deseti dílů jednu písničku, příznačnou pro dobu, o níž je řeč.

„Tak tedy: Vzpomínky mého bratra jsou úžasné! Pouze na jedno musím posluchače upozornit: Nechtějte, byť vás to bude velmi lákat, vyslechnout všechna ta vyprávění naráz, trvají skoro pět hodin. Zvláště když zjistíte, že nejlépe se poslouchají vleže. Neříkám, zážitek je to bezesporu krásný, jenomže když se náhle po třech půlhodinkách poslechu zničehožnic probudíte a zjistíte, že se musíte vrátit do poloviny druhého či třetího CD (jak kdo), abyste mohli při plném vědomí poslouchat pokračování, ztrácíte drahocenný čas a pak se vám může stát to, co mně, že poslechu kompletní sady těchto „zvukových nosičů“ věnujete celý den. A teď už nastává katarze neboli moje „duševní očista spojená s uvolněním; povznášející pocit související s prožitkem uměleckého díla“, jinak řečeno vyvrcholení mého sleeve notu, kdy od hodnocení původně kritického docházím k hodnocení zcela kladnému, obdivnému, hraničícímu až s upřímnou servilitou: Jiří Suchý (tedy můj starší bratr, hrdě připomínám!) mluví spatra tak zajímavě a obdivuhodně, že těm, kteří ho mají rádi podobně jako já, poskytuje při poslechu vzácný požitek. To slovo vzácný jsem přidal schválně, protože dnešní doba – jak víme – požitky poskytuje opravdu pramálo.“

Lit.: Vaculík, Ondřej: Největší dílo Jiřího Suchého je on sám. In: Týdeník Rozhlas, 7/2007. – Cit.: Jiří Suchý pro mnohé z nás není jen textařem, zpěvákem, divadelníkem, básníkem, ale v posledních letech i mimo pódium ztělesňuje nezdolnost, bytostnou houževnatost lomenou filosofickým nadhledem, optimismem. Jeho písničky si jen tak zpíváme, pokud to svedeme, některé scénky staly se pro nás důležitou pomůckou při překonávání různých životních obtíží, zejména křivd. Celoživotní útěchu působí onen vlastně Šlitrův skeč u klavíru, kdy on do nějaké mezihry říká: „Moje sestra má bratra a o tom se říká, že je mešuge. (pausa) Jak to, že moje sestra má bratra a já ne? (pausa) A, co je mi do toho.“

Stokrát si každý z nás takové „a, co je mi do toho“ musel říct, aby neztratil rozvahu. Od té doby ovšem Jiří Suchý dospěl dál. V novém Semaforu v Dejvicích nedávno namaloval oponu a uvedl několik premiér, z nichž například hra „Sukně smutnou jehlou spíchnutá“ je podle mého chytřejšího bratra vynikající, protože Jiří Suchý prý už přešel z původní lineárně-poetické sdělnosti do prostorového myšlenkového rojení… (bratr je strojní inženýr).
Nicméně největší dílo Jiřího Suchého je zejména on sám. Přes všechny neurotismy a vychýlenosti dob předešlých i nynějších on jako by byl stále více sám sebou; pro nás je zárukou jistoty, že člověk se nemá nechat ztrhnout k ničemu, co by pak mohlo poškodit jeho mysl a třeba jen sebeméně zkalit vztah ke světu. To, že u Suchého se tahle vnitřní rovnováha navíc nedostala do rozporu se vznikem záviděníhodného díla, je svědectvím nejen o schopnostech Jiřího Suchého, ale také o „přese všechno příznivých pozemských poměrech“, které takový souběh připouštějí. Díky Jiřímu Suchému pořád víme, že doba je lepší, než povětšině připouštíme: Mírnost, zdrženlivost a pokora nejsou v rozporu s věhlasem.

Proto Český rozhlas 3 – Vltava připravil deset dílů Osudů, v nichž se budeme chtít od Jiřího Suchého dozvědět, v čem je metoda jeho kvadratického díla. Tedy nepůjde jenom o historii jeho divadelnictví a Semaforu, ale o další souvislosti a okolnosti při hledání životních jistot a překonávání nejistot, o zdroji radosti proti návalu smutku, kterému se dnes říká deprese. Takové celistvé životní vyprávění posluchači Českého rozhlasu nemohli slyšet, protože teprve vzniká.

