„Ten příběh mě fascinoval,“ říká dokumentarista, který stojí za osmidílným podcastem, zvukovým seriálem Pohřešovaná (je možné si ho poslechnout na www.pohresovana.cz). Třiadvacet let po události se jeho prostřednictvím snaží najít nové svědky pozapomenutých dějů.
„Taková hodná holka to byla. Všichni ji měli rádi. Hrála házenou, pletla, dobře se učila,“ vzpomíná v nahrávkách na dívku její táta Miloslav Košek. Z okna bytu má stále výhled na silnici, po níž Ivanka kdysi odjížděla.
„Psali jsme prezidentovi, pěti ministrům. Nic nemají… Dali bychom všechno za to, kdybychom věděli, že žije,“ říká.
Půldenní zpoždění
Ivanka bydlela s rodiči v panelovém bytě v Příšovicích na Liberecku. Za tetou do Svijanského Újezdu vyjela odpoledne v neděli 13. července 1997. Chtěla u ní přespat a druhý den jít na brigádu česat rybíz. Šetřila si na brusle.
„Neměla důvod odcházet. Měli jsme jet na dovolenou,“ líčí její táta.
Poslední, kdo ji viděl živou a zdravou – alespoň podle vyšetřovatelů, byla podobně stará Andrea S. Seděla v autě, které řídil její táta. Ivanu míjeli na silnici. I po letech si pamatuje, jak ji povzbuzovala, aby šlapala rychleji do pedálů.
Při zářijovém policejním výslechu si na ni ještě pamatovala poměrně dobře. Líbila se jí totiž tehdy módní zelená minisukně do áčka, kterou měla dívka, jež pár minut na to zmizela, na sobě.
Setkání vrstevnic proběhlo na silnici vedoucí od Svijan směrem na Loukov. To je místo, kde záhada začíná. Co se stalo pak, když Ivana zmizela z dohledu? Sesedla z kola? Srazilo ji auto? Unesl ji někdo?
A hlavně proč jela po silnici, která nevede rovnou do Svijanského Újezdu? Lhala v něčem rodičům? Proč si na cestě k tetě zajížděla? Měla s někým schůzku? Na žádnou z těchto ani jiných otázek dosud neexistují odpovědi.
Chováním se podobala dítěti
Teta o tom, že by měla Ivana v neděli přijet, nevěděla. Proto ji nepostrádala, když nedorazila. Tu noc na pondělí spali klidně i Koškovi. Žili v přesvědčení, že je jejich dcera v bezpečí. O jejím zmizení se teta i rodiče dozvěděli až ráno, když se potkali.
Hned zašli na místní policii, ovšem tam jejich obavy zprvu nebrali moc vážně. „Předpokládali, že Ivana mohla odjet za kamarádkou nebo nějakým přítelem. Jenže ona se chováním podobala dítěti,“ říká Ivanin táta s tím, že žádného milého jejich dcera určitě neměla. Trvalo další hodiny, než se po ní vydaly do terénu pátrat desítky lidí včetně policistů se psy.
Když bylo jasné, že je to opravdu vážné, vzlétl do vzduchu také vrtulník s termovizí. Příbuzní zmizelé mají policistům jejich zpoždění dodnes za zlé. Věří, že kdyby se začalo se záchrannou akcí dříve, případ by se odvíjel jinak, lépe.
Vyšetřování nakonec převzali liberečtí policisté. Prověřovali varianty, že by Ivanku mohl někdo unést, prohledávala se řeka Jizera a její břehy s tím, že mohla utonout. Podobizna dívky visela týdny po celém Libereckém kraji. Zveřejnila ji celostátní média. Bez výsledku. Nenašla se jediná stopa.
Oslavy a povodně
Pátrání po školačce komplikovala i skutečnost, že se ve Svijanském Újezdu o víkendu, kdy se ztratila, pohybovaly tisíce místním neznámých lidí. Do malé obce je tradičně lákají pivní slavnosti. V roce 1997 končily právě v neděli 13. července.
K tomu se přidaly ještě jiné tragické události. Rozsáhlé povodně na Moravě a Odře. Zanechaly za sebou více než šedesátimiliardové škody, zemřelo při nich 49 osob. Zpravodajství tak plnily spíše příběhy lidí, kteří přišli o všechno, než marné hledání mladé cyklistky.
Liberečtí vyšetřovatelé se ale nevzdávali celé roky. Pracovali s desítkami teorií, zabývali se i spekulacemi, jež se krajem šířily. Zjišťovali mimo jiné, jestli se nedostala do nevěstince, není násilím nucena k prostituci, zda nepobývá v blíže neurčené komunitě na Plzeňsku… Klíč k případu ale nenašli. Po dvaceti letech byl případ promlčen. Policie si je dodnes jistá jediným: Ivanka neodešla z vlastní vůle. „Stále máme naději,“ říká její táta.
Proč jste si vybral právě příběh Ivety Koškové?
Zasáhl mě už v roce 1997. Jsem stejně starý jako ona a pocházím ze severu Čech, kde se o tom hodně mluvilo. Pár měsíců před dvacátým výročím jejího zmizení jsem na to zase narazil v tisku.
Překvapilo mě, že se o okolnostech neví o nic víc a také to, jak silné emoce ve mně nevyřešené tajemství vyvolává. Ta touha dozvědět se, co se stalo, je ve mně stále silná, nelze se jí úplně zbavit.
Kdy jste začal projekt připravovat?
Natáčet jsem začal na jaře 2017. Bylo to svého druhu až detektivní pátrání po všech, kteří mají k Ivaně Koškové a jejímu zmizení co říct. Snažil jsem se nahrát a zachytit všechno, co bylo možné.
Původně měl vzniknout klasický filmový dokument. Co se stalo, že je z toho nakonec podcast?
Jsem filmař, tak jsem zpočátku přirozeně směřoval k dokumentu, jenž by mi umožnil přiblížit se té záhadě a zároveň třeba pomohl oživit pátrání. Narazil jsem ale na neochotu klíčových postav vystupovat před kamerou.
Producentka Dagmar Sedláčková mě pak přesvědčila, že případ je možné zpracovat i bez použití obrazu, a to právě jako podcast. V té době u nás podobné zvukové seriály ještě nebyly příliš zavedené, pouštěli jsme se do neznáma.
Čí hlasy jsou v něm nejdůležitější?
Zásadní pro mě bylo získat souhlas rodičů Ivany. Oni byli první, za kterými jsem šel.
Jak vás přijali?
Je z nich cítit velká nedůvěra k policii, novinářům. Mají oprávněný dojem, že jim všichni kladou stejné otázky a k ničemu to nevede. A já jsem se vlastně připojil k zástupu lidí, kteří jim nabízejí pomoc, a obával se, abych v nich nevzbudil přílišné naděje.
Snažil jsem se proto natáčení s nimi omezit jen na nutnou dobu a přistupovat k nim ohleduplně. Podstatné pro mne taky bylo získat důvěru libereckých kriminalistů, kteří se po dlouhém přesvědčování do mého projektu zapojili a vycházeli mi až překvapivě vstříc.
Celkově jsem oslovil desítky lidí, mnozí z nich ale na zmizení Ivany nechtěli vzpomínat. Je to stále citlivé téma.
Pracoval jste s desítkami hodin natočeného materiálu. Co při tom bylo klíčové?
Vybrat a sestavit materiál do posluchačsky zajímavé podoby. Zároveň jsem chtěl postupovat systematicky, nenásledovat slepě každou stopu a nešířit nepodložené zprávy. Proto má Pohřešovaná nakonec osm dílů.
Kde je podcast k dohledání?
Je zdarma na www.pohresovana.cz. Webové stránky zároveň slouží jako obrazový archiv. Každý si tam může prohlédnout dokumentaci míst, kde se Ivana ztratila, a další materiály. Je tam také formulář, přes který kdokoli může, a to i anonymně, podat svědectví, pokud něco ví. Seriál najdete také na běžných audioplatformách jako iTunes nebo Spotify.
Co vás při natáčení nejvíce překvapilo?
Kolik lidí, kteří se považují za nadané zvláštními schopnostmi, se v případu angažuje. Mluvil jsem s několika senzibily, kteří jsou naprosto přesvědčeni o tom, že vědí, co se s Ivanou stalo.
Často si své bizarní „objevy“ nenechávají pro sebe, ale šíří je mezi lidi, obtěžují s nimi rodinu nebo policii. Svádějí pak policisty a rodinu na falešnou stopu.
Objevil jste něco nového, co by mohlo případ posunout dál?
Nejedná se o klasický investigativní podcast, kde se autor snaží jako „soukromý detektiv“ případ vyřešit nebo dopadnout pachatele. Od začátku natáčení jsem se pokoušel přistupovat k tématu zmizení komplexněji. Věnoval jsem se tak rovněž tomu, jak taková událost změní životy lidí, kterých se dotkne.
Zajímalo mě také, jak se vlastně s podobnými tragickými věcmi, jež nás znenadání přepadnou, vyrovnávat. Máme často dojem, že se vždycky dějí „někde jinde“, „někomu jinému“, nechceme si připustit, že se to může týkat i nás.
Jaké teorie Ivančina zmizení jste zvažovali? Je nějaká ta „nejpravděpodobnější“?
Nejčastěji se mluví o únosu nebo násilném trestném činu. Nerad bych se ovšem k některé z verzí přikláněl bez jasných důkazů. Natáčení mě naučilo, že to není správná cesta.
Snažil jsem se ale prozkoumat i veřejnosti dříve neznámé varianty. A myslím, že jsem objevil velké množství faktů, o kterých netušilo ani nejbližší okolí Ivany.
Kdo je teď pro vás Ivana Košková?
Pořád trochu záhadná postava. Všechno, co o ní vím, jsem se dozvěděl ze vzpomínek. A ty mohou být hodně nespolehlivé a protichůdné. Zmizela a neměla příležitost žít svůj život. Její příběh byl násilně přetržený, nemá konec ani rozřešení. To není správné.
Věříte, že se jednou ten konec příběhu najde?
Doufám v to, že stále existuje možnost, že se jednou dozvíme, co se s dívkou stalo poté, co ji na cestě do Svijanského Újezdu spatřila poslední svědkyně. Zejména její rodina by si to po více než dvacetiletém utrpení zasloužila vědět.
Věřím, že může existovat někdo, kdo zná klíč k tomuto tajemství a může tu strašlivou nejistotu ukončit. (…)
Lit.: Šrajer, Martin: Když nejsou odpovědi. Pohřešovaná je podcast o nepoznatelnosti pravdy. In web A2arm, 29. 5. 2020 (recenze). – Cit.: Napínavý kriminální podcast Pohřešovaná nevypovídá jen o případu záhadného zmizení, ale také o snaze vyrovnat se s vědomím nepoznatelnosti skutečnosti.
Dokumentarista Petr Hátle chtěl Pohřešovanou původně zpracovat jako filmový dokument. V rukou autora sugestivního portrétu noční Prahy Velká noc (2014), oceněného na jihlavském festivalu, mohl vzniknout další atmosférický film, tentokrát zkoumající nejen okraje společnosti, ale také republiky. Ke zmizení Ivany Koškové došlo v létě roku 1997 na severu Čech, nedaleko od hranic s Polskem a Německem. Ze stejné oblasti pochází i Hátle, který tak coby teenager pátrání po zmizelé dívce prožíval intenzivněji než většina Česka, upírajícího tehdy pozornost především k povodním na Moravě.
V tradici amerického Serialu
Čtrnáctiletá dívka vyrazila 13. července v podvečer na kole z Příšovic do čtyři kilometry vzdáleného Svijanského Újezdu, aby přespala u své tety a mohla druhý den ráno vyrazit česat rybíz. Naposledy byla spatřena zhruba v polovině cesty. Poté beze stop zmizela. Podle jedné z vyšetřovacích verzí byla unesena do Německa východoevropskou mafií obchodující na našem území v „divokých devadesátkách“ s lidmi. Podle jiné se stala obětí násilného trestného činu. Spekulovalo se také o tom, že domov opustila dobrovolně. Zločin, pokud k nějakému došlo, nebyl dodnes objasněn, neexistují žádné nezvratné důkazy potvrzující, co se Ivaně Koškové během nedlouhé cesty z jedné obce do druhé přihodilo.
Pohřešovaná je nejen napínavým a chvílemi až mrazivým krimi, ale také reportážní sondou do třídních vztahů v českém pohraničí.
