Komedie (2004)

Přidal: rickie |

Květen 10, 2007

Daniela Hodrová. Četba úryvku z románu současné české autorky. Pro rozhlas vybral a v úvodu hovoří Petr Hanuška. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Prchlík. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.

Účinkuje Vlasta Hartlová.

Natočilo studio Olomouc v roce 2004 (24 min.). Premiéra v neděli 28. 03. 2004 ve 20 hodin 30 minut v cyklu Setkání s literaturou.

Úvodní slovo: Je paměť jediným bohatstvím, které máme? Nenechte se zmást titulem a nečekejte, že se v následujícím půlhodince budete smát tak, až se budete za břicho popadat.Komedie totiž není románem humoristickým, nýbrž knihou nesmírně dramatickou, závažnou intenzitou své výpovědi, která se odkrýt podstatu naší soudobé existence. Pokud se ptáte čím, pak vám odpovím, že především svou neobyčejnou otevřeností, s níž vám autorka nechá nahlédnout do vlastního života nebo do života svých blízkých, zejména otce a babičky. Pootevírá vám vrátka i do světa vlastních snů, představ, a dělá to se srdcem na dlani.

Hodrová však není autorkou, jež by ustrnula jen v rovině autobiografické výpovědi. Vzhledem k faktu, že druhou profesí je teoretičkou románu, precizně snová vyfabulovaný příběh, v němž se proplétají totální fikce s historickými reáliemi.
To, co čtenář zná, je kupříkladu prostor olšanských hřbitovů s náhrobky významných osobností české kultury. K tomu, co už zná méně, pak kupříkladu patří osudy našich velikánů, jež mnohdy mají svou paradoxností, nepochopitelností, malicherností daleko do pomyslné síně slávy. A právě tady se nachází prostor pro autorčinu fantazii.
Na stránkách jejího románu tito lidé ožívají, konfrontují se s těmi, s nimiž se nemohli ve skutečnosti potkat, vedou dialogy s hrdiny, kteří jiný než papírově-románový život neprožili. Hodrová tak vytváří nesmírně zvláštní vyprávěcí klima, které si vyžaduje pozorného a neskonale trpělivého čtenáře, jenž se nespokojuje s jednoduchým příběhem a z něhož se v jeho paměti neuchytí ani jediný myšlenkový háček.
Přenést toto závažné románové poslání do našeho časově ohraničené pořadu není dost možné. Snad se nám podaří alespoň jedno: zanechat ve vaší paměti naší rozhlasovou četbou alespoň pomyslnou brázdu za závažnou románovou lodí Daniely Hodrové… (Petr Hanuška)

Recenze: Novinku prozaičky Daniely Hodrové vydalo pražské nakladatelství Torst v roce 2003. Je to literární událost? Jak pro koho. Ten, kdo si potrpí na poutavý děj, odehrávající se v pevně vymezeném prostoru a čase, bude románem Komedie zklamán. Ten, kdo už zná spisovatelku Danielu Hodrovou, její styl, jazyk a myšlení, bude naopak za nové setkání s autorkou vděčný. A kdo si navíc potrpí na postmodernu, na střídání časů, otevřené i zašifrované odkazy na jiná literární díla, na stěží postřehnutelné hranice mezi realitou a fikcí, ten bude dvousetstránkovou prózou nadšen.

PhDr. Daniela Hodrová, letos už sedmapadesátiletá, patří v české literatuře k autorům dvoudomým. Jako dlouholetá pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR se zabývá otázkami literární teorie – na svém kontě má jak významné práce samostatné, tak cenné práce kolektivní. Dá se bez nadsázky říci, že jméno Daniely Hodrové patří v současném českém myšlení o literatuře k těm několika neopominutelným. Současně je však Daniela Hodrová i beletristkou, autorkou pěti románů a jedné prózy o Praze. S vydáním prvotiny Podobojí počkala až do roku 1991, kdy jí bylo 45 let. V té chvíli bylo čtenářům i kritice jasné, že do literatury vstoupila autorka již zralá, suverénní tvůrkyně s bohatou fantazií a osobitým jazykem.

