Příběh, který se opravdu stal 1/?? (2020-2023)

Obsah: 1. Zmařené atentáty (Guy Fawkes – muž, který zemřel v roce 1606, ale dodnes se setkáváme s jeho jménem i tváří. Antonín Josef Čermák – muž, který zabránil atentátu na amerického prezidenta). – 2.

Lit.: Komůrková, Kristýna: Mladí lidé znají Pelíšky, ale tu dobu skoro vůbec. In web Reportér Magazín, 31. 10. 2022 (článek). – Cit.: Patří mezi úspěšné spisovatelky a daří se jí i jako autorce podcastů. Markéta Lukášková v nich popisuje nezprofanované zajímavé příběhy a podává historii zábavněji, než ji známe ze školních lavic. Její podcast Příběh, který se opravdu stal, je díky tomu nominovaný na Křišťálovou lupu a zároveň z něj vzešla její šestá kniha Co vás v dějáku nenaučili.

Co vás v dějáku nenaučili?

Dávat si věci do souvislostí. Nadrtíte se fakta na písemku a většinu z nich za pár dní zapomenete. Já měla po letech „aha moment“ například se starověkým Řeckem a Římem. Že nešlo o dvě historické etapy. Podle osnov se probírá nejdřív starověké Řecko a pak Řím. Ale ty věci se tehdy odehrávaly současně, vzájemně se ovlivňovaly. Mně se pak řada věcí zpětně propojila.

Uměla byste vyjmenovat české panovníky?

Kdybych se dlouho zamýšlela, psala bych si je na papír, asi bych je dala dohromady.

Ptám se, protože mám pocit, že v českém školství se pořád lpí na biflování informací, které v chytrém telefonu najdete za pár vteřin. Nebylo by lepší učit studenty, jak s informacemi pracovat, jak je ověřovat, dávat si je do kontextu?

České školství se nepřizpůsobilo vývoji technologií. Před třiceti lety se při sestavování osnov nepočítalo s tím, že tu bude Google. Pamatuji si, jak nám matikářka říkala: „Nebudete mít celý život kalkulačku u sebe!“ Asi potrvá, než školství bude reflektovat, jak je snadné se dostat k informacím a v jakém objemu. Biflování je směšné.

Ještě něco by se mělo změnit?

Škola by měla víc připravit na praktický život. Ať se učí finanční gramotnost, ať studenti umí vyplnit daňové přiznání. Přidala bych mediální gramotnost, kritické myšlení, práci s informacemi. Sexuální výchova by měla být víc v duchu konsentu – nesahej na druhého, pokud ses ho nezeptal a pokud si to nepřeje. (…)

Jste jediná žena nominovaná za svůj podcast na Křišťálovou lupu. Dobré ženské podcasty u nás chybí?

Když si vybavím podcasty, které sleduji, tak jsou to muži, občas ve dvojici je žena. Je to škoda. Myslím, že řada z nich má co říct, jsou zábavné, originální, ale vedle své práce mají děti a na vytváření podcastů už nemají prostor. My teď plánujeme s kamarádkou Lucií, která je spoluautorkou Koulího podcastu, že bychom točily spolu a ukázaly, že i holky to umí. (…)

Lit.: Čiháková, Barbora: Kterak vzděláváme mládež (III. Co vás v dějáku nenaučili Markéty Lukáškové a Průvodce literární hysterií 19. století Karolíny Zoe Meixnerové). In web Bubínek Revolveru, 13. 4. 2023 (článek). – Cit.:  Přinášíme závěrečnou část textu, v němž Barbora Čiháková na vybraných příkladech reflektuje současnou zdejší produkci „vzdělávacích“ publikací pro mládež.

Kniha Markéty Lukáškové Co vás v dějáku nenaučili (Motto, 2022) je zajímavá už jen bezděčnou ironií v názvu.[20] Autorka v předmluvě zmiňuje, že chtěla doplnit běžné školní osnovy o informace, které se k studentům nedostávají. Publikace je v mnohém „výstupem“ z jejího podcastu, přičemž autorka nebere v potaz, že to, co snesou internetové rozprávky, nemusí unést tištěná publikace. Když se podíváme například na kapitolku, která popisuje sametovou revoluci, a porovnáme ji s výkladem této události na české Wikipedii, dojdeme k zajímavému zjištění:

„V osmdesátých letech dvacátého století se východní blok začal hroutit nejprve v Polsku. Tam to v roce 1980 vyústilo v masové protesty v gdaňských loděnicích, což mělo za následek vznik nezávislých odborů Solidarita. V roce 1981 bylo členy odborů celkem deset milionů Poláků a až po nátlaku v roce 1989 došlo k legalizaci Solidarity a částečně i ke svobodným volbám, které potom drtivě vyhráli zástupci nekomunistických stran. Tím byl odstartován onen dominový efekt pádů režimů ve střední Evropě a po pádu komunismu v Polsku následoval pád komunismu v Maďarsku, Rumunsku a ve východním Německu“ (M. Lukášková, s. 140).

„V 80. letech 20. století se začínal hroutit Východní blok díky nespokojenosti občanů s politickým a ekonomickým vývojem jednotlivých států, což v Polsku v roce 1980 vyústilo v masové protesty v gdaňských loděnicích, které měly za následek vznik nezávislých odborů Solidarita, jehož členy bylo v roce 1981 okolo 10 milionů Poláků. V roce 1989 došlo po dalších nátlacích a protestech proti vládě k legalizaci Solidarity a k částečným svobodným volbám, které drtivě vyhráli nekomunističtí zástupci, čímž se odstartoval dominový efekt pádů komunistických režimů ve střední Evropě. Po pádu komunismu v Polsku následovaly další pády komunistických režimů v Maďarsku, Rumunsku a ve Východním Německu“ (Wikipedia).

