Taras Buľba – retro huľba (2014)

Přidal: Premek |

Červen 9, 2014

Martin T. Pecina. Humorný fejeton o brněnském dýmkařském pokusu degustovat starý legendární „tabák“.

Čte autor.

Natočeno 2014. Zveřejněno 8. 6. 2014 na webu Dýmkař.

Lit.: Pecina, Martin T.: Taras Buľba — retro huľba. Nyní i v MP3. In web Dýmkař, 8. 6. 2014 (anotace + odkaz k poslechu i stažení). – Cit.: Vážení a milí, tímto se započíná nová etapa mého publikování na webu. Vedle článků budu příležitostně přidávat i audiosoubory pro nečtenáře. Určeno k tanci i poslechu. A začínáme tedy pěkně zvostra, milovaným i nenáviděným článkem o smradlavém kozákovi. Omluvte prosím zhoršenou kvalitu záznamu i ochotnický přednes. Porucha rozhodně není na vašem přijímači. Dělám to ale z lásky k latakii, ne pro cenu za mimořádný herecký či umělecký výkon.

Lit.: Pecina, Martin T.: Taras Buľba — retro huľba. In web Dýmkař, 19. 11. 2013 (text fejetonu). – Cit.: Zkusit se musí všechno. Každá zábava něco stojí. Na něco se umřít musí… Ještě pár takových přísloví si budu muset vyhledat, vypsat a mít je trvale na očích někde poblíž pracovního stolu, abych někdy v budoucnu z hlavy vytěsnil pořád ještě čerstvou zkušenost s prehistorickým tabákovým výrobkem slovenské provenience. Až vám zase někdo bude tvrdit, že největší hrdinové naší země bojovali v perutích RAF nebo ve francouzských legiích, nevěřte mu ani nos mezi očima. Největší občanskou odvahou totiž bylo nacpávat každý den do fajfky toto smrduté seno, prodávané v trafikách pod (jinak slibným) názvem Taras Buľba.

Informativní okénko: Tabák (?!) dostal jméno podle postavy z Gogolovy typicky béčkové sbírky Mirhorod. Taras Buľba byl jakýsi duchem slabý ukrajinský kozák, který měl dva syny. Jednomu z nich se začala zapalovat lejtka a zamiloval se do sličné Polky. V kterékoliv normální rodině by to pravděpodobně bylo docela OK, ale ne tak u Buľbů. Taras totiž propagoval originální myšlenku, že chlap se nesmí se oženit, dokud nepoznal pořádný boj. A tak toho myslitele nenapadlo nic lepšího než naverbovat ostatní dementní kozáky z okolí, vyhlásit Polákům válku a při té příležitosti jich pár pozabíjet. Protože mu to ale bylo málo, preventivně odkrágloval i jednoho svého synátora, protože byl měkkota a zradil. Druhý synek pak upadl v zajetí a vzápětí byl umučen, asi aby mu to nebylo líto. A aby toho nebylo málo a čtenář se náhodou nenudil, byl dopaden i Taras Buľba. Podařilo se mu sice uprchnout, ale protože při útěku ztratil dýmku, musel se pro ni ještě vrátit a pateticky zahlásit: „Ani kozácká dýmka nesmí padnout Polákovi do rukou!“ Mileného kozáka i s jeho slavnou dýmkou pak znovu chytili, přivázali ke stromu a důkladně urožnili. кінець. Opona padá, ale ukrajinská duše žije dál.

Konec romantickým odbočkám, vraťme se nazpět k našemu hnojivu. V úhledném kvádříku se skrývá padesát gramů výrobku. Obal je skvělý — obsahuje jenom jednobarevnou ilustraci starého Ukrajince a slušivý typografický doprovod. Potíž je s materiálem. Papírový obal je prodyšný a netěsní, takže se dá předpokládat, že tabák pokaždé úplně vyschl ještě dřív, než se z továrny dostal do trafik. Po třiceti (nebo kolika!) letech samozřejmě neobsahuje ani stopové množství jakékoliv vláhy, natož přírodního oleje. Levá, pravá, seno, sláma. Je to tabák, co se musí samovznítit už jen při neopatrném pohledu.

Hutný vesnický odér čpí i přes papírový obal a rozvíjí fantazii i v jinak úplně neuměleckých duších. Představte si, jak cestou z hospody vydatně pochčijete kterousi zapomenutou kupku sena, necháte ji trochu zapařit pod igelitovou plachtou a pak ještě hezky proschnout na sluníčku… Ve směsi sice dominuje lahodný čpavek, ale z pozadí vystupují i jemné tóny uleželého kobylince; všechno dohromady pak tvoří opravdu vyvážený, ba přímo komplexní rustikální dojem. Kdo někdy bydlel mimo město nebo byl na brigádě v prasečáku, asi už má hrubou představu, o čem mluvím. Musel jsem tu věc rychle zabalit do dvou igelitových tašek a umýt si pořádně ruce teplou vodou a antibakteriálním mýdlem, protože na jeden večer to bylo víc dojmů, než se dá pořádně vstřebat.

