Ach, ty sladká Paříži!

Přidal: Přemek |

Leden 28, 2014

Jakub Kamberský informuje o brzké premiéře nové inscenace podle románu Julese Vernea!

Milí příznivci mluveného slova, dobrodružných her pro mládež zvláště: nebývá naším zvykem, publikovat recenze/reflexe na jakýkoli rozhlasový pořad před premiérou ve vysílání. Režisér a autor nové „verneovky“ Paříž ve XXII. století, která má premiéru 29. března 2014, nám udělil svolení. Pokud Vás text naláká k poslechu, budeme určitě rádi.

Adaptace dle Verneových románů mají v tuzemském auditivním světě svou tradici. Však si jistě řada posluchačů vybaví gramofonové desky s dramatizacemi Ocelové město, Dva roky prázdnin, Cesta kolem světa za 80 dní, vycházející zejména v 70. a 80. letech. Ani rozhlas nebyl a (oproti vydavatelům mluveného slova) dodnes není pozadu. Za zlatý věk rozhlasových verneovek lze nejspíš považovat 80 a 90. léta, kdy vznikla opravdu velká řada kvalitních dramatizací, např. Děti kapitána Granta, Matyáš Sandorf, Vynález zkázy.

Je potěšitelné, že se na tuto tradici se ctí pokusil navázat režisér Dimitrij Dudík, který si sám píše i rozhlasové dramatizace. V posledních třech letech spatřilo světlo světa pět titulů: Patnáctiletý kapitán, vědeckofantastická zpěvohra Na kometě, Hvězda jihu, Tajemství Viléma Storitze a konečně Paříž ve XXII. století, volně na motivy románu Paříž ve XX. století.

Je to možná v dnešní době s podivem, ale rozhlasové verneovky stále v produkci her pro mládež, či jak se dneska říká pro rodinu s dětmi, patří k tomu lepšímu, co Český rozhlas v této oblasti dětem nabízí. Proč tomu tak je, proč je tomu např. na Slovensku jinak, si nechme na někdy jindy, věnujme se Paříži.

Režisér Dudík přenesl příběh do 22. století, zachoval jen rámcový příběh a postavy. Takový posun přináší možnost popustit uzdu fantazii.

Již úvodní scéna leccos naznačuje: ocitáme se na předávání výročních cen banky, finančního motoru Paříže, na předávání cen projektům, které vydělaly nejvíc tzv. čidorů (čínských dolarů). Mezi cenami je jedna archaická, nevýdělečná za poezii.

Tu přebírá nadaný, zneuznaný básník Michel Dufrenoy (Kryštof Hádek). V samotném předání slyšíme určitý despekt, odmítavé reakce při Michelově recitaci hovoří za vše. Ano, ocitáme se v Paříži řízené Čínou, v době, která pohrdá kulturními hodnotami, v době, která rezignovala na morálku, čest a slušnost. Podstatné je generovat zisk, zabývat se reklamou, žít pragmaticky a nezabývat se takovými zbytečnostmi, jakými jsou literatura, filosofie, poezie, vážná hudba – zkrátka uměním obecně.

V takovém světě se ocitá rozervaný básník Michel, kterého lze bez nadsázky označit za Francoise Villona 22. století. Ten, aby přežil, bere to nejpodřadnější místo v bance, patřící jeho pragmatickému strýci a řízené jeho pragmatickým bratrancem. Zde se setkává s rebelem, spřízněnou duší Quinsonnasem (Martin Písařík).

Vše by plynulo bez problémů, Michel se dokonce i šťastně zamiluje do Lucy (Lucie Černíková), vnučky jeho tehdejšího profesora. Při jedné bouřlivé výměně názorů však Michelův přítel Quinsonnas způsobí drobnou lapálii, za niž jsou oba zbaveni místa. Poté, co Michel odmítne práci v Akademii věd, jež by spočívala v likvidaci tištěných knih, ocitá se bez prostředků. Jediné, co mu zbývá, je Lucy a jejich společná láska.

