Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci

Přidal: Přemek |

Září 12, 2011

Přemysl Hnilička

Recenze na CD „Jméno růže“ (Radioservis, 2011)

Je listopad Léta Páně 1327. Do italského opatství přijíždí františkán a bývalý inkvizitor Vilém z Baskervillu a jeho žák, mladý benediktinský mnich Adson z Melku. Bratr Vilém zde má připravit půdu pro závažné teologické jednání františkánů s delegací avignonského papeže Jana XXII. Jeho deduktivní mozek však zaujme záhadná smrt Adelma z Otranta. Zdejší iluminátor však nebude posledním mrtvým toho dlouhého listopadového týdne – a série podivných vražd nebude to hlavní, co zaměstná bystrou mysl františkánovu…

Nastudovat pro rozhlas mnohovrstevnatý postmoderní text italského spisovatele, filosofa a medievalisty Umberta Eca chtělo zajisté hodně odvahy. Román Jméno růže rozhodně není snadný pro jakýkoliv výklad – není ani čistou detektivkou, ani teologickou či filosofickou disputací, nelze jej prohlásit ani za čistokrevnou hororovou četbu. Má zkrátka od každého něco – a dramaturgický výklad musí nutně některou z rovin ošidit.

Rozhlasový dramaturg Hynek Pekárek ve spolupráci s dramatizátorem Michalem Lázňovským dokázali v roce 2002 téměř nemožné – na ploše devíti čtyřicetiminutových dílů postihli vše podstatné a nechali svým hrdinům prostor i pro delší rozhovory, které nesouvisely přímo s dějem. Zůstává tu tedy dost místa pro mnohé zjevné i skryté souvislosti, kterými Eco svůj román vybavil, včetně základního spisovatelova literárního žertu: vždyť Vilém z Baskervillu není nikdo jiný než duševní bratr Sherlocka Holmese a Adso zase méně chápavý Watson (ne nadarmo jej Vilém oslovuje „Adsone“)…

A detektiva tento příběh opravdu potřebuje – vždyť záhady a hádanky se objevují všude: ve slovech, v knihách, tajných chodbách i myšlenkách mnichů. Jejich výpovědi věci více zahalují než objasňují, vyšetřování vražd komplikují všemožné zákazy (s jejichž dodržováním si naštěstí Vilém z Baskervillu neláme hlavu), navíc veškeré hrůzné zločiny začínají prostupovat slova Zjevení sv. Jana – Apokalypsy. Umberto Eco skvěle evokuje temnou i myšlenkově bohatou dobu středověku, věnuje stejnou pozornost Vilémovu pátrání i teologické disputaci o chudobě církve, kterou je v románu (a také v dramatizaci) rozehrána v inkviziční drama.

Podle Ecova románu vznikl v roce 1986 úspěšný film se Seanem Connerym – filmová úprava však zákonitě musela okleštit Jméno růže o jeho filosofickou a postmoderní rovinu. Rozhlas je v tomto případě mnohem výhodnější médium: dává prostor dialogu, netrvá na vrstvení dramatických situací – a navíc umožňuje rozvinout posluchačovu fantazii mnohem více než filmový obraz. Režiséru Ivanu Chrzovi se toho ve spolupráci se zvukaři Petry Šplíchalem a Mandelem podařilo měrou vrchovatou; rozhlasový seriál je plný tajemných zvuků, dutých úderů, skřípění veřejí staré vstupní brány i působivých středověkých chorálů (jedním z vůdčích hlasů je David Eben). Posluchač je udržován v soustavném napětí, a tak mu nečiní problémy poslouchat i delší sekvence nedramatického rázu. Ne nadarmo získal Ivan Chrz Cenu Prix Bohemia Radio 2006 a kolektiv tvůrců Zvláštní uznání za řešení akustického designu.

Je na místě zmínit se také o prvotřídním hereckém obsazení: v roli Viléma z Baskervillu vystupuje skvělý a v prostředcích umírněný Pavel Soukup, v roli jeho mladého společníka David Novotný (vypravěče příběhu – starého a umírajícího Adsona ztvárnil Josef Somr). Z dalších je nutno jmenovat Františka Němce v roli opata, uhrančivého Radovana Lukavského (po poslechu si již není možné představit jiného Jorgeho) nebo Václava Vydru nejmladšího v pozoruhodné studii pološíleného a poživačného Salvatora.

Samotný příběh, v němž – zcela v postmoderním duchu – mají stejnou důležitost mrtvoly mnichů i v názvu citovaný výrok básníka Bernarda z Morlasu, nemůže zákonitě skončit dobře: dojde sice k odhalení vraha, ale nikdo není schopen zabránit jeho poslednímu, šílenému a barbarskému činu. A tak zbývá jen jméno, které jediné můžeme podržet ve své moci – a rada, kterou Vilém udělil svému pomocníkovi: „Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.“

Názory a komentáře