Staroslověnština (2014)

Přidal: Premek |

Květen 15, 2014

Blanka Kostřicová. Úryvek z knihy Třebovský zápisník.

Natočeno 2014. Premiéra 17. 5. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Text: Blanka Kostřicová – Staroslověnština. In web ČRo Brno, květen 2014 (anotace + text). – Cit.: Blanka Kostřicová se narodila v roce 1961 v Litomyšli a po maturitě na českotřebovské železniční průmyslovce vystudovala češtinu a angličtinu na FF UP v Olomouci. Pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a poté jako středoškolská učitelka v České Třebové.

Vydala čtyři knihy beletristické: Třebovské povídky (2007), Ledovcovou turistiku (2007), Lyžařské povídky(2009) a Dole a nahoře (2010). V roce 2008 přibyla odborná publikace Románový cyklus Jiřího Kratochvila.

Roku 2011 přispěla do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem. V roce 2012 vydaná Kronika je tedy její pátou prozaickou sbírkou. Cyklus krátkých textů – příběhů „na padesát slov“ – čerpá ze skutečné rukopisné kroniky starobylého českotřebovského rodu Honlů a z vyprávění autorčiných rodičů a prarodičů.

V Zelném rynku si nyní můžete poslechnout text z knihy, která se k vydání teprve chystá. Bude se jmenovat Třebovský zápisník a bude to prý zatím nejosobnější autorčina publikace. Blanka Kostřicová v ní mj. vzpomíná na svého učitele, profesora Miroslava Komárka, který zemřel 15. srpna loňského roku v Olomouci…

Ve schránce mám obálku s dopisem. Taková vzácnost potěší vždy. Několik vánočních přání v této podobě mi obvykle přijde; ovšem dopis – to už je vzácnost všech vzácností…

Tentokrát to však dopis není. Vytahuju z obálky černě orámovaný list papíru. Profesor Komárek, požehnaných osmdesát devět let.

Když jsem v roce 1980 jela na přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu do Olomouce, byla jsem – po dosti neutěšeném středoškolském studiu na železniční průmyslovce – ve značně deziluzivním rozpoložení. Od fakulty jsem nečekala mnoho, měla jsem představu, že „tu češtinu“ zkrátka jaksi vystuduju, a pak se budu nějak protloukat v socialistickém školství. (A potom umřu, nejspíš.) – U ústních přijímaček nás však zkoušel profesor Komárek. Vynikající lingvista světového renomé, s ohromným rozhledem literárním, hudebním i obecně životním, člověk noblesní, taktní i plný humoru… A při tom nádherném, asi dvacetiminutovém hovoru o literatuře, jaký jsem do té doby nejen nezažila, ale ani si nedokázala představit, mi bylo okamžitě zřejmé, že to nebude žádné „zkrátka vystudování“, že půjde o cosi úplně jiného, snad až fatálního. V tu chvíli bylo rozhodnuto, že patrně celý můj další život bude nějak spojen s bohemistikou. Dodnes si ten pocit přesně pamatuju, částečně i ten rozhovor.

A potom přednášky a semináře pana profesora, který se zabýval všemi jazykovými plány i historickými obdobími, od fonologie po syntax, od staroslověnštiny (která mě obzvlášť nadchla) až po jazyk současný – a celá lingvistika se v jeho podání stávala úžasným dobrodružstvím.

A když jsem své mamince, pro niž vždy byl jednou ze základních lidských vlastností smysl pro humor, vyprávěla, jak pan profesor uvedl první přednášku pro náš ročník: „Čím je člověk vzdělanější, tím lépe si může zažertovat“, ocenila to se smíchem: „To je vidět, že pan profesor je opravdu kapacita!“.

Povídky