Jméno růže 1/9 (2002, 2006, 2011)
Umberto Eco. Přeložil Zdeněk Frýbort. Dramatizace Michal Lázňovský. Dramaturg Hynek Pekárek. Zvuk Milan Křivohlavý. Zvuková a hudební spolupráce Petr Šplíchal a Petr Mandel. Asistentka režie Dana Rajchová. Technická spolupráce Martina Beranová. Režie Ivan Chrz.
Osoby a obsazení: Starý Adso (Josef Somr), Adso (David Novotný), Vilém z Baskervillu (Pavel Soukup), Opat (František Němec), Jorge (Radovan Lukavský), Malachiáš (Jan Vlasák), Salvátor (Václav Vydra III.), Severin (Miroslav Táborský), Cellerarius (Bořivoj Navrátil), Berengar (Pavel Trávníček), Bengt (Jiří Lábus), Ubertin (Rudolf Pellar), Mikuláš (Jan Novotný), Aymardus (Petr Křiváček), Alinardus (Ilja Racek), Mnich (Milan Stehlík), Venantius (René Přibil), inkvizitor Bernardini (Petr Pelzer), Michal z Česeny (Karel Pospíšil), mnich (Milan Stehlík) a další.
Natočeno v roce 2002 (9×41 min). Vydal Radioservis v roce 2006 v edici Zlatý fond Českého rozhlasu (5 CD; CR 0350-2-805, 355:00), reedice 2011 (1 CD mp3).
Pozn.: Tvůrce inscenace „Jméno růže“ Ivan Chrz získal Cenu Prix Bohemia Radio 2006. Kolektiv tvůrců inscenace „Jméno růže“ získal Zvláštní uznání za řešení akustického designu.
Lit.: Slomek, Jaromír: Jméno růže. In Týden, 4. 12. 2006 (recenze CD). – Cit.: Před čtyřmi lety vysílal Český rozhlas proslulý román jako četbu na pokračování, dnes vydavatelství Radioservis vychází vstříc těm, kdo se k poslechu nejslavnějšího díla italského sémiotika chtějí alespoň jednou vrátit. Autor dramatizace Michal Lázňovský, dramaturg Hynek Pekárek a režisér Ivan Chrz byli ve srovnání s tvůrci stejnojmenného filmu (1986; téhož roku vyšel i český překlad Zdeňka Frýborta) ve výhodě: nemuseli zhustit děj do času únosného pro návštěvu kina, což byl jistě svízelný úkol pro režiséra Annauda (nakonec potřeboval 130 minut). Poslech kolekce pěti kompaktních disků si tedy žádá skoro šest hodin, což si lze samozřejmě dávkovat, nicméně v tomto ročním období je to otázka jednoho večera. V čisté, zvukovými efekty nepřetížené nahrávce slyšíme hlasy známých herců (Josef Somr, David Novotný, Pavel Soukup, František Němec, Radovan Lukavský, Jiří Lábus, Ilja Racek a další), atmosféra čtrnáctého století je dokreslena středověkým duchovním zpěvem -o to se postaral v tomto žánru erudovaný David Eben a spolu s ním dalších sedm mužů ze známého souboru Schola Gregoriana Pragensis, jehož název není v bookletu z nepochopitelných důvodů uveden (v něm jsou pěvci pouze vyjmenováni s poznámkou, že zpívají „gregoriánské chorály“). „Jen pouhá jména jsou tím, co nám zbývá,“ uzavírá příběh starý mnich Adso. Jak patrno, někdy ani to ne.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci. In Týdeník Rozhlas 3?/2011 (recenze CD). – Cit.: Je listopad Léta Páně 1327. Do italského opatství přijíždí františkán a bývalý inkvizitor Vilém z Baskervillu a jeho žák, mladý benediktinský mnich Adson z Melku. Bratr Vilém zde má připravit půdu pro závažné teologické jednání františkánů s delegací avignonského papeže Jana XXII. Jeho deduktivní mozek však zaujme záhadná smrt Adelma z Otranta. Zdejší iluminátor však nebude posledním mrtvým toho dlouhého listopadového týdne – a série podivných vražd nebude to hlavní, co zaměstná bystrou mysl františkánovu…
Nastudovat pro rozhlas mnohovrstevnatý postmoderní text italského spisovatele, filosofa a medievalisty Umberta Eca chtělo zajisté hodně odvahy. Román „Jméno růže“ rozhodně není snadný pro jakýkoliv výklad – není ani čistou detektivkou, ani teologickou či filosofickou disputací, nelze jej prohlásit ani za čistokrevnou hororovou četbu. Má zkrátka od každého něco – a dramaturgický výklad musí nutně některou z rovin ošidit.
