Analýza rozhlasové četby povídky Huga von Hofmannsthala Lucidor

Přidal: Premek |

Leden 28, 2024

Pavlína Drnková

Tento text vznikl jako výstupní práce z kurzu Literatura soumraku, včerejška a vídeňské moderny, který v zimním semestru 2023/24 na Katedře divadelních a filmových studií vedl Dr. Tomáš Bojda. Autorka je studentkou druhého ročníku mgr. studia.

Hugo von Hofmannsthal, vystupující pod pseudonymy Loris či Theophil Morreu, byl rakouský lyrik, prozaik, dramatik a libretista žijící na přelomu 19. a 20. století (konkrétně mezi lety 1874 až 1929). Již v gymnazijních letech se zapojil do rakouského kulturního dění, řadil se mezi mladé vídeňské intelektuály, s několika z nich pak založil skupinu Mladá Vídeň. Hofmannsthal byl mnohými považován za velký objev a génia své doby. Slovy Arthura Schnitzlera byly jeho verše „takové dokonalosti, bezúhonné plastičnosti, takového hudebního procítění“. Jeho díla reflektovala tehdejší dobu a projevy moderní vídeňské společnosti. Hofmannstahl dodnes patří mezi evropský literární kánon meziválečného období. Adaptace jeho divadelní hry Kdokoli každoročně otevírají Salzburský divadelní festival, jehož byl sám spoluzakladatelem, Hofmannsthalova díla jsou dosud napříč evropskými zeměmi a médii stále adaptována a připomínána.

V reflexi Hofmannsthalovy tvorby nezůstal pozadu ani Český rozhlas, jenž doposud adaptoval ve dvou verzích (z roku 1956 a 2017) drama Kdokoli a do rozhlasové četby převedl i autorovu prozaickou tvorbu – například Kyrysnický příběh (1996) či Lucidora (1993). A právě rozhlasovou četbu povídky Lucidor z roku 1993 podrobím krátké analýze.

Rozhlasová četba Lucidor vznikla pod režijním vedením Jana Tůmy podle překladu Aloyse Skoumala a v hlasové interpretaci Jaroslava Satoranského. Povídka nese jméno hlavní postavy, mladé plaché dívky Lucile, která se nedobrovolně vydává za mladíka Lucidora. Příběh se odehrává ve Vídni v 70. letech 19. století, a to převážně v bytě šlechtičny Murské na Korutanské ulici (Kärntner Strasse). V úvodu vypravěč popisuje postavu paní Murské – matky mladé Lucile a její starší sestry Arabelly – jejíž rozhodnutí je oním důvodem Lucilina „přestrojení“. Cílem paní Murské je získat náklonost a finanční podporu od zámožného strýce, který nesnáší ženy, a tak využívá Lucile/Lucidora jako pojítko a zprostředkovatele tohoto pro ni výhodného vztahu. K dokonalému přestrojení dopomáhají také tělesné dispozice Lucile – není příliš ženské postavy a od doby, co prodělala tyfus, má krátké vlasy. I přes téměř neprůstřelnou masku „mužství“, však Lucile zůstává ženou a zamiluje se do sestřina nápadníka Vladimíra. Píše mu milostné dopisy pod sestřiným jménem a jako milenka se s ním schází po večerech schovaná ve tmě. Povídka končí otevřeně jejím doznáním bez dalšího popisu Vladimírovy odpovědi či reakce, která je dle vypravěče pro účely příběhu nepodstatná. Zápletka totiž umožnila „zjevit celou krásu bezmezně oddané Luciliny duše“. Spíše než komplexním příběhem je povídka úryvkem ze života vídeňské rodiny, jenž otevírá témata od povrchnosti a intrik tehdejší společnosti přes rozbroje a nepochopení mezi mladší a starší generací po nevinnou mladou lásku.

Jedenáctistránkovou povídku rozhlas přetvořil do podoby téměř třicetiminutové rozhlasové četby, která je svým zpracováním velmi minimalistická. Po celou dobu trvání zde absentuje hudba a jakýkoliv jiný zvuk, auditivnímu nastudování dominuje pouze samotný hlas interpreta Jaroslava Satoranského. Jeho přednes je pomalý, táhlý a svou intonací následuje emoční náboj daných situací a čtených slov. V originále nese povídka podtitul „Postavy k nenapsané komedii“, který není nijak zmíněn v rozhlasové verzi. Podtitul může být předpovědí několika formálních i dějových aspektů povídky – například očekávání šťastného konce, komických situací, nadsázky, možné ironie atd. Skrze základní situaci a milostnou zápletku se čtenář/posluchač seznamuje s hlavními postavami a jejich povahovými rysy. Nicméně rozhlasová četba připomíná svým charakterem spíše než popis postav ke komedii jakési pohádkové vyprávění, což může být dáno nejen klidným a pomalým přednesem Satoranského, ale i původním výskytem slov jako jsou „fantastická postava“, „páže“, „třeštilka“, „zjevení“ a mnoho dalších. Centrální milostný příběh je komplikován Luciliným převlekem i okolními postavami.

Dramaturgický zásah při adaptaci díla do rozhlasové četby zahrnul i řadu škrtů, které eliminovaly opakující se informace či cizí nebo zastaralé výrazy (např. de mauvaise grâce, žehrat). V některých případech byla rozhlasová verze ochuzena o autorovy přesahy do kritiky společnosti – například když je popisována nevšímavost společnosti k pravé identitě mladé Lucile: „Něco nápadného hned tak nikdo první neobjeví; obecně není lidem dáno vidět, co jest.“ Četba je také ochuzena o zevrubnější popis vztahu sester Arabelly a Lucile.

Povídka Lucidor je rafinovaným dílem, sondou do vídeňské moderní společnosti, která si i po více než sto letech od vydání ponechává svou aktuálnost. V současné době by povahové rysy jednotlivých postav mohly být kritizovány kvůli náznakům šovinismu (strýce) či manipulaci s genderovou identitou (ze strany paní Murské). Takové chování nicméně dosti vypovídá o autorově době. Literární dílo by mohlo být podrobeno další analýze a hledání vzorce záměrného autorova užívání zájmen mužského, ženského či středního rodu u postavy Lucidora/Lucile. Hofmannsthalův Lucidor v mnohém překročil svou dobu, a proto je i jeho rozhlasová verze důležitým příspěvkem do slovesné tvorby Českého rozhlasu, i když kvalitou zpracování nepřekonává vlastní literární předlohu.

Názory a komentáře