Přemítání nad Dýmkou

Přidal: beatman |

Září 11, 2009

O vývoji rozhlasových her pro mládež

Jakub Kamberský
Student kulturologie na FF UK

Při takovém titulku by se mohlo zdát, že jsem požitkář a podivín, který bafá z dýmčičky a přemítá nad vývojem rozhlasových her, notabene těch dětských. Pravda je však někde uprostřed. Podivín jsem a požitkář rovněž, nicméně požitkář dobrého jídla a zejména dobrého mluveného slova. Chci tímto krkolomným úvodem poděkovat dětské redakci stanice Praha, zejména pak dramaturgyni na svém místě – Václavě Ledvinkové – za hru Dýmka strýce Bonifáce. Za hru plnou dobrodružství, humoru a hereckých kreací. (Z těch bych vyzdvihl Antonína Molčíka, Jiřího Prágera, či Stanislava Šárského. Ten mi byl rolí filatelisty velmi blízký.)

Paní Ledvinkové děkuji ale i za pěkné pohádky (když ovšem nepočítám – autor promine – bezbřehé infantility Pavla Brycze Neberte nám ptáka Loskutáka či nedávno reprízovaný Cirkus Svět).

Když chce rozhlasový dramaturg zařadit tzv. moderní pohádky, není nic snazšího než sáhnout do archivu a vytáhnout Svěrákovy kus Kolo se zlatými ráfky (1992) či již dlouho nevysílanou první stereofonní pohádku Krápník a Františka z roku 1965. Výtku vystřídá dík: Oceňuji, že paní Ledvinková objevuje pro nás posluchače fajnšmekry dnes již téměř zapomenuté pohádky z let šedesátých až osmdesátých.

Vraťme se ale k hrám: i tady tu a tam dochází k objevům polozapomenutých nahrávek, jak říkám, je dobře, že vznikají jednou vtipné, druhdy dobrodužné napínavé hry pro mládež, ale něco mi tu chybí: poukazování na sociální aspekty, problémy dospívající mládeže, varování před možnými riziky.

Abych byl konkrétní, uvádím několik příkladů ze sousedního Slovenska: S kriminalitou mládeže, konkrétně pak vandalismem ve formě sprejerství, kdy mladí „rebelové“ znehodnocují vagóny vlaků, se vypořádává hra Benjamína Škreka Aj zvieratá sú len ludia. Druhým příkladem je pak hra Ladislava Hanuse Morfeus z podsvetia, v níž sledujeme příběh narkomana, kterému se v situaci nucené abstinence (nemá peníze na svou pravidelnou dávku) začne v halucinacích promítat celý jeho dosavadní život. Ano, takové hry v současnosti postrádám. Je mi jasné, že máme děti bavit, ale i nenásilná výchova nemůže být na škodu.

Dvacet let po sametové revoluci bychom se už mohli konečně oprostit od skutečnosti, že výchovných tendencí tu bylo za 40 let totality habaděj a kam to vedlo. Měli bychom si uvědomit, kam vede dnešní tendence „ubavit“ lidi k smrti a že s tím začínáme už od dětí.
Zkrátka a dobře, když vyváženost, tak vyváženost. Bavit ano, ale i nenásilně vychovávat.

Je zajímavé, že u pohádek je již praxe jiná. Stačí si vzpomenout na pohádkovou hru Jana Vedrala Símurgh aneb Mluva ptáků, která přesně zobrazuje nepoměr společnosti; člověk jako jedinec bez vlivu je nic, teprve až se zkonsoliduje do skupiny, má moc. Autor se na příběhů ptáků, kteří se ujmou zraněného bezbranného tvorečka a odletí s ním do zaslíbené země, snaží ukázat, že lidé už toho mají dost a mnohdy se snaží od kruté reality utéct, schovat se třeba sami do sebe.

Nuže, chtějme i takové hry.

Názory a komentáře