„Ano, milospaní“ aneb Byla služka také člověk? (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 16, 2014

Připravila Milena Štráfeldová. Vyprávění o služkách v českých zemích v 19. století. Jaká byla jejich práva? Jaké bylo v době mocnářství jejich skutečné postavení? Co si mohla dovolit jejich milostpaní?

Natočeno 2014. Premiéra 11. 10. 2014 (ČRo Plus, 21:10 h.; 30 min.) v cyklu Historie Plus. Repríza 2. 5. 2015 (ČRo Plus, 21:10 h.).

Lit.: Štráfeldová, Milena: „Ano, milospaní“ aneb Byla služka také člověk? In web ČRo Plus, říjen 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jest služka také člověk? Tato otázka se dnes zdá nesmyslná, ještě před 100 lety ovšem vyvolala v českém tisku velkou debatu. Podle Čeledního řádu pro královské město Prahu bylo totiž ještě na konci 19. století možné čeledína či služku beztrestně zbít.

Služka bez dovolení svého pána nesměla opustit jeho dům a nesměla si z něj odnést ani kus prádla. Na druhou stranu se v pražském Konviktu pořádaly pro služky nedělní dýchánky, na kterých pro ně zpívali přední pěvci Národního divadla.

Jaké tedy bylo skutečné postavení služek v českých zemích v době mocnářství? To uslyšíte v dokumentu z cyklu Historie Plus nazvaném Ano, milospaní! Poslechněte si ho ze záznamu v iRadiu.

Služky či děvečky patřily k životu zámožnějších rodin vlastně odjakživa. Podle Mileny Secké z Náprstkova muzea v Praze mělo jejich postavení jakési právní zakotvení už ve středověku, i když se řídilo spíš zvykovým právem. Teprve v 19. století se dočkala přesnější kodifikace.

Mrskání holí nebo metlou

Práva a povinnosti čeledínů, děveček a služek poměrně přesně upravoval takzvaný Čelední řád z roku 1857.

Podle něj například „se čeledín se má vystříhati všeho nákladu v oděvu, v rozkošech a jiných věcech, poměrům svých nepřiměřeného, a na pána náleží čeledínovi takový náklad zakázati… Taktéž musí býti spokojen, kdyby pán truhly, kufry a jiné jeho schránky v jeho a jednoho svědka přítomnosti prohledal.“

Řád také upravoval, jak mohou pánové své čeledíny a služky trestat: „Tresty, jimiž se v tomto čeledním řádu hrozí, náleží vykonávati pokutami na majetnosti, vězením neb káráním na těle. Kárání na těle může se jenom u čeledínů užíti a záleží u jinochů, kteří osmnáctý rok věku svého ještě nedokonali, a u služek v mrskání metlou, u čeledínů odrostlých v trestu holí, který se na nejvýš patnáct ran činiti má. Kárání na těle smí se jenom tehda, a to nikdy veřejně užíti, když lékař o něm pronese, že není na škodu toho, kdo jím má býti potrestán.“

Podle Jany Malínské z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd prakticky neexistovala dolní věková hranice, kdy děvčata nastupovala do služby. Zvláště na venkově pracovaly celé rodiny a děvčata začínala sloužit už ve dvanácti nebo čtrnácti letech, aby finančně podpořila svou rodinu.

Perná služba

Právě to ostatně dokládá i životní příběh jedné z významných českých žen 19. století, maminky Vojty Náprstka paní Anny Fingerhutové. Děvče z pražské mlynářské rodiny, která ovšem záhy zchudla, nastoupilo do služby ke svému strýci.

Své zážitky si paní Anna později dokonce sama zaznamenala: „První má služba byla u paní tety, kterou jsem co jedenáctiletá holka nastoupila. Byla jsem od paní tety přijmuta na 12 zlatých ročně. Když jsem to mé panímámě vypravovala, skákala jsem do výšky radostí, že budu již vydělávat.

Byla to ale perná služba. Kde jsme spaly, nebylo ani okna, by se mohl otvor zavřít, když padal sníh aneb pršelo. Pršelo na nás a ráno, když jsme se probudily, byla peřina u huby zmrzlá od dechu. Peřina, kterou by se sotva jedna osoba přikryla, byla pro mne a pro tu druhou služku. (…)

Ve čtrnácti letech měla jsem již svěřen celý obchod, neb paní teta byla mlynářkou u Poříčské brány a na Malé Straně měla krám, kam mě za krámskou dala. Ráno nikdy jsem nezmeškala v šest hodin mši svatou, a pak do krámu.“

V podobné situaci se o generaci později ocitla i budoucí snacha paní Fingerhutové Josefa Náprstková, rozená Křížková. I ona vlastně do Domu u Halánků, kde paní Anna bydlela a provozovala úspěšnou vinopalnu a lihovar, nastoupila nejprve jako služka.

A i ona si po mnoho let vedla deník, díky kterému dnes víme, jak služky v 19. století vlastně žily: „Heslo paní Fingerhutové, že práce je zdravá, platilo do písmene. V šest hodin ráno musela jsem být v pokoji u panímaminky a podle jejích pokynů vyndat ze spižírny všechno, co bylo na den potřeba.

Od sedmé pracovala jsem v obchodě ve velkém skladu, kde se prodávaly lihoviny, a večer jsem přecházela do pivního skladu vedle výčepu, kde jsem se často zdržela přes půlnoc, dokud hosté neodešli. (…) Klid nebyl ani v neděli, protože se většinou pralo velké prádlo.“

Josefa Křížková se však bude po celý život potýkat s tím, že byla původně „jen“ služkou. Přestože se během let vypracovala na doslova „pravou ruku“ paní Anny, ta za svého života nepřipustila, aby si její syn Vojtěch Náprstek vzal Josefu za ženu. Svůj mnohaletý vztah museli podle Mileny Secké oba tajit až do její smrti. Ani česká vlastenecká společnost to nemohla dlouho přijmout.

První vstávaly, spát chodily poslední

Vraťme se ale na začátek služby takového čtrnáctiletého děvčete z venkova. Svým povinnostem a práci se muselo nejprve naučit. To byl úkol její paní. Podle Mileny Secké je mylný dojem, že paní, která měla služku, sama vůbec nepracovala. I na ní byl velký díl domácích povinností.

Pracovní doba služky v 19. století však byla prakticky neomezená. Vstávala jako první, často už kolem čtvrté nebo páté hodiny a spát odcházela až jako poslední. Za svou práci dostávaly služky jen pár desítek korun za měsíc.
Rozladěná služebná, knižní ilustrace z roku 1855 v publikaci Forrester’s pictorial miscellany for the family circle – Foto: Public domain

Rozladěná služebná, knižní ilustrace z roku 1855 v publikaci Forrester’s pictorial miscellany for the family circleFoto: Public domain

Tato fakta zazněla v poněkud absurdní diskusi, která se právě odehrávala v českém tisku. Vyburcoval ji článek nazvaný Je služka také člověk? I služky by podle autorky článku měly mít jasně danou pracovní dobu, jako například tovární dělnice.

Tomu v debatě odporovala choť poslance Johanna Krausová: „Služka patří k rodině, nehoní se z práce do práce jako v továrně. Ráno jde nakoupit, projde se příjemně, pohovoří u kupce. Přijde domů, s největším klidem se svlékne a jde uklízet, zatímco paní, kde není kuchařky, připravuje oběd. (…)

Pak (…) jsou čtyři hodiny, a teď například má vyžehlit koš prádla. Než si připraví prkno, rozpálí cihličku, máte při nejlepším půl páté, od svačiny nádobí dávno neumyté a v 7 hodin má služka položit cihličku, nechat nádobí špinavé, a o večeři, vodu, cídění bot a jiné drobnosti ať se stará, kdo chce?“

Jest služka také člověk?

Služek se ovšem v debatě Jest služka také člověk nakonec zastal nestranný pozorovatel B. Š.: „Znám paní, u které se zdá, jako by jiné práce neměla, než se se služkou vaditi, za celý dlouhý čas laskavého slova pro ni nemajíc. Znám paní, které jsou ve svých hospodyňských záležitostech neznalými, nedovedou ani kousek pořádného jídla ustrojiti a stálým plísněním služky snaží se svoji chybu zakrýti. (…)

Celá tato záležitost služebných není tak malicherná, jak by se zdálo. Dnešní stav služebnosti jest nezdravý, můžeme říci, jest to sociálním vředem celé společnosti.

Snad by se zde dobře osvědčily spolky osob služebných a řádně obstarané jích organisace. … Jest na čase, aby o věci této časté byly diskuse, a kapitoly aby se pověděly nejen špatným služkám, kterak se napraviti mají, ale i špatným paním. Je co napravovati na stranách obou.“

Na samém konci 19. století skutečně začaly vznikat první spolky, které měly chránit práva služebných. A ochranu služebné zjevně potřebovaly, například v době nemoci nebo ve stáří.

Zcela zvláštní kapitolou v životě pražských služek na přelomu 19. a 20. století byly takzvané nedělní dýchánky, které pro ně spolu s Americkým klubem dam pořádala – právě bývalá služebná Josefa Náprstková. Chtěla tak „služebným dívkám“ umožnit, aby získaly alespoň nějaké vzdělání.

Na těchto akcích vystupovaly známé osobnosti Národního divadla, pro služky zdarma recitovala například herečka Hana Kvapilová. Na dýchánky pořádané Josefou Náprstkovou vzpomínal ještě v Národní politice z roku 1938 Váša Chmel v článku Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti:

„Vzpomínám, jak před lety velikých zásluh o národní píseň si dobyl spolek amerických dam se šlechetnou paní Náprstkovou v čele. Účel těchto dýchánků byl, aby se zamezilo, aby děvčata při práci se vystříhala pouličních odrhovaček.“

Služebné byly běžnou součástí středostavovských domácností až do druhé světové války. Za nacistické okupace musela řada služebných v rámci nově zavedené pracovní povinnosti nastoupit do továren, hlavně do zbrojního průmyslu.

A únor 1948 služebné prakticky zcela „vymazal“. Byly však výjimky – svou služku měla například choť prvního dělnického prezidenta Marta Gottwaldová! Dnes se služebné do movitějších českých domácností znovu vracejí, byť v jiné podobě. To už je však jiná historie.

Radiodokument