Anatomie strachu 1/5 (2020)
Čeho se bojíš? Podcastový seriál. Připravili Brit Jensen a Jiří Slavičínský. Ruchy Dominyka Adomaityte. Sound design Martin Ožvold. Produkce Jakub Rálek (Audionaut). Vedoucí projektu Eva Pjajčíková (Audionaut). Producent Vratislav Šlajer. Grafika Aňa Jakš.
Hovoří Miriam (1), Johny (1), Simona (2), Anna Marie (3), Marek (4) a Kryštof (5).
Natočeno 2020. Webová premiéra 1. 12. 2020 (Audiotéka).
Obsah: 1. Les – 2. Okno – 3. Štafle – 4. Rádio – 5. Kafe.
Lit.: anonym: Čeho se bojíte vy? In web Audionaut, 29. 5. 2020 (článek). – Cit.: Finišujeme přípravy našeho dalšího podcastu. A tentokrát to není true crime, ale true horor. Jmenuje se Anatomie Strachu. Půjdeme v něm až na dřeň děsivých zážitků a emocí. Připravte se na něco, co jste v podcastu ještě neslyšeli. Pilotní díl bude exkluzivně na Patreonu již brzy.
Lit.: anonym: Strachy jsou jako škvírky ve dveřích, přes které vidíme do nitra lidské podstaty, říkají autoři seriálu ANATOMIE STRACHU. Rozhovor s Brit Jensen a Jiřím Slavičínským. In web Planet Dark, 12. 12. 2020 (rozhovor). – Cit.: Oceňovaná produkce Audionaut minulý týden uvedla dlouho očekávanou audiosérii ANATOMIE STRACHU. Ta na českou scénu přináší specifický žánr true horror. Pětidílný cyklus intimních mikrohororů ve zvuku mapuje, co se v nás odehrává, když jsme vyděšení. Jeho tvůrci, audio dokumentaristé BRIT JENSEN a JIŘÍ SLAVIČÍNSKÝ, zaznamenávají strachy lidí o život, hrůzu z opuštění nebo třeba obavy ze zodpovědnosti za hromadění odpadků. Sugestivní rekonstrukce jednotlivých děsů a úzkostí doprovází důmyslný sound design zvukového umělce Martina Ožvolda.
Pro Jensen, dánskou tvůrkyni žijící v Česku, nebyl seriál prvním projektem zachycujícím lidský strach. Tohle téma zkoumala už ve svém starším audio dokumentu Peklíčko, nahlížejícím na mikulášskou tradici strašení dětí. Naopak pro audiodokumentaristu a spoluautora Slavičínského to byla první zkušenost s tématem, kterou vnímal jako příslib silných příběhů. Ani jeden z nich od počátku netušil, jak bude jejich nový seriál vůbec vypadat. V rozhovoru pro Planet Dark oba tvůrci prozradili, jak vzniká true horror a jakým způsobem se zachycuje strach.
Popisujete Anatomii strachu jako true horror. Co to znamená a co si pod tímto termínem posluchači můžou představit?
JIŘÍ SLAVIČÍNSKÝ: Jsou to hororové příběhy, které nejsou vymyšlené, ale skutečně prožité lidmi, s nimiž jsme natáčeli.
BRIT JENSEN: Pro mě true horror znamená dokumentární horor. S naším seriálem jsme se chtěli co nejvíc přiblížit skyutečným lidským strachům. A myslím si, že právě tyhle obyčejné strachy jsou v mnohém podobné těm, se kterými se setkáváme v hororových filmech. Liší se jenom způsobem, jakým se je snažíme zachytit. Nahlížíme na z jiného úhlu pohledu.
Co vás přimělo zkoumat právě téma strachu?
BJ: Naše strachy o náš hodně vypovídají. Jsou jako škvírky ve dveřích, přes které vidíme přímo do nitra lidské podstaty – pokud na to najdeme odvahu.
