Páteční večer – Polská emigrace romantická, komunistická i současná (2014)
Rozhlasová kompozice věnovaná národní kultuře, kterou od národa dělí hranice. Divadelní režisérka Eva Rysová nabídne čtyři variace na dané téma: I. Adam Mickiewicz a Velká emigrace, II. Witold Gombrowicz, III. Polský disinet v exilu a IV. Současní emigranti za prací. Hovoří prof. Marie Sobotková z FF UP, divadelní režisér Wiktor Rubin, polonistka Mgr. Lucie Zakopalová z FF UK, literární vědec Janusz Margański, překladatel Václav Burian, Maciej Ruczaj z Polského institutu Praha a další. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Technická spolupráce Milan Plodek. Produkce Jindřiška Zornová. Dramaturgie a režie Michal Bureš.
Úryvky čtou a spoluúčinkují Daniel Volný, Stanislav Šárský, Petr Kubes, Jaroslav Krejčí, Igor Bareš, Josef Bartoň, Dita Vojnarová a Bořek Joura.
Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2014. Premiéra 16. 5. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min) v cyklu Polský rok.
Lit.: Bureš, Michal: Michal Bureš právě s Evou Rysovou donatáčel… In Facebook, 14. 5. 2014 (status). – Cit.: {M. Bureš} právě s Evou Rysovou donatáčel Páteční večer ČRo Vltava, který se bude vysílat 16. května od 20 hodin a který je věnován polské emigraci.
Z Prahy, Olomouce, Krakova a Varšavy v něm mapujeme různé pohledy v různých historických obdobích na národní kulturu, která vznikala a vzniká mimo hranice své země.
Důvody emigrace jsou různé: politické, společenské, ekonomické, vynucená vyhnanství i emigrace z vlastní vůle. Exil si Poláci hledali sice už po Napoleonských válkách, ale první větší vlnou a tzv. Velkou emigrací byl exodus po zmařeném Listopadovém povstání v roce 1831 namířeném proti ruskému caru. Od té doby se odlivy emigrantů nezastavily až dodnes, kdy povětšinou mladá generace odchází hledat lepší pracovní podmínky do západní Evropy. A tak Polonia, polská světová diaspora, čítá v současné době asi 20 miliónů lidí.
Jak to ale jde dohromady? Země, v jejíž historii hraje důležitou roli emigrantský étos a která přitom tolik dbá na národní sounáležitost? Tento zdánlivý paradox má ovšem prosté řešení. Právě vyhnané elity po své vlasti nejvíc toužily a vůči cizímu prostředí tužily a pojmenovávaly svou národní identitu, chtěly svůj národ proslavit a dokonce ve svých vizích dospěly tak daleko, že jedním z hesel se stalo „Polsko, Kristus národů“, porobený národ měl jednoho dne spasit celou Evropu.
Takovou touhu vyjadřoval národní bard Adam Mickiewicz; jeho osobnost a pařížský exil představí prof. Marie Sobotková z Univerzity Palackého. O tom, že tento romantický básník zasel své ideje skutečně hluboko, svědčí i současné kulturní dění, jen v letošní divadelní sezóně má v Polsku povstat pět inscenací Mickiewiczova zásadního díla Dziady. Vypravili jsme se do Krakova za režisérem Wiktorem Rubinem, jenž se ve Starém národním divadle věnoval i dalším postavám Velké emigrace, mezi nimi také rozporuplné osobnosti Andrzeje Towiańského, svébytného guru pařížského exilu.
O století později polemizoval s Mickiewiczovým odkazem ze svého nového domova v Argentině Witold Gombrowicz, polský Kafka, který se rozhodl z nezávazného výletu do zámoří už nevrátit. Němci totiž právě obsadili Varšavu a tím vypukla druhá světová válka. Osud spisovatele, jenž se tímto krokem na dlouhou dobu připravil o možnost používat svůj základní pracovní nástroj – polštinu, přiblíží polonistka Lucie Zakopalová i esejista Janusz Margański, který s námi bude hovořit z Varšavy.
Když bylo v osmdesátých letech komunisty v reakci na aktivitu Solidarity vyhlášeno stanné právo, odešlo ze země či bylo odejito přes 250 tisíc obyvatel. Mezi nimi i Zbigniew Kruszyński, který utekl do Švédska před politickým vězněním. Teprve emigrace z něj učinila spisovatele: „Protože si nová skutečnost, kde všechno bylo jiné, žádala onu jinakost popsat a nazvat.“ On se ale na rozdíl od Gombrowicze a Mickiewicze do vlasti nakonec vrátil. Zkušenost polských a českých exilových spisovatelů porovnává v Olomouci žijící překladatel a publicista Václav Burian.