Snad z děje zaznělo příliš mnoho, ale i tak: leccos podstatného musí zůstat skryto. Zmíněné nastínění by vám, milý posluchači, mělo poskytnou patřičnou představu o příběhu. Jak bylo řečeno, spoustu věcí si režisér ve scénáři vymyslel – flashdisky, nadvládu Číny, naprostou automatizaci všeho a všech, počítače. Prostor tu zůstává i pro jistou míru nadsázky: věhlasný podnik u Maxima je ve 22. století nejlevnější bufet, Eiffelovka je minulostí a podobně. Člověku mohou takové narážky připadat úsměvné, ale když si uvědomíme, v čem žijeme dnes, co nás obklopuje, trochu nás při poslechu zamrazí. Už dnes jsme v zajetí reklam, kvalitní obsah střídá povrchní sdělení, veškerá vulgarizace. Kultura se posuzuje dle toho, kolik vydělá peněz a nikoli dle toho, co nám dá duševně. Nadvláda korporací a finančních gigantů, jakými Čina bezesporu – je to fikce? Není to náhodou reálnější víc, než si myslíme? Jistě, jsou to klišé, těch ostatně nezůstává ušetřen ani příběh (o jisté míře patosu nemluvě), ale to je naprosto v pořádku. Zachází-li se s klišé a patosem účelově, má v příběhu své místo.

Mimochodem, jedna zajímavost: ve hře zazní projev zástupce čínského lidu, který není záměrně překládán. Berte český překlad, který uveřejňujeme opět se svolení režiséra Dudíka, za malý bonus:

Obyvatelé města Paříže!

Říše středu zdraví nesmrtelné město světla, módy, lásky, zábavy a dobrých investic!

Nejprve dovolte, abych vyjádřil uspokojení nad obchodní transakcí, která byla uzavřena mezi Čínou a vaším městem v minulých několika dnech. V Les Halles i v Louvre se bude bezesporu našim tržnicím výborně dařit.

Věřím, že naše spolupráce bude nadále vzkvétat a investice do realit a infrastruktury narůstat.

Na tomto místě bych rád zveřejnil několik plánovaných projektů:

Z hlavního pařížského nádraží hodláme vytvořit chovnou stanici masitých plemen psů.

Na Seině budou každé úterý probíhat závody dračích lodí, provázeny ohňostrojem.

Z katedrály Notre-Dame plánujeme vytvořit obří akvárium a veškeré pařížské ostrovy osadit stále běžícími výrobními linkami našich továren.

Zároveň změníme městský znak a bude na něm výslovně stát: kolonie čínského lidu.

Na závěr již jen poděkování vedení města, že se tak velkoryse vzdalo městského Řád čestné legie a přenechali jej Pekingu.

Občané města Paříže. Věřím, že budete i nadále usilovně generovat zisk a že se budou obchodní vztahy mezi městem Paříží a říší středu i nadále dynamicky a slibně rozvíjet, dokud nevytvoříme jedinou, společnou, šťastnou rodinu.

Sláva Paříži, sláva Číně!

Teď ještě něco k samotné realizaci: nahrávka je bohatá na propracované zvukové efekty, snad bych jen doporučil využít občas jiné zdroje zvukových efektů: kolikrát jsem již v různých inscenacích slyšel stejné zavrzání dveří…. Nahrávku rámuje velmi příjemný klavírní doprovod Kryštofa Marka, častého skladatele hudby k Dudíkovým pracem.

Kryštof Hádek pojímá Michela jako romantického, rozervaného snílka, jeho výkon je naprosto uvěřitelný. Lucy v podání Lucie Černíkové věříme zamilovanost a veškerou odhodlanost nepodřídit se diktátu pragmatismu. Ostatně, Lucie Černíková stále víc a víc dokazuje, že jí rozhlasové herectví svědčí a že mikrofon se stává jejím přítelem, řečeno s jistou mírou nadsázky. Martin Písařík svého rebela pojímá jako trochu poblázněného, leč sympatického frajírka. Velmi potěší u Dudíka očekávané angažmá Arnošta Goldflama, ale také těch herců, které už skoro nikdo jiný v současnosti neobsazuje: Jaroslava Kepku či Radima Vašinku.

Kladu si pouze jedinou otázku, pochopí tu spoustu narážek mládež? Doufám, že ano a pokud ne, že si hru poslechnou i rodiče a některé věci dětem vysvětlí. Je určitě dobře, že vznikla verneovka, která je k zamyšlení, že nejde o nahrávku, která dětem všechno naservíruje a vše, jak se říká, „předžvýká“.

Určitě lze doporučit k poslechu.