JS: Ke mně to téma přišlo samo. Brit o straších začala jednat s Audionautem a přizvala mě k tomu. Hned jsem do toho šel! Vnímal jsem to jako možnost naučit se hodně i sám o sobě a vlastním strachu. A taky jsem tušil silné příběhy.
Jakým způsobem seriál vůbec vznikal?
JS: Na začátku jsme zveřejnili otevřenou výzvu a lidé, kteří s námi chtěli své strachy sdílet, nám psali zpátky. S vybranými respondenty jsme se před samotným natáčením několikrát jen tak sešli a povídali si. V průběhu dalších 2-3 schůzek jsme pak pořizovali nahrávky.
Podle čeho jste jednotlivé příběhy vybírali?
BJ: Bylo pro nás důležité, aby se žádný strach nedvojil, abychom jich pokryli co nejvíc. Chtěli jsme se seriálem načít takový atlas strachu, se kterým bychom se dostali na nejrůznější místa.
JS: Zjistili jsme, že po nějaké době k nám určité druhy strachů přicházejí opakovaně a některé nám naopak v cyklu chybí. Byly to ty s výraznějším sociálním nebo politickým kontextem. Ty jsme potom začali aktivně hledat. To byl třeba případ Kryštofa a jeho enviromentálního strachu (epizoda Kafe – pozn. red.). Plánovali jsme natáčet taky příběhy existenčního strachu, např. ze ztráty práce nebo bydlení. Původně měla mít Anatomie strachu osm dílů, ale přišla koronakrize a nakonec jich máme pět. I tak z nich mám velkou radost. Myslím, že dávají dohromady smysluplný celek.
Bylo pro respondenty složité, mluvit o svých emocích? Jak jste je přiměli, aby s vámi takhle otevřeně sdíleli svoje příběhy?
BJ: To je vždy složité. Myslím, že je to o tom, být s druhými přítomný v jejich vyprávění. Být empatický, ale také otevřený – ponořit se s nimi do jejich příběhu. A uvidět – uslyšet – co z toho bude.
JS: Mám ke všem našim respondentkám a respondentům velký obdiv. Sdílet vlastní strachy chce velkou odvahu. Vždy jsem se snažil respektovat jejich hranice a nikam je netlačit. Rozhovor jsem vnímal jako spolupráci, jako společnou snahu co nejlépe převyprávět konkrétní příběh setkání se strachem, dostat se do něj dovnitř. Používal jsem techniky vedení rozhovoru, které jsem se naučil od kanadského dokumentaristy Chrise Brookese, ten je zase převzal z divadelního prostředí. Jde v nich o to, jak co nejlépe zpřítomnit okamžik, se všemi jeho detaily a barvami.
Do jaké míry jste příběhy upravovali, abyste docílili jejich výsledné podoby?
BJ: Snažila jsem se příběhy neměnit, ale naopak je zformovat co nejvíc v souladu s lidmi, kteří je vypráví. Chci, aby to pořád byl hlavně její nebo jeho příběh, ne můj. Což je ale samozřejmě výzva. S každým respondentem jsme nahrávali 2-3 hodiny. Aby měl výsledný tvar jenom 10-15 minut, museli jsme najít zkratky.
JS: Nahraný materiál jsme donekonečna stříhali a komponovali, až z něj vykrystalizoval příběh.
Ten pak namluvili herci?
BJ: Namluvili ho lidé, kteří daný strach sami zažili. Je to 1:1.
JS: Žádné herce jsme neangažovali. Všechny díly Anatomie strachu jsou vystavěné z autentických rozhovorů s našimi respondenty a respondentkami.
Narazili jste během natáčení na něco, co vás vysloveně překvapilo?
