Něco, co neznamená nic (2024)

Zuzana Dostálová. Povídka.

Natočeno 2024. Webová premiéra 11. 2. 2024 (Magazín Reportér, 19 min.).

Lit.: Dostálová, Zuzana: Něco, co neznamená nic. In web Magazín Reportér, 11. února 2024 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Lidé v kavárně si objednávají pití a pokrmy, venku se žije normální život, jen mladý muž stále přináší bedny s potravinami – tak začíná povídka v únorovém Reportérovi.

Sedím v kavárně v přízemí obchodního centra u kulatého stolku. Křesílko se zeleným potahem se mi zdá poněkud měkké. Přehazuji nohu přes nohu a hledám správnou polohu. Chvíli trvá, než se uvelebím. Přichází servírka a s úsměvem pokládá naleštěný šálek s kávou přede mě. K tomu roztomilou skleničku vody v ceně. Nablýskaná lžička hází odrazy ze stropních světel. Prohlížím si zákusky ve vitríně baru. Každý kousek má svoji úhledně popsanou cedulku. Pavlova, Mousse au chocolat, Tartaletka, Malinové pokušení. Odvrátím se, protože v žaludku cítím ještě pozdní oběd. Míchám pomalu kávu. Labuť, kterou baristka vykouzlila na mléčné pěně, pozvolna mizí.

Za velkou výlohou pozoruji rušnou ulici. Připomíná místa západního světa. Květináče s vykvetlými hyacinty lemují chodník před kavárnou. Lidé se hemží s plnými taškami všemožných módních značek, nákupními koši naditými pochutinami nebo s kelímky kávy jen tak v ruce. Každý druhý se pozastaví nad velkým našedlým mrakem, který se táhne zprava a který nejspíš pustí pár kapek jarního deště. Kapek, které rozhodně nejsou žádoucí v poklidném slunném odpoledni. Ani mně se ta představa nezamlouvá.

Z přemýšlení mě vytrhne zavalitý mladý muž. Vchází do kavárny a v pažích svírá obrovskou krabici s pomeranči. Postaví ji blízko mých nohou. Zřejmě dodavatel. Zamrká na servírku a vzápětí je pryč. Oči mi opět spočinou na vitríně. Pavlova? Ten bílý sen se šlehačkou a borůvkami? Nebo možná tartaletka? Opřu se, nohu přehodím přes druhou a vychutnávám si další lžičku kávové pěny. Prohlédnu si keks ve stříbrném sáčku na podšálku. Malá sladkost, ne vždy chtěná pozornost podniku. Bůh ví, na kolika podšálcích ležela. Kdo všechno ji měl v rukou. Raději ji odložím. Odleva se objeví ten samý muž. Nese krabici s jablky. Chodí tam a zpátky a ukládá pár metrů ode mě další. Teď už i bedny s potravinami. Nepřipadá mi úplně důstojné obklopovat hosty pecny chleba, kořením, mlékem, salámy, a dokonce kečupy. Křesílko pootočím a objednám si pavlovu. Servírka radostně přisvědčí a stříbrnou lopatkou nabere nadýchaný dezert. (…)

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)