Literární svět Daniely Hodrové, to je současná Praha, konkrétně Vinohrady, místo jejího dětství, mládí i zralosti. Olšanské hřbitovy, v jejichž sousedství kdysi žila, tvoří důležité místo, jakési jeviště, na němž defilují živí i mrtví, a to nejen lidé z její rodiny a blízkého příbuzenstva, lidé veřejnosti většinou neznámí (s výjimkou otce Zdeňka Hodra, který byl hercem). Autorka zatahuje do děje docela bez problémů i osobnosti třeba z 19. století – Čelakovský, Němcová či Zdeňka Havlíčková tu ožívají, aniž se ovšem stávají figurami historického románu. Když má třeba přivést na scénu autorku Babičky, stačí jí k tomu dvě věty. „Nevěří vlastně i ona, stejně jako ti na Olšanech, že jednoho dne všichni mrtví oživnou a vrátí se do svých domovů? Dokonce i pan Turek, ačkoli patří k těm vědoucím, tomu čas od času věří, i když se k tomu nepřizná. – Hynku! Volá už dlouho, doufá, že se syn ozve, pokaždé, když se sem dolů z Vyšehradu vypraví, musí ho znova hledat. Schovává se jí, jako když byl malý a schovával se pod stolem. Anebo ji trestá za to, že u něho nebyla, když umíral? Už si nevzpomíná, co jí tenkrát zabránilo, aby přijela dřív, nejspíš i ona byla nemocná. Dosud je nemocná, ví to i bez doktora Čejky, tam, kde nosila děti, ji ta nemoc hryže. Hynku! Nebyl počat z lásky, on ani ostatní děti, snad ji má za zlé i to, proto se neozývá. Nechápe, proč stále zapomíná, kde hoch leží – copak je ten hrob zakletý?“

Zvláštní blízkost, ba prostupování minulých dějů se současnými brání tomu, abychom román Komedie označili za prózu autobiografickou (přestože jsou tu dokonce publikovány autentické rodinné fotografie). Ale nemůžeme ho označit ani za příběh historický, přestože autorčina znalost literárních dějin a dobových reálií od národního obrození až do současnosti je důkladná a spolehlivá. O čem tedy Komedie je? Na chlopni přebalu čteme slova (snad autorčina), že je to „příběh o lásce a smrti, vině a pokání, úzkosti a naději, o psaní a nemožnosti psaní. – Je to román-útočiště i román-past, v němž z útržků osudů, skutečných i smyšlených, někdy věrně vyprávěných, jindy snově či groteskně pokřivených, vyvstává komedie duše a světa, drásavá i jímavá zároveň.“

K tomu je třeba poznamenat, že také tento román Daniely Hodrové je třeba číst pečlivě a soustředěně, s návraty na předchozí stránky, s domýšlením naznačeného. To věru není plážová četba jako prózy Vieweghovy či Šabachovy. Hodrová se obrací ke čtenářům vyspělým a současně dostatečně citlivým. Takže žádný bestseller, zato kniha, která se z knihovny nevyřazuje, protože si říká o opakované čtení.
Jaromír Slomek 06.10.2003

O hrdinech a hrobech – při četbě nového románu Daniely Hodrové Komedie (Torst 2003) se mi neodbytně vracela stále zpět tato slova, která jsou vypůjčena z titulu slavné Sabatovy knihy.

Důvodem je skutečnost, že se značná část Komedie odehrává mezi zdmi Olšanského hřbitova. Pozvolný proud vyprávění a vzpomínek se pohybuje mezi autobiografií a fikcí. Spolu s autorkou procházíme vrstvami vzpomínek. S citem archeologa jsou odhalovány nejenom ty intimní, ale i ty, které se prolínají s pamětí národa. Před námi tak defiluje i řada oživlých postav národního obrození, které trápí stejné existenční problémy jako kohokoliv jiného. Román je však natolik svázán s pražskými reáliemi a událostmi, že mnohdy je těžké pro čtenáře se v textu správně zorientovat.

Autor: pwf.pragonet.cz

Daniela Hodrová, která značného renomé dosáhla i jako teoretička literatury, je velmi sečtělá a kultivovaná autorka a patří mezi naše nejvýznamnější prozaičky, ale ani k její poslední knize nebude mít čtenář snadnou cestu. Snad právě šíře jejího záběru může být pro čtenáře částečnou překážkou. Autorka také nenabízí jednoduchou dějovou linku a příběh, který by strhával spádem. Spíše jsme unášeni nejrůznějšími asociacemi a nečekanými skoky. Škoda jen, že kvalita dobových fotografií, kterými je knih doprovázena, neodpovídá jindy běžné a vysoké úrovni knih z produkce nakladatelství Torst.

Jak již bylo řečeno, poslední kniha Daniely Hodrové není čtenáři lehce přístupná. Zastupuje však jeden z významných literárních přístupů k realitě, kdy se skutečnost střetává s fikcí. Ten méně popisný a méně snadný.

Pavel Kotrla 08.12.2003

Povídky