BJ: Pro mě bylo velmi zajímavé hledat a vůbec přiblížit se něčemu, co se dá nazvat dokumentární horor. Od začátku jsem vůbec netušila, kam nás celý projekt vezme. Horor známe z filmu, z fikce, která je většinově vyprávěna ve třetí osobě. Nebezpečí vnímáme zvenku. Strach se tak mnohdy vytváří z očekávání. Ale v audiu tyhle příběhy zažíváme zevnitř. A z tohohle pohledu strach vypadá úplně jinak.
JS: V odpovědi na naši výzvu se nám hlásilo mnohem víc žen než mužů. Ženy byly mnohem odvážnější! Pro muže bylo těžší své strachy pojmenovat a sdílet. I když vlastně, vzhledem k tomu, jak jsme jako muži v Česku vychovávaní, to až tak překvapivé není.
Důležitou součástí seriálu je jeho sound design. Z čeho jste vycházeli a podle čeho vybírali zvuky, aby vhodně doplňovaly celkovou atmosféru?
JS: Sound design pro nás dělal Martin Ožvold a bylo skvělé s ním pracovat! Zvuky v Anatomii strachu nejenom dotváří atmosféru, ale hlavně vypráví a posunují děj. Mají do něj posluchače přímo dostat. Martin všechny ruchy a zvuky vnímal taky jako muziku, tak aby zapadaly do celkové hudební kompozice.
BJ: Naším cílem bylo vytvořit takové malé filmy, které posluchačům běží v hlavě. Zvukový design je k tomu klíčový. Ten náš – nebo přesněji ten Martinův – má dvě vrstvy. Jednak realistické zvuky, které evokují konkrétní místo, kde se zrovna příběh nachází. To jsou například zvuky školních skříněk, dveře divadla nebo praskající větve v lese. A pak jsou tu zvuky, které podporují úroveň strachu v příbězích. To jsou drony (minimalistická elektronická hudba – pozn. red.), tóny, hudba. Celé je to nesmírně pozorně a citlivě komponované. Hodně jsme s Martinem ve studiu řešili, co už je moc a co naopak málo. Strach je velice citlivý. Když se podpoří výraznými zvuky, stane se předvídatelným a banálním. Pokud se ale podpoří málo, tak zase není dostatečně cítit. Zmizí. Neustále jsme hledali rovnováhu. Hledání s Martinem ale byla jedna radost. Nikdy se nespokojí jen tak s něčím a proto v tom, co dělá, dosahuje tak silných výsledků.
Anatomie strachu má hodně specifickou vizuální stránku složenou z konkrétních obrazů. Ty jste konzultovali s respondenty, aby odrážely jejich vlastní strachy?
BJ: Vizuální zpracování je dvojí. Každý respondent ke svému strachu udělal fotky, které můžeme vidět třeba ve video traileru. Ke každému dílu pak navíc patří jedna originální koláž. Tyhle koláže vytvořila výtvarnice Aňa Jakš, kterou jsme oslovili, protože jsme chtěli vizuál, co je strašidelný v jemnostech.
JS: Aňi jsme poslali jednotlivé díly a nechali jí úplnou volnost. Máme velkou radost, že do toho s námi šla. Její věci na mě působí křehce, trochu tajemně a jsou otevřené různým interpretacím. Respondenti a respondentky pak své strachy nafotili na jednorázové foťáky a tyhle snímky používáme na sociálních sítích.
V seriálu zaznívají samé mladé hlasy. Plánujete tak do budoucna nějaké pokračování, které by se zaměřilo na starší respondenty a zkoumalo třeba odlišné vnímání strachu mezi generacemi?
BJ: Ano, je to generační výpověď, proto samé mladé hlasy. Rádi bychom pokračovali, nejen kvůli dalším generacím, ale taky proto, že čím víc člověk strachy hledá, tím víc jich nachází. A každý strach má svůj příběh.
JS: Sílu Anatomie strachu vidím právě v různosti a mnohosti příběhů, které můžu společně s našimi protagonisty prožívat. Je to taková mozaika, která pro mě má výpovědní hodnotu ve své celistvosti. Cest, jak pokračovat dál, si dokážu představit víc. Ať už v rozšíření věkového spektra respondentů a respondentek nebo v hledání nových zajímavých příběhů setkání se strachem.
Kompletní audio seriál Anatomie strachu najdete jako novinku na Audiotéce.
Lit.: Moravec, Dan: Už nesmím psát recenze audiodokumentů pro Týdeník Rozhlas. In Facebook, 5. 1. 2021 (status + recenze). – Cit.: (…) Zatrhla to ta teta, co si představuje, že řídí Výrobu s tím, že je NEVKUSNÉ, abych, když kritizuji rozhlas, do TR recenzoval. OK, to beru, zapadá to do aktuálního stavu, kdy král a jeho dvůr jsou nedotknutelní, protože král usoudil, že on je rozhlas. Ale nevkusné? NEVKUSNÉ? V době Xavera ? Od ženy, která zatrhla mezinárodní aktivity dokumentu, která nehnula brvou, když se rušily dokuřady, která mi zlomyslně vyhrožovala, že propustí mé podřízené a je pak zvědavá, jak to zvládnu? To je stejné, jako když Ovčáček řekne slovo pravda (…).
Nevím tedy, jestli tato recenze v TR vyšla, ale Brit Newandbetter, Jirka Slavičínský a Martin Ozvold odvedli parádní práci pro Audionaut. Největší síla je síla prosté výpovědi Anatomie strachu (…).
Bojíme se rádi? Ano i ne. Rádi se bojíme v bezpečí, pod kontrolou, bezpečně. Děsí nás, když strach přijde bez kontroly, nečekaně, převálcuje nás a zvítězí.
„A čeho se bojíš ty?“ Ptají se tvůrci pětidílného podcastového cyklu Anatomie strachu od Audionautu: autoři Brit Jensen a Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold. A vybrali pestře. Strach z neznáma, z milovaného člověka, z výšky, ze smrti a zničení planety našimi odpady.
Anatomie strachu je pro české prostředí nová, svěží, jiná, jednoduchá a přesně cílící. V prostotě je krása, největší síla je síla prosté výpovědi. Už slyším ty hlasy, že chybí odborníci (české specifikum), že se vlastně nic nevyřeší, že to nemá kontext atd. atd. Zaplať pánbůh, že nemá. Protože právě takhle se postupem poslechu dostáváme do pozice těch, kteří se (odvážně, což je legrační, když jsou to hrdinové strachu) svěřují s tím, co zažili, čeho se nejvíce bojí. A je to tak obyčejné, že osloví každého z nás. Protože se bojíme úplně stejně.
Jste tam. Naplno. Běžíte lesem, klinkláte se na štaflích nebo umíráte v nemocnici. Autoři se nebojí rozbít tok řeči do opakujících se lámaných slovobeatů, výpověď se rozpadá, zaskočená silou emoce, překrývá, a znovu láme, vrší, a je to zvukově skvěle vystižená paralýza, kdy vám ztuhne celé tělo, myšlení, řeč, protože vás ochromil strach. Jak přesné.
Během poslechu se přistihuju, že právě teď musí přijít pauza, kdy potřebuju strnout spolu s hrdiny v té jedinečné chvíli. A ona přijde. Práce s pauzami je intuitivní a opět přesná.
A zvuk. Martin Ožvold odvedl práci, kterou nevnímáte na první dobrou, ale podprahově se vám zarývá pod kůži, organicky se spojuje s vyslovovaným, s tokem řeči, graduje, ustupuje, je živá. Je živá stejně jako zkušenosti vyprávějících hrdinů.
Anatomie strachu od Audionautu je vyzrálá, sebevědomá snaha zkušených tvůrců pootevřít hlubiny strachu v nás. A daří se jí to všemi prostředky, které používá. Nakonec i zájmem a svobodným nadšením, které je z práce cítit. Takhle nějak měla vypadat Dokuvlna ve svých začátcích. Ale nemůžu si odpustit jeden velmi silný dojem z celého cyklu. Proč mám pocit, že je to jen rozehřívání k něčemu ještě hlubšímu, podvědomá příprava na pátrání ještě osobnější, kde posluchač a poslouchané mohou už beze zbytku splynout?
Lit.: Hnilička, Přemysl: Čeho se bojíš ty? In web Naposlech.cz, 17. 5. 2021 (recenze). – Cit.: Pokud se v českém prostředí řekne audiodokument, poučený posluchač automaticky odpoví „Český rozhlas”. Naprostá většina dokumentární tvorby vzniká ve veřejnoprávním médiu, které poskytuje svým tvůrcům dostatečné zázemí finanční i personální (až na výjimky, které jsou bohužel nepříjemně signifikantní). Český rozhlas produkuje dokumenty na vysoké úrovni a jejich tvůrci se umisťují i v zahraničních soutěžích.
Jednou z progresivních osobností českého radiodokumentu je Brit Jensen. Původem Dánka žije v Česku už mnoho let a naši realitu dokáže nahlížet z nezvyklých úhlů. Velmi úspěšným pokusem byl dokument Peklíčko, v němž se Jensen věnuje naší mikulášské tradici. Nechápe, proč rodiče vystavují své děti vědomě strachu – a vyrovnává se s tím po svém: natáčí dokument. Povídá si s ředitelem školy, který s ledabylou nonšalancí hájí „klasický“ výchovný model („však jim to neuškodí“) – a zároveň sama sebe vystavuje svému největšímu strachu: jde v noci sama do blízkého lesa, aby se pokusila vyrovnat s fóbií ze tmy. Tady musela vzniknout prvotní inspirace k audiocyklu Anatomie strachu, který jako podcastový seriál v roce 2020 připravila soukromá společnost Audionaut. Ta má za sebou už několik projektů včetně úspěšného a oceněného „true crime“ cyklu Pohřešovaná (2020, připravil Petr Hátle).
Cyklus Anatomie strachu je jeho tvůrci Brit Jensen a Jiřím Slavičínským řazen do žánru „true horror“. Tak jako v true crime se potkáváme s reálnými kriminálními případy (v Česku tento žánr zastupují nedávno oceněné, ale v realizaci silně diskutabilní Opravdové zločiny), příběhy Anatomie mají posluchačům přibližovat skutečné strachy jednotlivých respondentů. Dokumentaristka Brit Jensen k tomu řekla: „S naším seriálem jsme se chtěli co nejvíc přiblížit skutečným lidským strachům. A myslím si, že právě tyhle obyčejné strachy jsou v mnohém podobné těm, se kterými se setkáváme v hororových filmech. Liší se jenom způsobem, jakým se je snažíme zachytit.“
Jádrem pořadů – navzdory vynikající práci sound designera Martina Ožvolda – je vyprávění. To je paradoxně největší slabina; pokud tvůrci nechají většinu účinku na vypravěčích, stává se posluchač automaticky závislý na kvalitě jejich slovní zásoby a schopnosti vtáhnout ho do atmosféry příběhu.
V druhém příběhu Okno popisuje respondentka – žákyně nepěkný konec partnerského vztahu se spolužákem; expartner neunese jejich rozchod a vystaví ji ve třídě šikaně. Ani zde se nedaří, což může být dáno jak vypravěčkou, tak recenzentem, kterému je přece jen již přes čtyřicet a neumí možná vnímat její problémy s dostatečnou empatií. Zde selhává i zvukový podkres, který zní – na rozdíl od prvního příběhu – příliš inscenovaně.
Mnohem lépe vyznívá třetí díl Štafle, v němž divadelní osvětlovačka popisuje vypořádání se se svým strachem z výšek. S tím se potkává ve své práci pravidelně, protože má na starosti osvětlení scény. Slovní zásoba a vyjadřovací prostředky této respondentky jsou o několik tříd výše než v předchozích dílech a skvěle funguje také Ožvoldův zvukový design, jehož záběry z jevištní instalace světel dává zvuku hluboký, téměř nekonečný prostor.
Hraniční zážitek stavu mezi životem a smrtí popisuje hlavní hrdina čtvrtého dílu Anatomie strachu – Rádio. Vypravěč popisuje svou těžkou nehodu (pád ze třinácti metrů v opilosti), následnou operaci a pooperační komplikace, které ho téměř zabijí. Respondent pan Ďuriš svůj příběh popisuje obecnou češtinou, jeho styl vyprávění je však sugestivní a zručně vtahuje posluchače do příběhu. „Jsem brutálně pohlcenej tím strachem, že vlastně nevím, co se stane, až jako umřu,” říká. „A nemá to žádný barvy. To je prostě jenom strašně silnej strach.”
Poslední díl Kafe popisuje jakousi exaltovanou formu enviromentálního žalu. Vypravěč příběhu odlétá do zahraničí studovat a jeho snaha žít ekologicky v osamění a cizím prostředí se postupně stává fanatickou, až nábožensky extatickou. Svět okolo se mu redukuje na odpad, který hromadí ve svém studentském pokoji v igelitových taškách. Jeruzalém, ono „svaté město všech křesťanů” totiž nemá vybudovaný řádný waste management, ulice a náměstí jsou plná odpadků, které odhazují turisté a místní a respondent, zvyklý z Česka na zodpovědnost v třídění odpadu, tak plní parapet svého okna krabičkami, jízdenkami a plastovými sáčky… To vše prodkládá Ožvold zvuky realistickými (let letadla, křik dětí, hlas pilota) i přepjatě „umělohmotnými” (až surrealistický zvuk zmačkaného plastového kelímku).
V čem je hlavní problém Anatomie strachu? Především v tom, že ke svým posluchačům nevysílá jasné signály. Ten, kdo si seriál koupí s úmyslem nechat se postrašit pomocí „true horroru”, musí být nutně zklamán, protože dostane dokumentárně laděné jednohubky. Pro milovníky dokumentu zase cyklus nepřináší nic nového. Berme tedy Anatomii strachu jako rozcvičku k větším a úspěšnějším projektům. Tvůrčí potenciál tu rozhodně je.
Lit.: Korychová, Kateřina: Do českého audio dokumentu pronikají nové a odvážné trendy. In web ČRo Prix Bohemia, 18. říjen 2021 (článek). – Cit.: (…) Druhým zástupcem produkční skupiny Audionaut byla série true horor s názvem Anatomie strachu dokumentaristů Brit Jensen a Petra Slavičinského. Podle festivalových pravidel se na poslechovém dni smí pouštět jen jeden díl série, publikum v sále mělo tedy možnost slyšet díl s názvem Rádio. Odborná i studentská porota se shodla na velmi silném, vtahujícím a zároveň zneklidňujícím zážitku z poslechu.
„Čisté „radio art“. Poslech byl jako plavba v magickém světě, kde přemýšlíte, jestli je kolem vás fikce nebo realita. Fascinující,“ shrnula Gréte Strøm. Alia Cassam doplnila poznatek o sevřenosti každého dílu, který na ploše deseti minut dokázal vybudovat kompaktní tvar, který svou upřímností a blízkostí posluchače zasáhl.
Dokumentaristka a zástupkyně katedry Filmových a divadelních studií, Andrea Hanáčková na toto navázala: „Velmi oceňuji skupinu Audionaut za vyprodukování této odvážné série, která je postavená na situačním vyprávění a výrazném sound designu. Vědomá rezignace na vysvětlování příčin a důsledků dokumentaristů má za následek soustředění na animální aspekt strachu, který umocňuje posluchačský zážitek.“ (…)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku