365 mrtvých jako dní v roce (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 13, 2014

Druhá světová válka neskončila 8. května. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. Odplata za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. Lidé se mstili na Němcích. V Rovensku pod Troskami zůstalo ležet před školou 365 lidí – vojáků, civilistů, žen a dětí. Co přesně a proč se stalo? Dokument připravili Ľubomír Smatana a Pavel Polák.

Hovoří učitelka a kronikářka Kateřina Matysová.

Natočeno 2014. Premiéra 19. 10. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:05 h.). Repríza 4. 1. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min.); 11. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 9. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Radiodokument.

Lit.: Smatana, Ľubomír – Polák, Pavel: 365 mrtvých jako dní v roce. In Týdeník Rozhlas 42/2014 (článek). – Cit.: Druhá světová válka neskončila 8. května 1945. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. A nebyli to jen bývalí vězni či oběti pochodů smrti. Odplata za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. Lidé se mstili na Němcích. V Rovensku pod Troskami zůstaly ležet před školou více než tři stovky lidí – vojáků, civilistů, žen a dětí. Masakr připomíná dokument 365 mrtvých jako dní v roce (vysílá Čro Dvojka v neděli 19. října ve 22.00).
V kuchyni svého brněnského bytu sedí bělovlasý muž, ruce složené v klíně. O tom, co se v Rovensku tehdy v máji stalo, zpočátku mluvit nechtěl. Jsou to prý nepříjemné vzpomínky. Po několika týdnech ale nakonec na rozhovor přistoupil. Ovšem pouze pod podmínkou, že jeho jméno zůstane utajené. Události si vybavuje jasně, jako by se staly včera. „Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem samopal a začal jsem hlídat vězně.“ Starý muž je rovenský rodák. V květnu 1945 mu bylo sedmnáct a tehdy držel zbraň v ruce poprvé.

KRVAVÉ OSLAVY

Co se tehdy vlastně stalo? Desátého května 1945 vyhrávala na malém vydlážděném náměstí muzika, lidé slavili konec války, zpívali, tančili. Davem se proplétal Josef, dvacetiletý mladík. Před pár měsíci se vrátil z Říše z nuceného nasazení. „Najednou jsem viděl, jak vezou na korbě náklaďáku vojáky. Měli jen tílka, ruce nad hlavou a za nimi jelo auto s kulometem.“ To, co mladík viděl na náměstí, byla přibližně desítka zajatých esesmanů. V tu dobu už stál o pět set metrů dál před školou konvoj Němců, který se vracel odněkud ze Slezska. Tvořila ho padesátka vojáků wehrmachtu, zbytek byli civilisté, mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i sedmnáctiletý chlapec.
Esesmany odsoudil revoluční výbor k trestu smrti, který partyzáni okamžitě vykonali za školou. Jeden z odsouzených ale nechtěl čekat na jistou kulku do hlavy a podařilo se mu utéct. Při následné potyčce zastřelil velitele ruských partyzánů. Pak to začalo. „Rusové začali střílet do Němců, ti se snažili uprchnout, běželi i proti mně, a tak jsem začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili.“

Rovensko pod Troskami je městečko v samém srdci Českého ráje. Divoká poprava v květnu 1945 zůstává jizvou na jeho tváři. Náměstí v Rovensku po válce.

Veřejné tajemství si obyvatelé Rovenska nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až Pavel Matys, který se do obce přistěhoval. V roce 1995 napsal do Rovenských listů rozsáhlý článek a ukončil ho slovy: „Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Mnoho pochopení u místních ale nenašel. „Když jsem vešel do hospody, ztichla,“ říká.

VÁLKA JE BUĎ, ANEBO

Masakr vyšetřovala po válce bezpečnost a existuje k tomu řada dokumentů. Jsou uschované v Národním archivu v krabici číslo 11151. Obsahují výpovědi svědků, které bezpečnost vyslechla na začátku padesátých let. Chtěla zjistit, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a kolik vojáků. Ministerstvo vnitra se totiž dohadovalo s ministerstvem obrany, kdo by se měl o masový hrob postarat. A to všechno pod tlakem Mezinárodního červeného kříže, který požadoval pietní označení hrobu.
Nezávisle na Pavlu Matysovi se o případ zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich ostatky vyzvednout, což se podařilo v roce 1998. Hrob pomáhal Němcům hledat rovenský rodák a bagrista Miroslav Kolář. „Hrob jsme hledali tři dny, rozryli jsme celé pole. Našli jsme tam i nádobí, dokonce jedny hodiny. Jiné cennosti ne. Byl to zvláštní pocit,“ říká.

Rovensko pod Troskami je městečko v samém srdci Českého ráje. Divoká poprava v květnu 1945 zůstává jizvou na jeho tváři. Náměstí v Rovensku v současnosti.

Zvláštní to je pro každého, kdo válku nezažil a všechno zná jen z doslechu. To ale není případ několika posledních pamětníků, mezi něž patří i důchodkyně, která stojí za plotem rodinného domku. Na konci války jí bylo devět let. A jako mnoho lidí z Rovenska, ani ona nechce uvést své jméno. „V obci byli rádi, že se o tom nemluví, že to nikdo nevyšetřuje. Teprve po revoluci to začali cítit jako hanbu.“
Rovensko pod Troskami je malá obec, která leží v samém srdci Českého ráje. Za školou na hřišti si hrají děti. Pod svahem stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis Obětem druhé světové války. „Občas sem někdo přinese kytku. Myslím místní lidi,“ říká Kateřina Matysová, místní rodačka. Pracuje jako učitelka, knihovnice a také kronikářka. Napsala knihu, která mapuje historii obce od první republiky až do poválečných květnových dnů. O válečných událostech a o masakru vypráví žákům.
Divokou popravu v tomto půvabném kraji začala vyšetřovat policie v roce 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové případ odložilo jako promlčený. Uzavřený však není pro starého muže, který je posledním přímým svědkem a zároveň aktérem rovenského masakru. „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď, anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“

—

Vše omyto, uklizeno, nic se nestalo

Čtvrtek 10. května 1945. Dopoledne procházejí městečkem kolony odzbrojených německých vojáků i civilistů. Okolo půl čtvrté přijíždějí do Rovenska první auta Rudé armády. Na korbách náklaďáků, pod „dohledem“ namířených samopalů, stojí němečtí vojáci ze zajaté jednotky SS. Sověti jsou nadšeně vítáni, na náměstí se začíná oslavovat osvobození. Esesáci jsou přivezeni před budovu školy, kde právě probíhá „odbavování“ jiné zajatecké kolony. V ní už nejsou jen vojáci, ale i civilisté, ženy, děti. Zajatí příslušníci SS jsou přivedeni do školy. Po jednom je vodí do třídy a „soud“ vynáší jediný rozsudek – SMRT! Ta je vykonána zastřelením do týla u zdi za školou. Zajatců čekajících na rozsudek se zmocňuje panika. Jeden z nich začíná prchat, vybíhá ze školy a schovává se v kuželně hostince V Lípách. Pronásleduje ho ruský komisař Nelipovič. Vtrhne do hostince, za jehož lítacími dveřmi je uprchlík schován, zachytí se však přezkou od samopalu za kliku a na chvíli je bezmocný. Němec přiskočí, otočí jeho vlastní samopal proti němu a mačká spoušť… Dalšími pronásledovateli je pak sám vzápětí zastřelen.

Obrovské rozhořčení, které po smrti Nelipoviče nastalo, způsobilo krvavý masakr, který zůstává největší jizvou na tváři města. (…) Všichni – bez ohledu, zda se jedná o vojáka, muže, ženu či dítě – mají být odvedeni na místo, kde předtím proběhla poprava vojáků SS. (…) Zaznívá rozkaz k okamžité střelbě do neozbrojeného, bezmocného davu. Podle pamětníků přežilo z celé kolony jen sedm žen, které byly odvezeny neznámo kam. Všechny dostupné záznamy o události se shodují na počtu mrtvých – ten den zahynulo v Rovensku více než 360 lidí. Ještě večer a v noci byla těla odklizena a pohřbena na poli nad školou. Ulice a chodníky byly umyty motorovou stříkačkou. Vše omyto, uklizeno, nic se nestalo. Rychle vzniká jedno z největších rovenských tabu, událost, na niž je nevhodné vzpomínat, natož o ní mluvit…

(Z dějin města Rovensko pod Troskami)

Lit.: Smatana, Ľubomír – Polák, Pavel: 365 mrtvých jako dní v roce. In web ČRo 2 Praha, říjen 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Druhá světová válka neskončila 8. května 1945. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. Odplata na Němcích za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. V Rovensku pod Troskami zůstalo ležet před školou 365 lidí. Vojáků, civilistů, žen i dětí.

Nepříjemné vzpomínky. Co se v Rovensku tehdy v máji stalo, nejdřív vyprávět nechtěl. Po několika týdnech ale povolil. „Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem pistol a začal jsem hlídat vězně.“ Rovenskému rodákovi bylo v květnu 1945 sedmnáct a samopal držel poprvé.

Promlčený masakr v Českém ráji

Rovensko pod Troskami je malá obec v samém srdci Českého ráje. Divokou popravu v tom půvabném kraji vyšetřovala policie od roku 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové ale případ odložilo jako promlčený. Uzavřený ale není pro starého muže, posledního přímýho svědka a zároveň aktéra rovenského masakru. „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“

Očité svědectví lynče

Na malém vydlážděném náměstí 10. května 1945 vyhrávala muzika. Lidé slavili konec války. Zpívali, tančili. Najednou na korbě náklaďáku přivezli asi desítku zajatých esesmanů. Revoluční výbor je odsoudil k trestu smrti. Partyzáni ho okamžitě vykonali za školou.

Jeden z odsouzených ale nechtěl čekat na jistou kulku do hlavy a podařilo se mu utéct. Při následné potyčce zastřelil velitele ruských partyzánů, kterému místní lidé pro jeho mohutnou postavu říkali „Velký Ivan“. Pak to začalo.

Pak to začalo

V tu dobu už totiž stál před školou konvoj Němců, který se vracel odněkud ze Slezska. Tvořilo ho 50 odzbrojených vojáků wehrmachtu. Zbytek byli civilisté. Mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i 17letý chlapec.

„Rusové začali střílet do Němců, ti se snažili uprchnout. Běželi i proti mně, a tak jsem začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili.“

Veřejné tajemství

Veřejné tajemství si Rovenští nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až přistěhovalec Pavel Matys. Jeho článek v Rovenských listech z roku 1995 končil slovy: „Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Mnoho pochopení ale nenašel.

Nezávisle na Matysovi se o případ zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich ostatky vyzvednout a to se podařilo v roce 1998.

Hrob pomáhal Němcům hledat rovenský rodák a bagrista Miroslav Kolář. „Hrob jsme hledali tři dny, rozryli jsme celé pole. Našli jsme tam i nádobí. Dokonce jedny hodiny. Jiné cennosti ne. Byl to zvláštní pocit.“

Poučení z minulosti

Kateřina Matysová pracuje jako učitelka, knihovnice a také kronikářka. Napsala knihu, která mapuje historii obce od první republiky až do poválečných květnových dnů. O válečných událostech a i o masakru vypráví žákům v knihovně.

Za školou si dnes na hřišti hrají děti. Pod svahem stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis: Obětem druhé světové války.

„V obci byli rádi, že se o tom nemluví, že to nikdo nevyšetřuje,“ vypráví rovenská důchodkyně. V den masakru jí bylo 9 let. „Teprve po revoluci to začali cítit jako hanbu. Ale ten strach z nich je dodneška. Zrovna je moc nemilujeme.“

Krabice č. 11151

Masakr vyšetřovala bezpečnost po válce. Řada dokumentů s výpověďmi svědků je ukrytá v Národním archivu v krabici číslo 11151. Bezpečnost zjišťovala, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a vojáků. Ministerstvo vnitra se totiž dohadovalo s ministerstvem obrany, kdo by se měl o masový hrob postarat. A to pod tlakem Mezinárodního červeného kříže. Chtěl vědět, kde hrob je. A požadoval jeho pietní označení.

Lit.: Smatana, Ľubomír – Polák, Pavel: 365 mrtvých jako dní v roce. In web ČRo 2 Praha, leden 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Druhá světová válka neskončila 8. května 1945. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. Odplata na Němcích za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. V Rovensku pod Troskami zůstalo ležet před školou 365 lidí. Vojáků, civilistů, žen i dětí.

Nepříjemné vzpomínky. Co se v Rovensku tehdy v máji stalo, nejdřív vyprávět nechtěl. Po několika týdnech ale povolil.

„Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem pistol a začal jsem hlídat vězně.“ Rovenskému rodákovi bylo v květnu 1945 sedmnáct a samopal držel poprvé.

Promlčený masakr v Českém ráji

Očité svědectví lynče

Pak to začalo

Veřejné tajemství

Veřejné tajemství si Rovenští nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až přistěhovalec Pavel Matys.

Krabice č. 11151
Masakr vyšetřovala bezpečnost po válce. Řada dokumentů s výpověďmi svědků je ukrytá v Národním archivu v krabici číslo 11151. Bezpečnost zjišťovala, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a vojáků. Ministerstvo vnitra se totiž dohadovalo s ministerstvem obrany, kdo by se měl o masový hrob postarat. A to pod tlakem Mezinárodního červeného kříže. Chtěl vědět, kde hrob je. A požadoval jeho pietní označení.

Jeho článek v Rovenských listech z roku 1995 končil slovy: „Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Mnoho pochopení ale nenašel.

Nezávisle na Matysovi se o případ zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich ostatky vyzvednout a to se podařilo v roce 1998.

Poučení z minulosti

Za školou si dnes na hřišti hrají děti. Pod svahem stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis: Obětem druhé světové války.

Radiodokument