Po dvaceti letech měl být nevyřešený případ promlčen. V té době se Hátle rozhodl k záhadě vrátit, vyzpovídat známé svědky, případně vypátrat nové, a celou kauzu zpřehlednit tím, že jí společně s Kristinou Májovou dá dramaturgicky sevřený tvar. Při svém více než rok trvajícím detektivním pátrání ovšem narazil na neochotu hlavních postav vystupovat před kamerou. Po dohodě s producentkou Dagmar Sedláčkovou se proto rozhodl obraz oželet a zůstat pouze u zvukové stopy. Vznikl tak osmidílný podcast, podobně vtahující jako česká Matematika zločinu nebo americký Serial.
Vypravěč jako hlavní postava
Nouzové řešení v podobě podcastu se v tomto případě ukázalo jako neobyčejně šťastné. Podcastový formát – zvlášť při použití ich-formy, pro kterou se rozhodl Hátle – umožňuje navození dojmu větší blízkosti mezi tvůrcem a posluchačem. Víc než u klasického filmového dokumentu, který nabízí množství obrazových a zvukových informací navíc, jsme závislí na tom, co nám autor sdělí, který výsek viditelné skutečnosti popíše. Jeho slova nás zavádějí do míst, která navštívil, a zároveň nám umožňují vytvořit si v hlavě vlastní svět. Touto konstrukcí obrazů se výrazněji zapojujeme do samotného procesu vyprávění.
Tím, co a jak popíše, dokumentarista zároveň provádí interpretaci reality, která je vždy nutně subjektivnější než záběry kamery nedisponující vlastním vědomím. Podobně u událostí starých více než dvacet let nelze spoléhat na lidskou paměť, podléhající řadě zkreslujících faktorů. Běžně si nepamatujeme, co jsme dělali před třemi týdny, natož před dvaceti lety. Pro vyznění podcastu je zásadní, že Hátle si uvědomuje nespolehlivost informací a proces rekonstrukce průběžně reflektuje – ať už s pomocí oslovených odborníků z oblasti psychologie či filosofie, nebo ve vlastních komentářích, doprovázejících výpovědi Ivaniných rodičů, učitelek, vrstevníků nebo libereckých kriminalistů, nabízejících ve druhé polovině série pozoruhodné vhledy do práce policie.
Provést posluchače krajinou
Kromě informačních zkreslení a zjednodušení daných snahou zaplnit prázdná místa Hátle vnímá i to, po jak tenké hraně kráčí s ohledem na ztrátu, která Ivaniny nejbližší postihla. Opakovaně si klade otázku, zda pro ně není jen dalším z dlouhé řady lidí parazitujících na cizím neštěstí, případně vzbuzujících falešnou naději, že právě on dokáže prosvítit tmu. Díky této vnímavosti dokáže o bolesti, která ani po dvaceti letech neodeznívá, vypovídat citlivěji a komplexněji než reportéři ženoucí se za senzačními odhaleními. Autorova transparentnost a fakt, že se opakovaně projevuje jako empatický a přemýšlivý posluchač schopný klást dobře zacílené otázky, jsou klíčové i pro získání naší důvěry. Ochotněji s ním takto absolvujeme všechny rozhovory, návštěvy míst spjatých s Ivanou nebo procházení stovek stran vyšetřovacího spisu.
Není to ale jen upřímné zaujetí pro věc, kterým nás Hátle vtahuje do děje a přes zahlcující množství kriminalistických verzí a slepých uliček udržuje naši pozornost. Podcast neztrácí spád i zásluhou obratného vypravěčství. Ve vhodné chvíle nastoluje nové otázky a představuje další aktéry, distribuuje informace tak, abychom mohli propojovat jednotlivá vodítka, a jednotlivé epizody zakončuje cliffhangery jako z učebnice dramaturgie. Klíčová je také jeho schopnost vystihnout bohatým slovním popisem, zdůrazněním některých jevů a doplněním relevantního kontextu konkrétní prostředí a lidi, kteří v něm žijí a jsou jím determinováni.