Namátkově by se dalo takto citovat z dalších stran (srov. například kapitoly o akcích StB Kámen a Neptun s příslušnými hesly na Wikipedii). Stejně tak Lukášková nakládá s pasážemi, které si nepřiznaně „půjčila“ z článků a rozhovorů jiných, například z pořadu Adama Drdy pro Český rozhlas pojednávajícím o odpálení sochy Klementa Gottwalda Ondřejem Stavinohou:

„Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce v Příbrami stála kdysi socha Klementa Gottwalda. Před půlnocí 23. srpna 1978 k té soše přijel Ondřej Stavinoha a umístil na ni výbušninu…“ (M. Lukášková, s. 117).

„Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce ve středočeském městě Příbrami stála kdysi socha Klementa Gottwalda, ‚prvního dělnického prezidenta‘. Před půlnocí 23. srpna 1978 přišel k soše Ondřej Stavinoha a umístil na ni trhavinu…“ (Adam Drda).

„Výbušninu ze šachty Stavinoha poschovával na ubytovně a s kamarádem Františkem si naplánovali, že na výročí okupace, tedy 21. srpna v noci, sochu odpálí. Pak si spočítali, že trhaviny budou potřebovat víc, a tak do svého plánu zasvětili i dalšího kamaráda, Františka Týsla, a ten jim opatřil další materiál. Ale to byla právě ta osudová chyba…“ (M. Lukášková, s. 117).

„Výbušniny ukryl v posteli na ubytovně a s Polákem se dohodli, že 21. srpna 1978 půjdou v noci na příbramské náměstí a odpálí sochu. Zdálo se jim ale, že trhavina nebude stačit, a tak do plánu zasvětili známého z hornické ubytovny Jaroslava Týsla, který opatřil ještě další výbušninu“ (Adam Drda). A tak dále.

Lukášková sice závěrem této kapitolky decentně přiznává, že Stavinohovy vzpomínky zaznamenal Český rozhlas a na rozdíl od Wikipedie uvádí rozhovor jako zdroj v soupisu literatury, avšak v samotném výkladu zamlčuje, že někdo konkrétní se Stavinohou vedl rozhovor, a je tedy jeho autorem. A takto by se dalo knihou dále listovat a dokládat, které části Lukáškové ve skutečnosti nepatří a které si pouze pro svoji publikaci „vypůjčila“ bez ohledu na to, že je takový postup porušením autorských práv.[21] Nás v „dějáku“ sice učili ledasco, možná na něco zapomněli a jiné se nestihlo, ale určitě nás neučili opisovat a podvádět. Adekvátním řešením by bylo stáhnout plagiátorskou publikaci z distribuce. Odpadla by tím i potřeba zabývat se autorčiným slovníkem, křečovitě hovorovými výrazy (bordel) a bizarními pokusy dokládat řečené citacemi z filmů: „Jak říkala Jiřina Bohdalová ve filmu Nesmrtelná teta: ‚Štěstí pomine, rozum se ztratí. Jenom já, závist, jsem věčná.‘ A komunisté to dobře věděli. Uměli v lidech probudit ty správné emoce a pak s nimi manipulovali jako se šachovými figurkami“ (s. 12).

Kniha je však závěrem ještě doplněna sérií rozhovorů s pamětníky. Každému předchází drobný odstavec, z nějž lze vyvodit, že dotazovaný je vstřícný a leckteří z nich autorce připomínají její prarodiče. Lukášková podle všeho netuší, že i formát interview má svá pravidla a že odpovědi mohou zahrnovat i problematické výroky, se kterými by se tazatel měl umět vypořádat. To lze ukázat na posledním rozhovoru (s příznačným názvem Mně nic nechybělo, hrál se fotbal, dal jsem se na myslivost, jíst bylo co) s člověkem, jenž vstoupil do komunistické strany roku 1970 a byl členem Lidových milicí: „Do Lidových milic jsem šel dobrovolně. Bylo nás pár kluků, parta kamarádů, tak jsme se domluvili. Bylo to jako jít třeba k myslivcům. A když to zrušili, tak k nám domů dojel chlap a chtěl veškeré vybavení zpátky. […] Bylo vždycky takové cvičení. Střelby, pochody. Chodívali jsme v noci hlídat sklad. Mívali jsme sraz u Dyje, to bylo parádní. Byli jsme tam parta kluků, kýbl piva jsme tam dotáhli a bylo nám krásně“ (s. 221). Zjihlé a místy i trochu chaotické vzpomínky nechává Lukášková bez komentáře či dalších otázek. Namísto toho v závěrečné kapitole A ponaučení? zrelativizuje vše, „co nás v dějáku nenaučili“, bohorovným posláním: „Každý se v té době snažil žít svůj život tak, jak uměl a zvládl, a tak, aby se měl dobře. To často znamenalo žít v jakési symbióze s režimem. Dnes je opravdu těžké to někomu zazlívat nebo vyčítat, když člověk slyší jednotlivé příběhy lidí v kontextu toho, kde vyrůstali a co všechno, nebo spíš jak málo o světě okolo sebe věděli. U jednotlivců se to přece dá všechno pochopit“ (s. 223).[22] Nesnadná minulost se tu bagatelizuje a zamlžuje nánosem klišé a banalit. (…)