Lit.: Kamberský, Jakub: Vzpomínky nevyléčitelného optimisty. In web Naposlech, 24. 9. 2015 (recenze). – Cit.: Jiří Suchý není pouze spoluzakladatelem divadla Semafor, básníkem, textařem ekvilibristou, hercem, zpěvákem, výtvarníkem. Je, v dobrém slova smyslu, pojmem, mravní autoritou, mužem obdařeným pokorou, životním optimismem, vytříbeným smyslem pro humor a pro čest. Výše zmíněné si jistě uvědomí nejeden posluchač Suchého vyprávění, původně natočeného pro programový cyklus Osudy, který léta vysílá rozhlasová stanice Vltava. Tyto, původně desetidílné o celkové délce 4 a půl hodiny, měly rozhlasovou premiéru v únoru 2007 u příležitosti 75. narozenin živoucího klasika. Po osmi letech je na mp3 CD vydává ve spolupráci s Radioservisem nakladatelství JazzMusic.

Koncepce nahrávky, kterou připravil publicista Ondřej Vaculík, je velmi propracovaná. Nejedná se o vzpomínání klasického střihu, na jaké můžeme být zvyklí v profilových rozhovorech, ale o vyprávění s výrazným společenským a lidským přesahem. Jde o svědectví doby, které dokládá charakternost jedněch a bezcharakternost a bezskrupulóznost druhých. Patrné je to zejména ve velmi silných pasážích, pojednávajících o ústrcích, které Jiří Suchý za normalizace prožíval. Přes častou vypjatost, dramatičnost a vážnost, obsahuje nahrávka mnoho úsměvných či absurdních historek nebo třeba jen drobných slovních hříček, díky nimž si uvědomíme, že vlastně není tak zle, že se dá lecčemu čelit.Devizou nahrávky je rozsah a komplexnost vzpomínek. Jsou zde zmíněna důležitá divadelní představení, filmové projekty, televizní, ale i rozhlasová angažmá, např. legendární pořad Gramotingltangl. K silným momentům, při kterých rozum zůstává stát, jsou vzpomínky na válečná léta Suchého dospívání, hlavně pak ale na dobu normalizace. Tak plastický obrázek o nutném kličkování autora, který nechtěl nic jiného než vkusně těšit publikum, o servilitě, idiocii, nabubřelosti mnohých kulturtrégrů, neustále házejícím Suchému klacky pod nohy, abys pohledal. O to cennější a potřebnější je existence této nahrávky.Je třeba ocenit i nápadité prostřihy písní – v každém díle jedna – které šikovně oddělují pasáže vyprávění. Při častých odbočkách je to skoro až nezbytné. Jiří Suchý má dar se vší pokorou zmínit nezanedbatelné a nezpochybnitelné úspěchy. Zároveň dovede být sebekritický, se vším nadhledem přizná neúspěch v podnikání na poli filmovém.

Osudy Jiřího Suchého se poslouchají samy, až člověk lituje, že netrvají dalších pět hodin. Vzhledem k tomu, že končí rokem 2006, bylo by možná na místě dotočit dvě tři půlhodinky, ve kterých mohl dodnes žijící autor shrnout důležité události posledního desetiletí. A ještě jedna drobná připomínka: cyklus Osudy se dodnes vysílá každý všední den. Při takové periodicitě vůbec nevadí, když v počátečním díle interpret zavzpomíná na filmové zážitky z dětství a totéž zopakuje např. v osmém díle, kdy se obšírněji rozhovoří o své filmové práci. V plynulém poslechu z CD však takové opakování spíše ruší.

Nutno dodat, že ve strhujícím toku Suchého úvah a vzpomínek tato drobná vada zapadne. Kéž nahrávku objeví velké množství vnímavých posluchačů. Jiří Suchý si to zasluhuje plnou měrou.