Nevíme a vědět nebudeme
Pohřešovaná je proto nejen napínavým a zásluhou hudby a vrstevnatého zvukového designu chvílemi až mrazivým krimi, ale také reportážní sondou do třídních vztahů v českém pohraničí. Skrze jednu kauzu se dotýká obecnějšího problému sociálního vyloučení a zesílené nedůvěry v elity a instituce, jejichž roli nahrazují různí šarlatáni a demagogové. V případě Koškových zejména léčitel, mystik a maskot pořadu EZO.TV Vlastík Plamínek. Souvislosti dívčina zmizení ve druhém plánu odhalují, jak může přirozená lidská potřeba vnitřní logiky paradoxně vést k potlačení racionality.
Společenský kontext jednotlivých příběhových linií, které Pohřešovaná sleduje, pomáhá zviditelnit to, co v podobných příbězích při jejich standardním mediálním pokrytí často zůstává přehlédnuto právě ve snaze o předložení srozumitelného příběhu s jasným sdělením. Hátle naopak vytváří z nepoznatelnosti pravdy jeden z leitmotivů vyprávění, sílících s tím, jak začíná být zřejmější, že nejspíš nedojde k zásadnímu odhalení či zvratu, že žádná z mnoha verzí toho, k čemu došlo, nebude potvrzena a důležité otázky zůstanou nezodpovězeny.
Průběžným ohledáváním limitů lidského poznání si Hátle připravuje půdu pro závěrečnou epizodu, ve které od zprostředkovávání informací o případu odbočí do oblasti gnozeologie a narativních rámců, kterými se snažíme zastřešit matoucí realitu, a překonat tak strach z neznámého. Coby klasická detektivka je Pohřešovaná frustrující z téhož důvodu, který z ní dělá podnětnou rozpravu o úzkostech moderní civilizace vytěsňující na periferii vše nepříjemné a neuchopitelné. Skrze svou sebereflexivní rovinu se podcast dotýká lidské fascinace příběhy skutečných zločinů. K těm nás táhne kromě jiného zvědavost, snaha pochopit uvažování člověka, který se dopustil zločinu. Následné nalezení klíče a obnovení pořádku pak skýtá pocit bezpečí a jistoty.
Někdy ale odpovědi nejsou. Chybějí stejně jako pachatel a zřetelná hranice mezi dobrem a zlem. Pohřešovaná nám připomíná, že svět není strukturovaný, ale neuspořádaný, že zlé věci se dějí i dobrým lidem a jediným východiskem je občas přijmout to, že nevíme a vědět nebudeme.
Lit.: Korychová, Kateřina: Do českého audio dokumentu pronikají nové a odvážné trendy. In web ČRo Prix Bohemia, 18. říjen 2021 (článek). – Cit.: (…) Následující dva poslechy festivalové publikum upozornily na stále rozrůstající trend podcastové scény, která přináší tvorbu i jiných producentů než Českého rozhlasu. U true crime série s názvem Pohřešovaná produkční skupiny Audionaut, porota oceňovala dramaturgickou výstavbu celého tvaru, syrovost, autentičnost a důraz na detaily podporující imaginaci.
„Zásadním aspektem je tematizace traumatu pozůstalých. Z dokumentu je cítit lidskost a sympatická práce s emocemi,“ upozornila na odlišnosti od ostatních tvarů true crime Eliška Cílková. Producentka Dagmar Sedláčková, která byla při diskusi zástupce tvůrčího týmu Pohřešované, zdůraznila, že pro tvorbu bylo zásadní potlačení bulvárnosti poskytnutím více úhlů pohledu na všechny události. (…)
Lit.: Horký, Petr: Fascinace zločinem. Proč nás přitahují příběhy o skutečných vraždách. In Respekt 30/2022 (článek). – Cit.: Já vás varuju. Nic tak hrozného tu nikdy nebylo,“ upozorňuje posluchače podcastu Opravdové zločiny jeho spolutvůrkyně Barbora Krčmová ještě předtím, než začne popisovat vraždu, k níž došlo v Praze krátce po sametové revoluci. Varování ještě zopakuje s tím, že jde o malé dítě a je to „extrém“ a „humpl“. A pak už se pustí do vyprávění.
Mladí rodiče měli nemocné miminko – nešlo o nic vážného, přesto se rozhodli svěřit půlroční Barborku do péče Nemocnice na Bulovce. Domů se ale nikdy nevrátila. Na dětském oddělení pracoval jako sanitář Jaroslav Oplištil, v minulosti trestaný za pohlavní zneužívání dětí, který se z vězení dostal díky amnestii právě na jaře roku 1990. Našel si práci v nemocnici, která o jeho minulosti nevěděla. Dítě ukradl a odnesl ho na ubytovnu, kde ho znásilnil a zabil. Za svůj čin byl odsouzen k pětadvaceti letům a následné ústavní léčbě.
„Teď je mu přes šedesát let, je v psychiatrické léčebně v Kosmonosech a změnil si příjmení na Nývlt,“ uzavírá příběh Krčmová. A po jeho odvyprávění s kolegyní Lucií Bechynkovou rozebírají, jak mohlo k něčemu takovému vůbec dojít. Poukazují na selhání nemocnice, vciťují se do role rodičů a zamýšlejí se i nad tím, zda je možné pedofilnímu chování předejít. Poté se mladé autorky s posluchači rozloučí pravidelným pozdravem „zůstaňte na svobodě a naživu“ – a s tím, že další díl se v digitálním éteru objeví zase za týden.
Popisovaná epizoda je jedním ze starších dílů jejich veleúspěšného pořadu, který momentálně boduje na českém internetu. Opravdové zločiny jsou podle žebříčků vůbec nejposlouchanějším podcastem – tedy čistě zvukovým mluveným pořadem na pokračování, který mohou lidé poslouchat na YouTube, přes streamovací služby, jako je Spotify, nebo speciální platformy. Jejich pozici na konci června stvrdilo vítězství v anketě Podcast roku, kde Opravdové zločiny suverénně získaly nejvíc hlasů. Popularita pořadu ukazuje, že tuzemské posluchače příběhy o masových vrazích, násilnostech nebo nevysvětlených zmizeních neodolatelně přitahují.
A nejen české. Podcasty o zločinech v posledních letech dominují žebříčkům popularity na celém Západě, odkud k nám také dorazily, velký rozkvět zažívají i dokumenty a seriály o skutečných zločinech. Důvody nejnovějšího rozmachu můžeme hledat i v rozvoji technologií a růstu streamovacích služeb, které při hledání lákavého obsahu vsadily na tradičně nejoblíbenější žánr krimi. Zároveň podle odborníků není fascinace zločinem rozhodně ničím novým a současná úspěšná vlna kriminálních podcastů a televizních pořadů je jen jejím nejnovějším projevem. Přitom připomínají, že nejde jen o zábavu poskytující únik z všední reality, ale také o naplnění mnohem hlubších psychických potřeb.
S kamarádem u piva
„Ráda v sobě vyvolávám pocit úzkosti a strachu,“ říká Barbora Krčmová v odpovědi na otázku, co ji baví na příbězích zahrnujících často násilnou smrt: Když si ve zpravodajství na webu čte o otřesných případech, které pak v podcastu odvypráví, zažívá prý zvláštní směs emocí. „Člověk si říká, co strašného se to na světě děje, současně mám příjemný pocit, že je mi z toho úzko, i když vím, že je hrozné to takhle říct,“ popisuje. Její kolegyně Lucie Bechynková to má podobně: „Člověk u toho vypne od všedních starostí, ale reálně bych mrtvolu najít nechtěla. My se rády bojíme, ovšem z bezpečí domova.“
Seznámily se v práci (obě působí jako moderátorky v rozhlasové stanici Evropa 2) a brzy zjistily, že je pojí právě záliba ve zločinech a tajemnu. Krčmová chodila k Bechynkové domů na promítání hororů a často pak rozebíraly vraždy a další zločiny. Bechynková v té době poslouchala veleúspěšný americký podcast My Favourite Murder (Moje oblíbená vražda), ve kterém si komičky Karen Kilgariff a Georgia Hardstark každý týden povídají o skutečných vraždách – a prokládají to historkami ze života a vtipnými hláškami. Kombinace drsných, emocionálně náročných příběhů podaných v odlehčeném duchu Bechynkovou nadchla a připomněla jí, jak sama s kamarádkou Krčmovou mluví o vraždách. (…)
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku