Zaostřeno – Lidice (2014)

Přidal: Premek |

Červen 11, 2014

V noci z 9. na 10. června zahájili nacisté operaci, která svou brutalitou vstoupila do světové historie. Pomstou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla likvidace Lidic. Proč právě Lidice? Na to odpoví Ladislav Dvořák.

Natočeno 2014. Premiéra 9. 6. 2014 (ČRo Plus, 18:40 h.). Repríza 27. 3. 2021 (ČRo Plus, 7:35 h.) k úmrtí Marie Šupíkové. K poslechu zde.

Lit.: Dvořák, Ladislav – Schusterová, Kamila: Ani hřbitov neměl připomínat, kde stály Lidice. In web ČRo Plus, červen 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V noci z 9. na 10. června zahájili nacisté operaci, která svou brutalitou vstoupila do světové historie. Pomstou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla likvidace středočeské obce Lidice.

Definitivní rozhodnutí o likvidaci vesnice padlo v Berlíně 9. června, tedy přesně před 72 lety. Sami policisté ani vojáci přitom do poslední chvíle nevěděli, co bude cílem akce.

Ještě v den atentátu vyhlásil K. H. Frank stanné právo. Denně končili nevinní lidé na popravišti. Razie, které zasáhly celý Protektorát, se 4. června nevyhnuly ani Lidicím, jak potvrzuje jedna z oslovených pamětnic paní Milada Cábová, rozená Říhová.

Mezitím propaganda dál masírovala obyvatele Protektorátu. 7. června zažil Pražský hrad první část Heydrichova pohřbu. Hlavní a pompézní smuteční obřad se za účasti nejvyšších představitelů „Třetí říše“ konal 9. června v Berlíně.

Zpět k Lidicím: Večer 9. června odeslal K. H. Frank z Berlína depeši, že akce může začít. Krátce na to už pořádková policie za pomoci jednotky Wehrmachtu ze Slaného obkličuje Lidice. Sami policisté ani vojáci přitom do poslední chvíle nevěděli, co bude cílem akce.

Zároveň se ukazuje, že ne všechny německé ozbrojené složky vnímaly lidickou exekuci stejně. Podle historika Vojtěcha Kyncla totiž někteří členové popravčí čety nechtěli pokračovat v zabíjení. Zároveň se ale dobrovolně přihlásil voják Wehrmachtu.

Lidické ženy a matky, odtrženy od svých dětí, skončily v koncentračním táboře Ravensbrück. Za celou dobu se nedozvěděly, co se v Lidicích stalo. Drtivou většinu dětí čekala smrt. Jen malá hrstka z nich dostala šanci přežít. Byla mezi nimi i Marie Šupíková, rozená Doležalová. Tehdy jí bylo 10 let.

Zbylé lidické děti byly poslány do vyhlazovacího tábora Chelmno a zabity ve speciálně upravených plynových vozech. Vzhledem k tomu, že německý výrobce autobusů, firma Gaubschat, nebyla schopna takové množství rychle vyrobit, uvažovalo se, že by se tyto „vraždící vozy“ mohly vyrábět v Karoserii Sodomka ve Vysokém Mýtě. Tento plán se ale naštěstí nakonec neuskutečnil.

Zpráva o vyhlazení Lidic doslova obletěla celý svět. V řadě zemí byla na památku přejmenována města a obce. Ve jménu Lidic bojovali naši vojáci na západní i východní frontě. Barbarský čin odsoudil z Londýna exilový prezident Edvard Beneš.

Pětice ze 17 přeživších lidických dětí v roce 1947 v Kročehlavech – zleva: Václav Zelenka, Věra Vokatá, Marie Doležalová, Marie Hanfová, Václav HanfFoto: z archívu Vojenského historického ústavu a Eduarda Stehlíka

Nejen že obec byla vypálena, srovnána se zemí, dokonce byl exhumován i hřbitov, jednoduše nesmělo zůstat nic, co by připomínalo, že tam kdy stála vesnice. Dříve zadržení obyvatelé Lidic nebo muži, kteří byli v době vraždění mimo obec, včetně dvou chlapců, kteří překročili věkovou hranici 15ti let, byli popraveni 16. června v Kobylisích.

O 14 dnů později byly vypáleny východočeské Ležáky. Na rozdíl od Lidic byl v této vesnici patrný odboj. V tamním mlýně vysílal člen paraskupiny Silver A Jiří Potůček zprávy do Londýna. Nacisté obec 24. června obklíčili, obyvatele převezli do Pardubic, dospělé bez soudu zastřelili, děti poslali do Chelmna a zplynovali. Jen dvě děvčata byla dána na převýchovu.

Vybrané lidické děti nakonec dorazily do dětského domova u Poznaně, kde dostaly nové šaty a byly odvšiveny. Marie Šupíková chodila do německé školy a nesměla s ostatními dětmi mluvit česky. S novými rodiči žila v Poznani pod jménem Ingeborg Schillerová, a to až do ledna posledního válečného roku. Před blížící se frontou se rodina přestěhovala do Boizenburgu nad Labem.

Po válce se rozběhlo pátrání po lidických dětech. Vedle některých žen, které přežily koncentrační tábor, se zapojil také československý repatriační výbor a německá organizace Oběti fašismu. Do vlasti se Marie vrátila v srpnu 1946.

Radiodokument