Zázvorek (2014)

Přidal: Premek |

Červenec 18, 2014

Zdeňka Omelková. Připravila Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 12. 7. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.; 55 min.).

Pozn.: Ve stejném vydání Zelného rynku byla odvysílána i beseda nad knihou Z. Omelkové.

Lit.: Blažejovská, Alena: Zdeňka Omelková: Zázvorek. In web ČRo Brno, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Autorka převážně autobiografické knihy, Zdeňka Omelková (nar. v roce 1925 v Uherském Hradišti), nepatří mezi mediálně známé osoby a její jméno nejspíš nevejde do dějin. A přece jde o osobnost vzácnou a výjimečnou, bez jakých by i ony velké dějiny vypadaly úplně jinak.

Je jedním z těch lidí, kteří se rozhodli pro učitelství a vykonávali je po celý život jako své povolání, nějako pouhý způsob obživy. Prošla mnoha venkovskými školami na Šumpersku a poté i na rodném Slovácku. Svoje pedagogické dovednosti pak zúročila mnohaletým působením na gymnáziu v Uherském Hradišti.

Text, který se zde nabízí ke čtení, zřejmě nevznikal s představou „oficiálního“ vydání. Převést jej do podoby skutečné knihy se z podnětu přátel Zdeňky Omelkové rozhodla dosti různorodá skupina jejích někdejších studentů. Tento počin nemá být jen vyjádřením vděku a úcty. Vychází také z přesvědčení, že o naši společnou paměť, ukrytou ve vzpomínkách inspirativních osobností, je třeba pečovat. Knihu vydalo nakladatelství Tomáš Ježek – Ottobre 12 v Uherském Hradišti.

Ukázka: Při prověrkách ve straně jsem byla vyloučena ze strany i z funkce okresní školní inspektorky. Jedna z nejtěžších vin byla shledána v zápisu do školní kroniky v Ostrožské Lhotě. Protože jsem v září ze školy ve Lhotě odcházela, byla jsem povinna dopsat školní kroniku, což bylo v náplni mé práce. Tam jsem naplno napsala, že považuji zásah vojsk Varšavské smlouvy za okupaci. Po mně nastupoval nový učitel, který to přičinlivě sdělil na školský odbor. Já jsem to nevěděla. Pozorovala jsem sice, že se kolem mne chodí po špičkách, ale nenapadlo mne, že by to mohla být kronika. Na školském odboru se se mnou rozloučili a dokonce mi dali soubor skleniček na čaj. Byly to takové ty skleničky, které se zasouvají do ozdobných kelímků jako nosičů. Nesu tak ten soubor a jsem velmi smutná. Já vím, odpadne ta divná hra a pěší cesty po okrese, ale zatím mě ještě nikdo nikde z práce nevyhazoval, ještě nikdo mi nikdy nenaznačoval, že jsem nepotřebná. A teď jsem nepotřebná, snad z jiného důvodu, ale člověka to hněte. Proč je ten svět takový? A tak jsem s krutými výčitkami popadla tu krabici se skleničkami na čaj a chtěla jsem ji vrazit do popelnice u notářství na Komenského náměstí. Ale popelnice byla úzká a dárek se tam nevešel. Tak jsem to vzala domů. Pak se mi to hodilo, neboť soudruh ředitel v Nedachlebicích, kam jsem po prověrkách nastupovala, měl kulaté výročí narozenin, a tak si myslím, že se to dostalo do těch správných rukou.

V té době jsem už měla aprobaci na střední školu. Přesto jsem se octla v Nedachlebicích. Opět malá škola, která je dlouhá léta stále v provozu. A jako taková nestačí požadavkům doby. Učí se tu biologie nebo zeměpis i v pracovní dílně u ponku. Učila jsem tu necelý rok a pak jsem podle aprobace přešla na gymnázium. Po úmrtí jedné z profesorek. Zabil ji elektrický proud ze špatně izolované pračky. Zdědila jsem po ní třídnictví v maturitní třídě – a tak jsem se ocitla opět v nečekaných podmínkách, ale bavilo mě to. Měla jsem už trénink z nečekaných situací. A tak jsem si brzy zvykla. O nástup se nesporně zasloužil na gymnáziu zástupce ředitele pan František Petlan, bývalý skautík. Jinak nevím, jestli by mě přijali s tolika kiksy.

A tak nástup na gymnázium byl zajímavý. Literatura jako hlavní fáze jazyka českého mi nedělala potíže. Měla jsem přečtenu pěknou řádku knih. Vztah k mluvnici a zákonitostem řeči mi bezesporu pomohl dotvořit vysokoškolský profesor na Palackého univerzitě v Olomouci dr. Komárek. Měla jsem svou řeč ráda. V jazyce německém už to nebylo tak brilantní, protože jsem se velice málo dostala do přirozeného německého prostředí.

Budova gymnázia tenkrát už nedostačovala potřebám školy, proto některé třídy byly umístěny na gymnáziu ve Starém Městě, které bylo zrušeno. Tak se muselo na některé hodiny docházet. Nejprve jsem ještě jezdila na motocyklu, ale zdálo se mi to nevhodné – vzhledem k oblečení, parkování. A tak jsem chodila pěšky a cestu jsem zužitkovala na promýšlení látky. Všechno bylo pro mne nové. Protože jsem dosud učila na malých školách, překvapovala mě zejména rozsáhlost školy, početný učitelský sbor, jiná pravidla v rozvrhu a mnoho jiného. Dá se říci, že ta ohromnost mě ohromila. Pan ředitel Oldřich Skrášek byl většinou pro nás neviditelný, nezastižitelný, neboť takový školský kolos potřeboval už mnohé jiné zásahy než jen vyučovací. Zástupcem ředitele byl František Petlan.

Seznamovala jsem se s chodem gymnázia. Kromě povinných hodin to byly také kroužky. Nejvíc mě zajímal literární kroužek. Byl přiřčen dr. Jiřímu Pelánovi s aprobací jazyk český – jazyk ruský. Nějak mu to však nesedělo. Pan ředitel to nabídl mně. Přijala jsem velice ráda. To byla činnost, která mě přitahovala. Literární kroužek, to byl však příliš široký pojem: Specializovali jsme se převážně na básně.

Povídky