Ahoj, chci umřít (2014)

Přidal: Premek |

Září 8, 2014

Připravil Dan Moravec. Zpovědnice. Webová stránka, kde si lidé anonymně sdělují zkušenosti se sebevraždou. Hledají bezbolestné způsoby, jak zemřít, hledají někoho, kdo by zemřel s nimi. Dva z nich otevřeně promluví na mikrofon.

Natočeno 2014. Premiéra 7. 9. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Po dokumentu beseda nejen na probíraná témata v rámci cyklu Noční mikrofórum (ČRo 2 Praha, 23:42 h.; 17 min.). Repríza 18. 1. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Pozn.: Druhé místo v dokumentaristické kategorii Report 2014.

Lit.: Moravec, Dan: Ahoj, chci umřít. In web ČRo 2 Praha, září 2014 (článek). – Cit.: Máme zvláštní schopnost všechno nepříjemné vytěsňovat, ale tím ono nepříjemné nemizí. A počet sebevrahů u nás přitom neustále narůstá…

Tu stránku jsem na internetu objevil náhodou. Hledal jsem význam slova zpověď a objevila se zpovědnice. Webová stránka, kde si lidé sdělují zkušenosti se sebevraždou. Hledají bezbolestné způsoby, jak zemřít. Hledají někoho, kdo by zemřel s nimi. Nadávají si, povzbuzují se k sebezabití i proti němu.

4 sebevraždy denně

Počet lidí, kteří si v Česku sáhnou na život v posledních letech roste. Stejně jako ve většině zemí Evropy. Denně si u nás sáhnou na život čtyři lidé. Prevence sebevražd v tuzemsku prakticky neexistuje.

Vyděsilo mě, že vůbec něco takového existuje. Návody, jak zemřít. Tak bouřlivé diskuze o způsobu smrti. Tolik volání o pomoc. Tolik bezmoci, tápání a chuti prostě to všechno ukončit.

Zpovědnice, nebo poradna?

V náhlém vzedmutí jsem napsal na zpovědnici výzvu, že pokud by někdo chtěl, můžeme si popovídat. Zaznamenat pocity a záměry. Třeba to bude fungovat jako terapie…

Kolegové mě pak začali zrazovat, že taková výzva by mohla urychlit rozhodování oněch lidí a že je třeba napadne demonstrovat sebevraždu přímo před mikrofonem.

To mě vyděsilo ještě víc, proto jsem navštívil odborníka, psychiatra Martina Jarolímka. Překvapil mně. Když to zjednoduším, řekl: Kdo si chce povídat, zatím to neudělá. A tak vznikl dokument Ahoj, chci umřít.

Ona a On

Na výzvu reagovali čtyři lidé. Povídat si a toto povídání natáčet se rozhodli dva. Denisa a Václav. Oba kolem čtyřicítky. Ona nezaměstnaná a hledající vlastní místo v životě. On výtvarník a ilustrátor, který se zadlužil a roztočil spirálu exekucí.

Příčiny sebevražd

Hlavní příčinou sebevražd je komplexní souhra různých rizikových faktorů, které se v danou chvíli projeví. Uvádí se, že až u 90 % sebevražd lze identifikovat duševní onemocnění, většinou deprese, ale i jiné choroby, například schizofrenii. Dále hraje roli nějaká těžká životní situace, například tedy i finanční tíseň nebo ztráta zaměstnání, uvádí sociální psychiatr z Pražského psychiatrického centra Petr Winkler. A dodává: Excesivní je u nás počet sebevražd v pozdním věku. A stále také dochází k významnému nárůstu v poměru počtu sebevražd u mužů. Oproti počtu sebevražd u žen u nás nyní připadá téměř šest mužských na jednu ženskou sebevraždu.

Oba vnímají jako krajní možnost vyřešení svých problémů odchod ze života. Obhajují důvody pro tento čin. U sebe. Nic nevnucují. Jsou zvláštně věcní, vlastně pochopitelní.

A pokládají otázky. Proč společnost, která umí být lhostejná k tisícům chudých, starých, nemohoucích, k bezdomovcům, u nás i ve světě, tolik odsuzuje sebevraždy? Bojí se jich a štítí, nemluví o nich, neřeší je.

Mikrofon jako novodobá zpovědnice

Denisa i Václav mají vlastní důvody pro sebevraždu a v dokumentu je postupně odkrýváme. Rozhlasový dokument samozřejmě není platforma pro vyřešení takových problémů, ale může na ně poukázat.

Které to jsou, prozrazovat nebudu. Ani vývoj obou aktérů během natáčení. Proto ani neprozradím konec, vyústění dokumentu. Zajímalo mě jen, proč jsou lidé, kteří na webové stránce hledají způsoby k sebeusmrcení, jak moc rozšířený jev to je a co se s tím vlastně dá vůbec dělat, když už se o takových jevech moc nemluví. Asi mluvit. Médium veřejné služby je právě tím médiem, myslím si, které takový úkol má. Trend je totiž jasný.

Evropský trend sebevražd

Evropské země se teď dělí do tří skupin: Na státy, v nichž počet sebevražd zhruba do roku 2007 klesal a nyní stagnuje; na ty, v nichž pokles počtu sebevražd zhruba do roku 2007 klesal, pak stagnoval a už opět klesá; a na země, kde zhruba do roku 2007 klesal, ale od té doby si sahá na život stále více lidí. Nejvíce jich je v první a třetí skupině. Právě v té poslední se nachází i Česko.

Lit.: Řezníčková, Zuzana: Tabu jménem sebevražda. In Týdeník Rozhlas 7/2015 (recenze). – Cit.: Poněkud ponuře mohli posluchači Dvojky Českého rozhlasu zakončit víkend v neděli 18. ledna mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní. V tomto čase byla uvedena repríza rozhlasového dokumentu Dana Moravce s názvem Ahoj, chci umřít. Své jméno toto dílo získalo podle úvodních slov příspěvku na jednom internetovém fóru. Desítky lidí zde diskutují o různých možnostech (pokud možno bezbolestné) sebevraždy a svorně tvrdí, že život pro ně ztratil smysl. Dva z nich se dokumentaristovi odhodlali svěřit, co je k tomuto pocitu vede.

Dan Moravec, který za tento dokument získal cenu z přehlídky REPORT 2014, často natáčí s lidmi, kteří jsou v nezáviděníhodné životní situaci, a proto musí umět pečlivě volit slova. Klade si otázku, jak jednat s lidmi, odhodlanými zemřít, jaké otázky si může dovolit, a zda se dokonce jeho natáčení nemůže stát spouštěčem, který pomůže urychlit jejich rozhodnutí odejít ze světa. Oba hrdinové dokumentu nejsou naštěstí na své cestě ke konci příliš daleko. Tím, že ještě chtějí o své situaci a problémech, které je vedou k myšlenkám na smrt, mluvit, existuje stále šance „na záchranu“. To potvrzuje i přítomný hlas psychologa: „Kdo si chce povídat, zatím to neudělá.“ U těch, kteří se na fóru neozvali, roste pravděpodobnost, že se ve svém mlčení o rozhodnutí skončit ujišťují.

V úvodu dokumentu předchází našemu seznámení s oběma respondenty – nezaměstnanou Denisou a umělcem Václavem – krátká sekvence představující namluvené úryvky z diskusního fóra o způsobech sebevraždy. Kde taky jinde dnes najdeme radu nebo rovnou návod na cokoliv rychle a zadarmo, a ještě si můžeme vybrat z několika možností, lhostejno, jde-li o recept na domácí zavařeninu, či na domácí lobotomii… Hlasy znějí cynicky, nezúčastněně – jako by to, co napíšeme na internet, ani nenapsal skutečný člověk.

Oba respondenti mají mnoho společného, a přesto se liší jak svými osudy, tak momentálním přístupem k sobě a svému životu.

Denisa je v odhodlání zemřít nejistější, s větší aktivitou se snaží řešit své problémy – najít si práci, srovnat se se svou sexuální orientací, vyhledávat světlé okamžiky, které j í pomohou přežít. Václav naproti tomu zní více rezignovaně. Se znatelným cynismem vysvětluje obtížnou finanční situaci, která jej vede k myšlenkám na sebevraždu, a pragmaticky uvažuje nad způsoby jejího provedení. Při životě ho zatím drží především snaha splácet své dluhy.

Velkým kladem dokumentu je citlivý přístup autora, který přesto, že vstupuje do vysoce privátní zóny svých respondentů, zachovává věcný, nevtíravý a zároveň přátelský přístup. Díky tomu se mu daří zachytit příčiny jejich neštěstí, ale současně nepřesáhnout určitou diskrétní zónu. Zajímavý je i způsob, jakým Moravec navazuje rozhovory na konkrétní témata s využitím prostoru, ve kterém se s dotyčnou osobou nachází. S Václavem rozmlouvají při tvorbě obrazů, s Denisou v kavárně nebo na výstavě o pomíjivosti. Právě při diskusi nad díly korejské umělkyně JaeEun Choi se nejvíce odhalují věci, které Denisu těší a díky nimž stále lpí na životě.

Rozhlasový dokument Ahoj, chci umřít zasáhl pozitivně minimálně oba své protagonisty. Tím, že o svých problémech mluvili a nahlédli je tímto způsobem i zvenčí, se myšlenkově vzdálili rozhodnutí ukončit svůj život. Závěr díla je až překvapivě optimistický: Václav odjíždí pracovat do Ameriky, Denisa je rozhodnutá vyřešit své problémy a nalézt znovu chuť žít. Možná se jim podařilo podobné odhodlání dodat i dalším přispěvatelům zmíněného fóra.

Radiodokument