Na počest Bezručovi a Ostravě

Gabriela Míšková

Letos v létě dopsal umělecký šéf činohry Národního divadla Brno Martin Františák rozhlasovou hru Nejasné nebe. Hra o ostravském nebi motivovaná baladou Maryčka Magdónova slezského barda Petra Bezruče. Rozhlasová premiéra se pak stala součástí zářijového Speciálního vysílání ČRo z Lysé hory k výročí 150 let od narození Ještěra Petra Bezruče.

Režisér Tomáš Soldán natáčel v ostravském studiu s Norbertem Lichým, Pavlou Dostálovou, Karlem Čepkem, Markem Cisovským a dalšími herci, z nichž jsou všichni nějakým způsobem profesně spjati buď s Komorní scénou Aréna nebo Divadlem Petra Bezruče. Těžko si představit, že by tak věrně dokázala zprostředkovat pohled na ostravské nebe, na sílu ostravské rodiny, na lásku i nenávist k městu, „ta parta od Vltavy“, jak zazní u stolu v poloprázdné hospodě mezi cugoři, polivaky a dalšími havíři. Františák, sám znalý ostravské nátury, napsal text jako veselou vzpomínku na Bezruče, Balabána a Landsmanna. Postavy Františáka jsou blízké Balabánovým postavám v jejich lidskosti a Landsmannovým hrdinům se zase podobají autentickým hornickým slangem. I v Nejasném nebi hraje ostravský dialekt nezastupitelnou roli a Tomáš Soldán toho využívá bezezbytku.

Velký důraz je kladen na zvukovost celé inscenace, a tudíž poslech v tramvaji (pardon-šalině) na nekvalitní sluchátka není právě dobrou volbou. Posluchač slyší ozvěnu důlní Ostravy, často dech jednotlivých postav, autentické šustění peřin a nadto se příběh přesouvá poměrně rychle a často do různých lokací, které se zvukově odlišují. Přechody mezi scénami i podkresy zprostředkovává pouliční improvizovaný šraml hudební skupiny Urband a celkově jde o zvukový zážitek.

Přesto Soldán s dramaturgy postupuje precizně po textu, žádnou situaci neuspěchá, soustředí se na postavu Maryčky Magdónovy dnešní doby. Režisér sundává příběh nejkrásnější děvuchy z hor, která zůstala úplně sama, z piedestalu čítankové četby tak, že se jeví zcela obyčejně a normálně ve zcela pozitivním smyslu slova a v závěru vlastně i vesele, jak velí podtitul hry. Pečlivá režijní práce se zúročí ve chvíli, kdy se posluchač dokáže orientovat v jinak náročném textu. V něm se prolínají úryvky z Bezručových textů, odkazy na již zmíněné ostravské autory, aktuální politicko-společenská kauza OKD, průpovídky havířů v dialektu. Posluchač je vystaven poslechu mnohovrstevnatého zvuku, kdy často musí uvnímat hlavní dějovou linii, hudební podkres a informace proudící zprostředkovaně skrze televizi, postavy v pozadí či probíhající telefonát.

Z Ostravy tak vzešla inscenace, jež je poctou každému Ostravakovi a na konci je zjevné, že ač od Bezručovi smrti uběhlo 150 let, v Ostravě platí zákony stále stejné: Pomaly bo plat maly, a když pece kula, tak hopnem na salinu a pres statl pila s muklama a kocnama na prigl. No jo, jenomže ono tak často nesvítí, protože ostravské nebe je Nejasné.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)