Z časů Sinatrovy doktríny (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 16, 2014

Polsko a Maďarsko se v roce 1989 naplno vydaly cestou k demokracii, i když odlišností v demontáži socialismu mezi těmito zeměmi bylo víc než dost. Z časů Sinatrovy doktríny – takový je podtitul pořadu Historie Plus. Připravil Jan Sedmidubský.

Natočeno 2014. Premiéra 20. 9. 2014 (ČRo Plus, 21:10 h.; 30 min.) v rámci cyklu Historie Plus.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Z časů „Sinatrovy doktríny“. In web ČRo Plus, září 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Polské a maďarské finále roku 1989 mají v obou zemích odlišnou podobu, ačkoliv výsledek byl týž: komunistická strana v obou zemích byla zbavena mocenského monopolu a na pořad dne se dostaly plány, jak co nejrychleji dospět k pluralitní demokracii.

Především: proč „Sinatrova doktrína“? Tohoto výrazu použil žertem už v roce 1988 Gorbačovův mluvčí Gennadij Gerasimov, když se snažil novinářům vysvětlit, jak to tedy od nynějška bude se sovětskou zahraniční politikou a jejím vztahem k východoevropským satelitním zemím.

Odkazoval tím na jednu ze slavných písní Franka Sinatry, ve které se zpívá (I did it) My way. Mělo to tedy znamenat „udělejte si to po svém“. Jenomže i sám sovětský vůdce si představoval spíš reformy ve stylu perestrojky než cestu k demokratickému kapitalismu.

Šok z vítězství – na obou stranách

V Polsku se na počátku června 1989 konaly první částečně svobodné volby, které ačkoliv měly poměrně složitý volební systém do dvou komor parlamentu, dopadly zcela jednoznačně.

Nově ustavenou horní komoru – Senát – zcela ovládla opozice, která ve volbách získala ze sta rovných 99 křesel! Solidarita tím byla až zaskočena, znamenalo to obrovskou odpovědnost do dalších měsíců. A pro Polskou sjednocenou dělnickou stranu (PSDS) to byl debakl, který znamenal ztrátu moci.

Ani zajištěných 65 procent v dolní komoře pro PSDS a její koaliční partnery, malé strany doposud spojené s komunisty na jakémsi principu Národní fronty, na tom nemohlo nic změnit.

Ovšem ani po volbách nebylo další směřování země úplně jasné co do personálií – první návrh na nového premiéra například zněl, že by jím měl být dosavadní ministr vnitra Czeslaw Kiszczak, na straně komunistů jeden z hlavních protagonistů jarních rozhovorů u kulatého stolu.

Což naštěstí neprošlo. Nakonec dohoda skončila slavnou Michnikovou formulí váš prezident, náš premiér. Tedy Jaruzelski a Mazowiecki. Paradoxem zůstane, že první komunistický prezident i první premiér nekomunista zůstali v post totalitním Polsku ve funkcích necelý rok a půl, jeden jako druhý. Ale to už je jiná kapitola.

„Refoluce“ – reformy s revolučními důsledky

V Maďarsku se věci vyvíjely poněkud jinak. Straničtí reformátoři, především nově jmenovaný premiér Miklós Németh (od podzimu 1988) se spolu s Imre Poszgayem rozhodli pro radikální krok.

Poté, co Németh v Moskvě vysondoval terén a ujistil se o Gorbačovově neutralitě, rozhodli se k historickému kroku – otevřít postupně maďarské hranice se Západem.

Aniž by se příliš ohlíželi na to, co tomu řekne zejména Honeckerova NDR, pro kterou se tento akt stal smrtícím manévrem a nakonec vedl až k pádu Berlínské zdi a konci německého „státu dělníků a rolníků“.

V pořadu Historie Plus jste slyšeli historika Jana Adamce, novináře Petrušku Šustrovou a Alexandra Tolčinského, stejně jako ukázky ze dvou strhujících reportážních knih o roku 1989 – Timothy Gartona Ashe a jeho Roku zázraků a knihy tehdejšího východoevropského dopisovatele časopisu Newsweek Michaela Meyera, která u nás vyšla pod názvem 1989 – rok, který změnil svět.

A ještě aktuální poznámka: nebýt tehdejší vojenské i ekonomické slabosti Sovětského svazu a zároveň liberálnosti Michaila Gorbačova, který se rozhodl nechat věcem volný průběh a dal předem najevo, že do žádné východoevropské země nehodlá kvůli vnitropolitickému vývoji opět poslat tanky, vývoj ve střední Evropě by i v památném roce 1989 vypadal nejspíš dost jinak.

Z čistě výchovných důvodů je dobré si tuto „Sinatrovu doktrínu“ dát do kontextu a srovnat s dnešními vyjádřeními ruského prezidenta Vladimíra Putina v tom smyslu, že když se mu zachce, může být se svou armádou za dva dny tu v Rize, tu ve Vilniusu, tu ve Varšavě či Bukurešti… Je třeba pokračovat?

Radiodokument