Svoboda bez demokracie – demokracie bez svobody (aneb kam jsme to dopracovali?) (2014)

Přidal: Premek |

Listopad 20, 2014

Jan Sedmidubský. Život Fedora Gála a Petra Pitharta za starých a nových časů. Přemýšlení se dvěma osobnostmi novodobé české politiky nad českými i slovenskými průšvihy a nad realitou, která je ve stálém rozporu s ideály.

Natočeno 2014. Premiéra 23. 11. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min). Repríza 25. 10. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: Sedmidubský, Jan: Svoboda bez demokracie – demokracie bez svobody? In web ČRo 2 Praha, listopad 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Drogová závislost na výročích. I tak by se dal charakterizovat postoj, který často zaujímáme k naší nedávné historii. Nic proti připomínání. Ale záleží nám vedle formy i na obsahu? Dokument postavený na tak trochu nekorektních otázkách.

Bývalý člen vedení Veřejnosti proti násilí (VPN) Fedor Gál je zvyklý už 25 let odpovídat na otázky novinářů typu: „váš největší zážitek z listopadu 1989?“

Opakováním jen čím dál víc upadáme do stereotypu. Nepřemýšlíme o tom, co se stalo a proč se to stalo právě tak. Jenom papouškujeme mýty a prefabrikované představy.

Jak jsme zvonili klíči

Ty představy o sobě samých mohou být všelijaké. Sahají od legendy, jak jsme konečně povstali a „stihli za 10 dní to, co Polákům trvalo 10 let, Maďarům 10 měsíců a východním Němcům 10 týdnů“ (Timothy Garton Ash), až po pohodlné pošklebování, jaký byl ten Jakeš ňouma a kabaretiér a že po jeho nástupu už pomalu muselo být každému jasné, že režim končí.

Fedor Gál a Petr Pithart. Klíčovou roli dokumentu hrají dva lidé, kteří ačkoliv tehdy byli ve středu dění, dnes už v aktivní politice nejsou. Zato jsou schopni reflektovat svou úlohu v počátcích 90. let civilně, s nadhledem nad svými tehdejšími omyly, chybami a zásluhami.

Anebo je to možná častěji naopak. Po letech se vytvářejí nové legendy o tom, že se žilo vlastně za „minulého režimu“(krásně neutrální označení) lépe nebo s dneškem srovnatelně, anebo že „kvůli tomuhle jsme klíči nezvonili“!

A krásných představ se objevilo v 90. letech víc. Jací jsme ekonomičtí tygři, jak nám okolní země mohou jen závidět naše dva Václavy: Havla a Klause. A koneckonců jak jsme velkorysým způsobem řekli Slovákům: „Ať si tedy jdou…!“

Kocovina po 25 letech

Petr Pithart a Fedor Gál měli v listopadu 1989 za sebou poměrně systematickou práci. Gál byl od roku 1989 prvním slovenským sociologem „na volné noze“ a neměl nejmenší iluze o stavu společnosti.

Těsně před listopadem začal s přáteli natáčet filmový dokument demaskující přestavbovou vyprázdněnost režimu.

Cizákům … za hubičku!

Pithart na sebe upozornil už v dobách podpisu Charty 77 jako autor knihy Osmašedesátý. Ta přinesla svého času skepticky vyznívající, ale pronikavý rozbor příčin a následků selhání reformně komunistických politických elit v letech 1968–1969.

Navíc dokázal vnímat českou historii a politický vývoj pohledem jiných národů. Hlavně Němců a Slováků. Ještě před převratem dokončil Pithart spolu s psychiatrem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem společné dílo Češi v dějinách nové doby (1848– 939). Vyšlo pod společným pseudonymem Podiven.

Pithartova dlouholetá ochota vystavit se zrcadlu sousedů a schopnost dívat se na politiku i dějiny jejich očima byly vlastnosti, které mu s nástupem do funkce premiéra české vlády budou spíš připočteny k tíži. Stačí připomenout, jaké nevraživosti čelil za to, že tzv. prodal Němcům za hubičku „rodinné stříbro“. Škodu Mladá Boleslav.

Právo veřejně nenávidět intelektuály v politice

Oba dva protagonisté svého času pochopili, že se v politice necítí tak úplně doma. A že už vůbec nedokážou být tahouny politických stran či volebních kampaní. Jak oba říkají – nic proti, politiku musí dělat profesionálové a my jimi nebyli.

Zneklidňující otázkou zůstává, že právě politika vedená disidenty v počátcích 90. let položila základní kameny naší polistopadové přeměny. Ty kameny, ke kterým se v obou nástupnických zemích Československa dnes tak těžce prokopáváme.

Radiodokument