Cirkus na faře aneb Pepito neplivej (2014)

Přidal: Premek |

Listopad 12, 2014

Miloš Doležal a Jiří Vondráček. O válečném zimování, smrtelném koňaku a o skautské záchraně zbloudilé velbloudice mezi Vysočinou a Prahou. Zvuková spolupráce Roman Špála.

Natočeno 2014. Premiéra 18.6.2014 (ČRo 3 Vltava, 21.45 – 22.45 h.). Repríza 16. 11. 2014 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h) v pořadu Ad libitum, 25. 1. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.), 15. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 24. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 15. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h); 8. 5. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.); 1. 1. 2022 (ČRo Plus, 0:10 h.).

Pozn.: První místo v dokumentaristické kategorii Report 2014 a Cena Zdeňka Boučka za originalitu zpracování.

Lit.: Doležal, Miloš: Cirkus na faře aneb Pepito, neplivej! In Týdeník Rozhlas 25/2014 (článek). – Cit.: Někdy stačí drobnost – kamarád vyprávějící o skrývaném cirkusu na konci války a malá archivní fotografie velblouda, kráčejícího s rozesmátými skauty poválečnou českou krajinou –, aby se rozběhlo hledání stop. A nejen těch velbloudích. Je třeba rozhrnout prach z cest, vyptávat se pamětníků, listovat v kronikách a zažloutlých novinách. Ponořit se do pozdního jara roku 1945 a zachytit to nakupení dramat a zvláštní souběžnost i nahodilost dějů a událostí, připomínající svět jako cirkusovou manéž. To vše bylo na počátku rozhlasového dokumentu, který 18. června odvysílá Český rozhlas Vltava.

Jabloňová alej lemuje silnici s bílými kamennými patníky, podél níž trčí ve škarpách nepojízdná vojenská auta, torza transportérů, pásy, přilby, bedny a další zbytky po prchající německé armádě. Květnové mraky pomalu plují nad krajinou a v blízkém, již vzrostlém poli hledají lidé z blízké vsi mrtvá těla postřílených sousedů. Po chvíli někdo křikne: „Tady je Karel Michálků!“ Další krvavé přestřelky probíhají v okolí ještě několik dní. Píše se 5. květen 1945.

O několik týdnů později jde po téže silnici podivné procesí – skauti ve stejnokrojích (konečně zas mohou) vedou (a jeden se veze) velblouda dvouhrbého, přesněji velbloudici, které říkají Pepita. Zastaví, když se spustí dešťová přeháňka. U kandelábru velbloudici přivážou, nechají ji popásat a sami si vlezou do kabiny opuštěného náklaďáku. Netuší, co se v blízkém poli nedávno odehrálo. Když se déšť přežene, vyrazí dál. Před nimi je ještě dlouhá cesta a řada úsměvných epizod. Je červen 1945.
Jabloně podél silnice jsou vykáceny, kamenné patníky nahrazeny umělohmotnými, auta sviští po rovné asfaltce vysokou rychlostí, takže si nikdo z pasažérů nemůže všimnout malého pomníčku za škarpou se jmény pěti mužů, zastřelených před devětašedesáti lety. Rozmoklá trikolora na věnci, poslední pamětníci událostí… Možná právě teď je třeba vytáhnout mikrofon a začít natáčet.

Kaplan na koni, lama ve škole

Státní silnice vedoucí z Vysočiny, od Havlíčkova Brodu do Čáslavi. A nedaleko státovky vesnice Potěhy s nízkou budovou č. p. 1 – bývalou farou. Prostor, který se na jaře 1945 stal dějištěm dějinných i osobních dramat, smrtí i záchrany, krutosti i pomoci, příběhů lidí i zvířat. Válka na evropském kontinentu vrcholila, když se v nenápadných Potěhách skrýval, či přesněji byl zazimován slavný cirkus Ferdinanda Berouska. Místní kaplan Josef Nouza poskytl cirkusu závětrné parkování i ochranu – hospodářské budovy, stáje a rozlehlý dvůr se staly na několik měsíců jejich domovem. Maringotky a zvířata tak byly „kryty“ před válečnými ději.

Farníci se brzy sžili s cirkusovým světem a docházelo k řadě kuriózních situací – s cirkusovými koňmi jezdil pan kaplan do okolních filiálních kostelíků, velbloudi se procházeli po návsi a lidé je krmili, lamy zase našly své útočiště v místní škole, strkaly hlavy do tříd a „rušily“ vyučování. Dramatické však byly květnové dny roku 1945, rychlý ústup Schörnerových jednotek k Američanům, zablokování německé 17. tankové divize před Čáslaví, německý vlak plný proviantu v nedalekých Horkách, rabování českými občany, ustřelená kostelní věž, přestřelky, sebevraždy, pohřby. Příznačný je dobový kronikářský zápis: „Před rakví Karla Michálka z Potěh byl vezen na valníku na hřbitov německý důstojník, jenž svojí krví kropil cestu pohřebnímu průvodu a Rudé armádě.“

V červnu roku 1945 kráčela velbloudice Pepita v doprovodu skautů z Vysočiny do Prahy.

Vítězní barbaři

Vojska Rudé armády však s sebou kromě vítězného zpěvu, garmošky a únavy přivezla barbarské manýry. „Vzduch se naplnil jejich zápachem,“ píše přízračně ve Zbabělcích o příjezdu sovětských vojáků Josef Škvorecký, „zápachem nějaké tundry nebo tajgy, (…) opilí, vítězní, tak tohle byla Rudá armáda, zpocená, barbarská jako Skythové, a nevěděl jsem, jestli tady opravdu něco nezačíná.“ Válkou rozdivočení vojáci zabírali či kradli ve vsích na Čáslavsku jídlo, hodinky, honili děvčata a Berouskovu cirkusu zničili šapitó, zabavili koně, vozy a velblouda. Velbloud se však nakonec nedal, pokopal vojáky a vrátil se na faru ke „svému“ cirkusu.

Podobně tomu bylo o dvacet kilometrů dál v Německém Brodě, který se v těch květnových dnech přejmenoval na Havlíčkův. Objev hrobu brutálně zavražděných vlastenců, zajatecký tábor vojáků SS, hromady vojenského materiálu, řádění opilých šikmookých rudoarmějců. Ale také obnovování místních skautských oddílů a v lese nedaleko Pohledu nález či přesněji potkání (právě skauty) zatoulané velbloudice.

Junačka kráčí do zoo

Dnes již pravděpodobně nezjistíme, jakého byla původu, zda utekla z nějakého rozprášeného cirkusu, sovětským či rumunským jednotkám, anebo byla kořistí z německé zoo, nicméně akce, kterou pohledští a brodští skauti podnikli, je naprosto jedinečná. Štafetovým způsobem velbloudici dovedli (po trase Havlíčkův Brod – Golčův Jeníkov – Čáslav – Kutná Hora – Kolín – Český Brod – Úvaly) do pražské zoo a zachránili tak Pepitu (později přejmenovanou na Junačku) před možným utracením.

Tvůrcům rozhlasového dokumentu, kterými jsou autor těchto řádků a Jiří Vondráček, se podařilo vypátrat řadu žijících aktérů, svědků a pamětníků a sestavit z jejich výpovědí a archivních dokumentů zvukovou mozaiku i podobenství, jejíž podtitul zní: „O válečném zimování, smrtelném koňaku a skautské záchraně zbloudilé velbloudice mezi Vysočinou a Prahou.“

Radiodokument