Poslední obraz (2014)

Přidal: Premek |

Září 5, 2014

Dokument z cyklu Bitvy 1. světové války mapujícího důležité okamžiky tzv. Velké války sleduje příběhy tří vojáků, kteří bojovali v rakousko-uherské uniformě v Haliči. Ani jeden z nich nepočítal, že se dostane do přímého boje, a jen jediný se vrátil domů. Jejich deníky a korespondence přináší svědectví o tom, jak vítězství v bitvě může být současně tragédií tisíců vojáků. Příběh 27-letého malíře Jindřicha Pruchy z Vysočiny – v bitvě o Halič. Popisuje krajinu a atmosféru Haliče jako jeden velký obraz, který však už nikdy nenamaluje. V 1. světové válce padl mezi prvními. Čtvrtý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války. Připravila Bronislava Janečková. Režie Petr Mančal.

Natočeno 2014. Premiéra 23. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 16 min). Repríza 31. 5. 2014 (ČRo 3 Vltava, 10:00 – 11:00 h.; 60 min) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava; 28. 9. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Poslední obraz. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Osud 27letého malíře Jindřicha Pruchy, jak ho zachoval v dopisech z fronty. Barevně popisuje krajinu a atmosféru Haliče jako jeden velký obraz, který ale už nikdy nenamaluje. Většina dopisů, které mu posílala jeho láska, byly adresovány mrtvému.

Malíř Jindřich Prucha byl malířem smutků i prchavých krás krajiny. Niterně prožíval okolní svět, bolestně vnímal nespravedlnost a násilí.

První světovou válku nepovažoval za svoji válku. Přesto musel narukovat. Co znamená pro takového člověka povinnost odejít do války, si lze představit.

Dopisy z fronty

Narukoval už v polovině léta roku 1914. S transportem odjel 12. srpna na frontu do Haliče. A jak byl zvyklý míchat barvy na plátně, tak i bojiště posledních srpnových dnů vnímá jako jeden obraz.

„Milá Liduško, jsme v cizím kraji, daleko od našich veselých kopečků s kostelíčky a živých vesniček českých. Ohromné plochy půdy leží ladem, jen špatná tráva tu vegetuje. Halič. Lidé zamlklí, zaražení, neveselí. Po silnicích projíždí rychle lehounké košatinky tažené malinkými koníky. Pole zneklidněné barevnými skvrnami v hnědi, černi a šedi. Bílé košile Huculů přecházející do žluti podle toho, jak jsou čisté. Ještě hněď, běl, čerň a holubí šeď koní. Tráva a stromoví kolem cest jsou zešedivělé prachem, jen nebe je jasnější…“

Tak psal Jindřich Prucha své milé, učitelce Ludmile Hegenbartové, se kterou plánovali společnou budoucnost. Jejich korespondence je otiskem tragického příběhu. Citovaný Pruchův dopis byl totiž jeho poslední: 1. září roku 1914 padl.

Dopisy bez adresáta

V průběhu září sílí v dopisech Ludmily Hegenbartové nejistota, ale stále má naději a píše. Netuší, že své dopisy adresuje mrtvému. Napsala jich celkem sedmnáct. V jednom z nich popisuje, jak vnímají atmosféru války děti ve škole.

„I ty malé děti chápou, že se děje něco strašného. I na ně to doléhá, i ony tuší nějakou zlou, neproniknutelnou budoucnost. Je jich mnoho smutných a vyděšených neustálým napětím a čekáním. Zvláštní je, že když se modlíme před vyučováním, jak samy říkají, že se modlí za tatínka. A v tu chvíli instinktivně myslím na Tebe a připojuji svou prosbu k jejich naivní důvěře… Tak mnoho lidí už stihl ten strašný osud. Dá ale Bůh, ty se zas vrátíš, strašnou zkoušku překonáš a my se zase shledáme. Tvá Lidka“

Následují další stále stručnější lístky, ve kterých se množí otazníky… A pak už ten zcela poslední ze 14. října, šest týdnů po Jindřichově smrti.

„Milý Jindro, už píšu jen na zkoušku…nemohu víc psát než o ustavičném strachu o Tebe. Lidka.“

Osobní příběh vs. oficiální zprávy

Jeho milá mu napsala ještě 27 dopisů a lístků. Byly adresovány mrtvému. Až po dlouhých týdnech přišlo rodině oficiální oznámení, že poručík Prucha byl v bitvě u Komarova vážně zraněn a o dvou dnů svému zranění podlehl.

Příběh Jindřicha Pruchy je svědectvím, jak vítězství v jedné bitvě může být současně tragédií tisíců vojáků.

Radiodokument