Odvahu rozbalit igelit jsem hledal celé tři dny. Pak jsem se konečně vzmužil, nasadil si obličejovou roušku plus silné gumové rukavice… a s největší opatrností a třesoucíma se rukama vypreparoval obsah balení. Překvapilo mě, že padesát gramů vytvořilo mnohem větší hromadu než současné plechovky. Ani se mi všechno nevešlo do zavařovačky, kam jsem to seno nasypal za účelem řádného zvlhčení. Do sklínky jsem vložil tři keramické piškoty a čekal, co se bude dít.

Za další tři dny jsem sklínku otevřel a odsypal trochu obsahu ven. Řez velmi nepravidelný, tabák světlý, jakoby vyšisovaný, s povážlivě velkým množstvím klacků. Patříte-li mezi jedince, co z každého tabáku štítivě odstraňují nějaký ten zapomenutý řapík nebo zdřevnatělý kousek, budete mít hody. Anebo smrt. Tarase nacpávejte výhradně pod dohledem zkušeného lékaře. To nejsou klacky, ale přímo větve na opékání špekáčků! Ba i jakési suché klády, co by se daly použít na pořádnou večerní vatru. Během parného léta tabák spolehlivě poslouží coby repelent — doporučuji nařezat cirkulárkou na polena a podpálit původním papírovým obalem. Garantuji, že k takovému táboráku se žádný komár nepřiblíží ani na padesát metrů. Taras bude ideální i na vypuzování krtků z děr nebo vykuřování tchyně od nedělního oběda.

Takže kam s ním? Tahle nerudovská otázka byla dost palčivá, protože vlastně nemám žádnou dýmku určenou na odpis. A dalo se předpokládat, že jak se jednou Taras zakousne do dřeva, už se nepustí ani za zlaté tele. Jediná taková veskrze pracovní dýmka je soutěžní z Klání zemí Koruny české, tak jsem ji prostě musel obětovat, abych mohl zanechat varovnou zprávu příštím generacím. A aby měli zážitek i ostatní brněnští dýmkaři, vzal jsem plnou zavařovačku na úterní sraz, že si pochutnáme společně.

Myslím, že to bylo nanejvýš taktické — nescházet se jako obvykle v Atriu, nýbrž jít do Pivní opice, kde by tolik nevadilo, kdyby nás po degustaci Tarase vyvlekli v zubech nebo na nás přivolali protiteroristické komando. Největší chrabrost projevil Myšák, jenž si za účelem ochutnávky přinesl kukuřičku a bez velkých okolků ji i nacpal. A pak to začalo. Po zapálení vypoulil oči, zakuckal se, z očí mu vyhrkly slzy a z nosu zelený sopel. Přiznávám, že v tu chvíli jsem ztratil veškeré zábrany a začal brečet taky. Smíchy. Poněvadž něco tak komického jsem už dlouho neviděl. Když se Myšák dostatečně nasytil aromatu i chuti, dal svoji dýmku kolovat ve směru hodinových ručiček. Díky tomu jsme si všichni užili řadu originálních grimas plných překvapení anebo odporu a dost se u toho nasmáli. Jediný, kdo zachoval přísné dekorum, byl dýmkařský matador Štěpán, který z fajfky mocně zabafal a trochu znuděně prohlásil, že to je „klasický Taras“.

To už jsem nevydržel a nacpal si tu dobrotu taky, abych věděl, o co jsem byl přes třicet roků ochuzen. Jestli můžu o tabáku říct něco pozitivního, tak asi to, že nelže. Chutná v podstatě stejně, jak páchne. Příšerně. Sice jsem ještě nikdy nežvýkal kobylinec a nezapíjel ho zteplalým pivem z pet lahve, ale věřím, že zážitek to bude dosti podobný. Taras Buľba je totiž pomsta ukrajinských komunistů na československém národu. Taras Buľba je nemytý kozák se smrdutými láptěmi. Taras Buľba — rozklad, hniloba, plíseň, mor, neštovice a svrab. Taras Buľba — dávivý reflex do pěti vteřin. Taras Buľba — kupa hader po zdechlém bezdomovci. Taras Buľba — škvařené paznehty a prasečí chlupy!

Podcast