Hej, radosti nikdy nazbyt – Bláhové psaní (2023)

Přidal: Premek |

Červen 19, 2023

Filip Topol. Dvě litanické prózy o ženách a o lásce z pozůstalosti českého básníka a hudebníka. Připravil Dominik Mačas. Účinkuje Šimon Krupa. Režie Tomáš Soldán.

Nastudovala Olomouc v roce 2023. Premiéra 19. 6. 2023 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 18 min.) k 10. výročí úmrtí Filipa Topola.

Lit.: anonym: Bláhové psaní, Den a noc, Na zdraví. Povídky zpěváka, skladatele a textaře Filipa Topola. In web ČRo 3 Vltava, 19. červen 2023 (článek). – Cit.: Dne 19. června 2013 náhle zemřel Psí voják Filip Topol. Smutné desáté výročí jeho úmrtí si ve vltavské Povídce připomínáme jeho prózami a také jeho hudbou, která v pořadech zní. (…)

Zpěvák, skladatel, pianista a textař. To vše byl Filip Topol. Jedna z nejvýznamnějších osobností české alternativní hudební scény. Své nadání poprvé ukázal už ve 13 letech, kdy na Hrádečku u Václava Havla hrál písně podle textů svého staršího bratra Jáchyma.

Ve své hudební dráze pokračoval dál. Společně se svými spolužáky si ještě na základní škole založili vlastní kapelu Psí vojáci. Ani ne rok po založení se už ale nová hudební skupina potýkala s problémy se státní bezpečností. Prvních výslechů se tak Filip Topol účastnil ještě bez občanského průkazu. Přestože Psí vojáci nemohli veřejně vystupovat, stala se z nich jedna z nejznámějších undergroundových skupin. Své místo v hudebním světě si udržela i po sametové revoluci. Texty a písně Filipa i jeho bratra Jáchyma Topola tak po roce 1989 mohli slyšet i lidé ve Francii, Maďarsku nebo Holandsku.

Filip Topol se věnoval i sólové dráze. Nahrál dvě alba a často vystupoval také jen sám s pianem. Stejně jako vášeň k hudbě ho ale sváděla i vášeň k alkoholu. Ta také přispěla k jeho předčasné smrti ve 48 letech.

Hej, radosti nikdy nazbyt; Bláhové psaní

Titulní text knihy Bláhové psaní je torzo pravděpodobně původně plánované rozsáhlejší prózy, na které Filip Topol pracoval v roce 2003. Zmínil ji tehdy také ve vysílání Radiožurnálu, v pořadu Dva na jednoho s Vladimírem Krocem a Naděždou Hávovou. O tehdy rozepsaném pokračování prózy Karla Klenotníka cesta na Korsiku zde hovoří jako o „klasické stendhalovské próze, kterou miluje“ a k Bláhovému psaní dodává: „To jsou takový úprky někam, jo, to je taková spíš báseň“. (…)

Povídky