Na téma rozhlasových road movies

Přidal: beatman |

Říjen 5, 2009

Jakub Kamberský
student FF UK, katedra kulturologie

V cyklu Hry nové generace, který je vysílán od února 2007 na stanici ČRo 3 Vltava v rámci pořadu Čajovna, povětšinou poslední neděli v měsíci, se objevilo několik pozoruhodných debutantských projektů. Což je moc dobře, neb častými negativními rysy daných počinů byla buď autorská nezralost, či skutečnost, že debutanty byli mnohdy i režiséři, kteří třeba již umí divadlo, ale rozhlasová režie jim jaksi vlastní není.

Chtěl jsem ale chválit, což?

K oněm počinům, o nichž a jejich autorech se chci zmínit, patří hry Sbal psa a vypadni Jakuba Anděla (vysíláno 17. dubna t.r.) a V pasti Terezy Verecké, (vysíláno 27. září t.r.).

Jistěže by si každá hra zasloužila vlastní reflexi, zvlášť hra V pasti. Je tu však několik společných prvků, takže paralela je na místě.

Oba autoři jsou mladí, poprvé „přičichli“ k rozhlasu, byť debutanty v pravém slova smyslu nejsou. Verecká píše velmi vyzrálé básně a písňové texty, Anděl je hudebním publicistou. Oba si chtěli zkusit něco nového s tím rozdílem, že zatímco Verecká absolvovala tvůrčí text na Vyšší odborné škole, takže si díky svým zkušenostem mohla dovolit napsat ucelenou rozhlasovou hru, Anděl se přihlásil do kurzu Tvůrčího psaní na DAMU a jeho text je semestrální práce.

Obě prvotiny lze s klidem označit za tzv. road movies, byť V pasti je černá komedie a Sbal psa a vypadni je pokusem o tzv. coolnes dramatiku. Dalším společným pojítkem je tu pak auto a zvířecí obsah jeho kufru (u Verecké koťata coby svatební dar, u Anděla pes coby střet zájmů). Auto tu funguje jako spolehlivý spouštěč emocí, zvláště těch negativních. Cestování automobilem tu dává možnost nahlédnout do charakterů postav, otvírá staré mnohdy nedořešené křivdy, svým způsobem všechno vyřeší (tahle poznámka asi nebude moci být plně pochopena a doceněna bez znalosti obou her). Takže podněty by byly. Na řadě je otázka, jak si mladí tvůrci poradili s dialogy, s jejich věrohodností. Přeci jen vést dialogy napříč mezigeneračního věkového spektra nepředstavuje tak snadný úkol a mnoho tvůrců už si na něm vylámalo zuby. Pokud bych měl hodnotit v tomto duchu, tak mohu oběma nadějným autorům pogratulovat ke zdravým zubům.

Jistá vada na kráse tu však je, nikoli však na vrub autorům. Touto vadou je režijní vedení herců. Martin Tichý (režisér hry V pasti) vede herce zcela důsledně, zároveň jim nechává patřičnou volnost, aby tak vynikaly veškeré emoce, intonační zvraty atd. Totéž se už nedá zcela tvrdit o Natálii Deákové (režie hry Sbal psa a vypadni). Ta ve snaze přenést co možná nejautentičtěji coolnes drama do rozhlasové podoby si už nedokáže „kočírovat“ herce z Činoherního studia Ústí nad Labem, vyjma zkušeného Jaroslava Achaba Haidlera. Znovu se tu ukazuje, že ne každý herec, který si hravě poradí z jevištní technikou, již tak hravě zvládne rozhlasový mikrofon, který je na sluch citlivější a tudíž k chybám nemilosrdný. Je už pak jedno, je-li to přehnaná expresivnost, či nechtěná parodie. Naštěstí i Andělův text je natolik silný, že dovoluje tu a tam „přivřít obě uši“.

Závěrem tedy krom gratulací k úspěšným autorským počinům ještě přání dalších nosných textů, nejen od zmíněných autorů, ale i od těch ostatních. Čím víc brilantně napsaných a nastudovaných dramatických textů, tím snad větší naděje, že se kulturní recenzenti proberou a uvědomí si, že nejen literaturou, divadlem, filmem, hudbou, výtvarným uměním, ale i rozhlasem může být kulturní jedinec živ.

Názory a komentáře