Dávný dopis Českému rozhlasu – prosím, odpovězte!
Josefem Jiřím Hrašem vysílat svůj pořad o historii Československého rozhlasu, pokusil jsem se vyzvat tuto instituci, aby se hlouběji zabývala svou historií… Zde je kopie dopisu, který jsem tehdy zaslal na adresu Týdeníku Rozhlas:
Vážená redakce,
tento týden jsem si poslechl už třetí díl seriálu komentovaných dokumentů z archívu Českého rozhlasu. Jsem opravdu rád, že se tématu rozhlasové historie v dokumentech někdo systematicky věnuje. Některé ukázky, odvysílané v rámci pořadu, mne opravdu fascinovaly – např. parodie rozhlasové přednášky v podání Josefa Skupy, úryvek z brněnského kabaretu s Vlastou Burianem apod. Je to opravdu záslužná činnost.
Přesto bych však měl několik připomínek. Pominu fakt, že se v pořadu o létech třicátých objevila věcná chyba (píseň Mé děvče má svůj doktorát za pultem nenazpíval Nový v roce 1935, ale 1938) a to, že si rozhlas přes bohatost svého vlastního archívu vypomůže „stočeným“ zvukem z filmu (Hašlerova píseň Po starých zámeckých schodech je natočena z filmu Za tichých nocí) – má největší a zásadní výtka směřuje jinam.
V dílu o létech čtyřicátých totiž pánové Tamchyna a Hraše sice pravdivě informují o tom, jak se rozhlasoví tvůrci snažili vyhnout kolaboraci s nacisty a o roli, kterou rozhlas sehrál v květnových dnech 1945, zároveň však obraz Radiojournalu v 40. letech značně idealizují. Zcela totiž zamlčeli nejhorší skvrnu na tváři rozhlasu, a to Opluštilovy kolaborantské skeče. V nejhorších válečných letech se totiž na rozhlasových vlnách objevily ohavné „scénky“, vykrádající humor „židovských zrůd“ Voskovce a Wericha a denuncující exilovou vládu. Prezident Beneš je zde vylíčen jako zaprodanec „židovského kapitálu“, Jan Masaryk jako notorický alkoholik atd. V těchto skečích pravidelně účinkovali Čeněk Šlégl, Zdena Kavková-Innemanová, Jára Kohout či Fanda Mrázek, v jednom případu – pro něj však osudným – i Vlasta Burian (Hvězdy nad Baltimore - role Jana Masaryka). Tato ohavná stránka rozhlasové historie prostě není hezká, přesto – nebo spíše právě proto – neměla být zamlčena.Jinak ale pánům Hrašemu a Tamchynovi přeju hodně zdaru, protože po okleštění vynikajících „Fonogramů“ V. Cibuly je tento nepravidelný občasník jedinou možností nahlédnout do rozhlasového archívu.
PS: Kdy Český rozhlas např. znovu uvede dochované fólie s nahrávkami voicebandů E. F. Buriana (Máj, Zpěvy sladké Francie, Máchovy Znělky, Zpěvy staré i nové Číny)? Kdo se chopí nelehkého úkolu zmapovat a odvysílat všechny dochované ukázky z rozhlasových her 30. let? Vím, že je to nelehký úkol bez velkého okruhu posluchačů, ale stálo by to za to.
Situace, popsaná v tomto dopise, přetrvává. (Jen letmo se zmíním o tom, že pánové Hraše a Tamchyna začali díl, věnovaný rozhlasu v 50.letech už rokem 1945, nezmínili jeho ostudně propagandistickou činnost, která nastala ne rokem 1948, ale již 1946 – viz články v Peroutkově Dnešku – a dokonce se pokoušeli obhájit rozhlasovou činosti Zdeňka Nejedlého – mám na mysli jeho nekonečné tlachy o nedělních polednách). Nadále je vysílán skvělý pořad Fonogramy, v němž zaznívají zajímavé dokumenty, nadále však nevidíme (či spíš neslyšíme) větší výsledky práce rozhlasových badatelů. Existuje mnoho rozhlasových pásů ze čtyřicátých let, které obsahují zajímavé písně, skeče, snad i hry – nikdo je však dosud pořádně neprobádal (to je bohužel praxe všech státních institucí)…
Apeluji proto na všechny rozhlasové pracovníky: prosím, pátrejte v archívech, přepisujte záznamy na nová média a hlavně – zveřejňujte výsledky své práce!!! Je to potřeba pro plastičtější tvář námi obdivovaného rozhlasu…
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Do úvodu k dopisu se vloudila chyba – režisér Hraše není Josef,ale Jiří.