Rozhlasový dramaturg Hynek Pekárek ve spolupráci s dramatizátorem Michalem Lázňovským dokázali v roce 2002 téměř nemožné – na ploše devíti čtyřicetiminutových dílů postihli vše podstatné a nechali svým hrdinům prostor i pro delší rozhovory, které nesouvisely přímo s dějem. Zůstává tu tedy dost místa pro mnohé zjevné i skryté souvislosti, kterými Eco svůj román vybavil, včetně základního spisovatelova literárního žertu: vždyť Vilém z Baskervillu není nikdo jiný než duševní bratr Sherlocka Holmese a Adso zase méně chápavý Watson (ne nadarmo jej Vilém oslovuje „Adsone“)…
A detektiva tento příběh opravdu potřebuje – vždyť záhady a hádanky se objevují všude: ve slovech, v knihách, tajných chodbách i myšlenkách mnichů. Jejich výpovědi věci více zahalují než objasňují, vyšetřování vražd komplikují všemožné zákazy (s jejichž dodržováním si naštěstí Vilém z Baskervillu neláme hlavu), navíc veškeré hrůzné zločiny začínají prostupovat slova Zjevení sv. Jana – Apokalypsy. Umberto Eco skvěle evokuje temnou i myšlenkově bohatou dobu středověku, věnuje stejnou pozornost Vilémovu pátrání i teologické disputaci o chudobě církve, kterou je v románu (a také v dramatizaci) rozehrána v inkviziční drama.
Podle Ecova románu vznikl v roce 1986 úspěšný film se Seanem Connerym – filmová úprava však zákonitě musela okleštit Jméno růže o jeho filosofickou a postmoderní rovinu. Rozhlas je v tomto případě mnohem výhodnější médium: dává prostor dialogu, netrvá na vrstvení dramatických situací – a navíc umožňuje rozvinout posluchačovu fantazii mnohem více než filmový obraz. Režiséru Ivanu Chrzovi se toho ve spolupráci se zvukaři Petry Šplíchalem a Mandelem podařilo měrou vrchovatou; rozhlasový seriál je plný tajemných zvuků, dutých úderů, skřípění veřejí staré vstupní brány i působivých středověkých chorálů (jedním z vůdčích hlasů je David Eben). Posluchač je udržován v soustavném napětí, a tak mu nečiní problémy poslouchat i delší sekvence nedramatického rázu. Ne nadarmo získal Ivan Chrz Cenu Prix Bohemia Radio 2006 a kolektiv tvůrců Zvláštní uznání za řešení akustického designu.
Je na místě zmínit se také o prvotřídním hereckém obsazení: v roli Viléma z Baskervillu vystupuje skvělý a v prostředcích umírněný Pavel Soukup, v roli jeho mladého společníka David Novotný (vypravěče příběhu – starého a umírajícího Adsona ztvárnil Josef Somr). Z dalších je nutno jmenovat Františka Němce v roli opata, uhrančivého Radovana Lukavského (po poslechu si již není možné představit jiného Jorgeho) nebo Václava Vydru nejmladšího v pozoruhodné studii pološíleného a poživačného Salvatora.
Samotný příběh, v němž – zcela v postmoderním duchu – mají stejnou důležitost mrtvoly mnichů i v názvu citovaný výrok básníka Bernarda z Morlasu, nemůže zákonitě skončit dobře: dojde sice k odhalení vraha, ale nikdo není schopen zabránit jeho poslednímu, šílenému a barbarskému činu. A tak zbývá jen jméno, které jediné můžeme podržet ve své moci – a rada, kterou Vilém udělil svému pomocníkovi: „Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.“
Lit.: Hnilička, Přemysl: Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci. In Týdeník Rozhlas 35/2011 + Panáček v říši mluveného slova, 12. 9. 2011 (recenze na CD).
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Kolektiv tvůrců inscenace „Jméno růže“ získal Zvláštní uznání za řešení akustického designu.
Dakuji
Napište komentář k článku