Na závěr se společně s Maciejem Ruczajem, pražským Polákem, jak sám sebe nazývá (jelikož již patnáct let žije v Čechách), budeme ptát, zda v dnešní době a v kontextu Evropské unie je ještě slovo emigrant výstižné, zda je potřeba revidovat vztah k národu a národní identitě. Co dnes znamená být cizincem, zda lze odejít z vlasti a přitom ji nikdy neopustit.
Lit.: -bur- (= Bureš, Michal): Polsko, národ emigrantů. Květen 2014 (článek). – Cit.: Poláci jsou všeobecně známi tím, že rádi projevují svou národní hrdost a přináležitost ke své vlasti. Už ale málo kdo ví, že patří mezi národy s největším počtem obyvatel žijících mimo území svého státu a s dlouhou emigrantskou historií trvající už více než dvě století.
Důvody emigrace jsou různé: politické, společenské, ekonomické, vynucená vyhnanství i emigrace z vlastní vůle. Exil si Poláci hledali sice už po Napoleonských válkách, ale první větší vlnou a tzv. Velkou emigrací byl exodus po zmařeném Listopadovém povstání v roce 1831 namířeném proti ruskému caru. Od té doby se odlivy emigrantů nezastavily až dodnes, kdy povětšinou mladá generace odchází hledat lepší pracovní podmínky do západní Evropy. A tak Polonia, polská světová diaspora, čítá v současné době asi 20 miliónů lidí.
Jak to ale jde dohromady? Země, v jejíž historii hraje důležitou roli emigrantský étos a která přitom tolik dbá na národní sounáležitost? Tento zdánlivý paradox má ovšem prosté řešení. Právě vyhnané elity po své vlasti nejvíc toužily a vůči cizímu prostředí tužily a pojmenovávaly svou národní identitu, chtěly svůj národ proslavit a dokonce ve svých vizích dospěly tak daleko, že jedním z hesel se stalo „Polsko, Kristus národů“, porobený národ měl jednoho dne spasit celou Evropu.
Takovou touhu vyjadřoval národní bard Adam Mickiewicz; jeho osobnost a pařížský exil představí prof. Marie Sobotková z Univerzity Palackého. O tom, že tento romantický básník zasel své ideje skutečně hluboko, svědčí i současné kulturní dění, jen v letošní divadelní sezóně má v Polsku povstat pět inscenací Mickiewiczova zásadního díla Dziady. Vypravili jsme se do Krakova za režisérem Wiktorem Rubinem, jenž se ve Starém národním divadle věnoval i dalším postavám Velké emigrace, mezi nimi také rozporuplné osobnosti Andrzeje Towiańského, svébytného guru pařížského exilu.
O století později polemizoval s Mickiewiczovým odkazem ze svého nového domova v Argentině Witold Gombrowicz, polský Kafka, který se rozhodl z nezávazného výletu do zámoří už nevrátit. Němci totiž právě obsadili Varšavu a tím vypukla druhá světová válka. Osud spisovatele, jenž se tímto krokem na dlouhou dobu připravil o možnost používat svůj základní pracovní nástroj – polštinu, přiblíží polonistka Lucie Zakopalová i esejista Janusz Margański, který s námi bude hovořit z Varšavy.
Když bylo v osmdesátých letech komunisty v reakci na aktivitu Solidarity vyhlášeno stanné právo, odešlo ze země či bylo odejito přes 250 tisíc obyvatel. Mezi nimi i Zbigniew Kruszyński, který utekl do Švédska před politickým vězněním. Teprve emigrace z něj učinila spisovatele: „Protože si nová skutečnost, kde všechno bylo jiné, žádala onu jinakost popsat a nazvat.“ On se ale na rozdíl od Gombrowicze a Mickiewicze do vlasti nakonec vrátil. Zkušenost polských a českých exilových spisovatelů porovnává v Olomouci žijící překladatel a publicista Václav Burian.
Na závěr se společně s Maciejem Ruczajem, pražským Polákem, jak sám sebe nazývá (jelikož již patnáct let žije v Čechách), budeme ptát, zda v dnešní době a v kontextu Evropské unie je ještě slovo emigrant výstižné, zda je potřeba revidovat vztah k národu a národní identitě. Co dnes znamená být cizincem, zda lze odejít z vlasti a přitom ji nikdy neopustit. Vltavský Páteční večer nazvaný „Polská emigrace romantická, komunistická i současná“ připravila v olomouckém rozhlase Eva Rysová. Dramaturgem a režisérem pořadu je Michal Bureš.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku