Ztracený povídky II – Fialkový znamení, Lístek procviknuty touhou, Plná hlava lásky, Lekce (2024)

Přidal: Premek |

Červen 22, 2024

Ondřej Fibich. První lásky v divných časech normalizace. Vzpomínkové prózy básníka, šumavského regionalisty a vydavatele. Připravil Dominik Mačas. Účinkuje Tomáš Drápela. Režie Jakub Doubrava.

Natočeno 2024. Premiéra 23. 6. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 24 min.).

Lit.: Mačas, Dominik: Ztracený povídky Ondřeje Fibicha. Příběhy z divných časů normalizace. In web ČRo 3 Vltava, 22. červen 2024 (článek). – Cit.: Čtrnáct povídek o životě „posledních beatníků a prvních androšů“ v Československu sedmdesátých let mělo původně podobu básní. Ty ale zabavila StB. Autor se k jejich obsahu po půl století vrátil a napsal je znovu v próze. Tak vznikly Ztracený povídky, příběhy o mladických láskách, zklamáních, prvních fackách režimu a hledání naděje v beznadějných časech. Několik z nich vybíráme do vltavské Povídky. (….)

Letošní sedmdesátník Ondřej Fibich (*1954) se narodil v pražském Karlíně. Genius loci periferie se pevně otiskl do básníkových vzpomínek (zde například v povídce Fialkový znamení), stejně jako venkovský ráz jeho pozdějšího bydliště v Liboci. Zde už se probouzela básnická obrazotvornost, tříbená v pozdějších letech vizuální poetikou Josefa Sudka a lyrikou Jaroslava Seiferta.

Už v první polovině 70. let se Ondřej Fibich podílel na vydávání neoficiálních tiskovin. Nejprve to byl časopis DRU, který založili se spolužáky z gymnázia. Časopis byl určený mladým autorům, kteří nesměli oficiálně publikovat. A nezůstalo pouze u časopisu. Ondřej Fibich založil samizdatovou edici Cor cordium. Jeho aktivit si ale začala všímat také StB a pod jejím tlakem musel v roce 1979 odejít z Prahy.

Oficiálně publikovat mohl Ondřej Fibich teprve na začátku devadesátých let. Pak postupně vychází jeho básnické sbírky, např. Země Jana Křtitele, Podoby soumraku, Pasovské elegie, Topografie, Pohanský les, Kniha poutníků, Okřesáno tmou nebo Upoutat mračna, básnický obraz Sidonie Nádherné. (…)

Julča z Karlína s typicky smutným židovským kukučem, Zuzanka – průvodčí v tramvaji, spolužačka Vlastina zaměstnaná na výpomoc jako aranžérka – vzpomínky na básníkovy lásky z těch podivných sedmdesátých let.

A jako epilog povídka Lekce o venkovském poustevníku Karlíčkovi z časů už pozdějších, kdy autorovy „hipízácké vlasy už dávno vymetli z jedné pražské oficíny“ a život ho navlékl do modráků a křusek.

Povídky