Boj o prezidenta v prosinci 1989 (2014)

Přidal: Premek |

Prosinec 22, 2014

Dubček nebo Havel? Adamec nebo Císař? V prosinci 1989 se v Československu hledal nový prezident. A i když kandidáti byli čtyři, v podstatě šlo o jediné: jak prosadit na Hrad Václava Havla. Připravil David Hertl.

Natočeno 2014. Premiéra 19. 12. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus. Ke stažení zde.

Lit.: Hertl, David: Boj o prezidenta v prosinci 1989. In web ČRo Plus, prosinec 2014 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Volba Václava Havla československým prezidentem 29. prosince 1989 byla symbolickým završením první etapy přechodu země k demokracii. Ještě dva týdny před volbou nebylo ale jasné, kdo bude prezidentem a jak bude zvolen.

Prezidenta za dva týdny?

Dny mezi 10. a 20. prosincem 1989 jsou skutečným „bojem“ o prezidenta. Začal po rezignaci Gustáva Husáka. Přestože jeho odstoupení požadovaly skandující davy na ulicích, prezident Husák počkal až na jmenování vlády „národního porozumění“ premiéra Mariána Čalfy 10. prosince – a poté oznámil rezignaci.

I když někdy v té době už se po Praze objevovaly plakáty s nápisem Havel na Hrad, cesta k volbě Husákova nástupce byla komplikovaná. Zákon nařizoval zvolit nového prezidenta do 14 dnů po odstoupení jeho předchůdce.

Tahle 14denní lhůta mohla fungovat v letech socialismu, kdy vše – včetně jmen budoucích prezidentů – bylo vždy detailně probráno ve vedení komunistické strany a poslanci to jen odhlasovali.

Dvoutýdenní čas na hledání kandidátů a volební kampaň ale nemohl stačit ve chvíli, kdy se zde rodilo cosi jako demokracie.

Situaci navíc v pondělí 11. prosince 1989 zkomplikovalo Demokratické fórum komunistů, jakási opoziční platforma uvnitř KSČ.

Zpráva, kterou večer toho dne zveřejnila ČTK, znamenala další ztížení celé volby: „Demokratické fórum komunistů navrhuje, aby byl prezident republiky zvolen přímo veškerým lidem, což je nezbytné vzhledem k současnému složení Federálního shromáždění. Navrhujeme, aby okamžitě byly zahájeny práce na přípravě takového hlasování.“

Čtyři zájemci o Hrad

Celostátní koordinační stávkový výbor studentů vysokých škol už v neděli 10. prosince jednomyslně schválil hlasy zástupců všech fakult z celého Československa jednoznačnou podporu kandidatury Václava Havla na funkci prezidenta.

Už o pár hodin později byl ale zveřejněn průzkum veřejného mínění, který provádělo Studentské informační středisko na bratislavských vysokých školách – a z téměř 5000 odpovědí vyplynulo, že nejčastěji si slovenští studenti přáli za prezidenta Alexandra Dubčeka (75 %), dalším v pořadí byl Valtr Komárek (14 %) a až za ním následovali Václav Havel a Ladislav Adamec, oba se 2 % preferencí.

Aby toho nebylo málo, ve stejný den oznámil sekretariát komunistické mládežnické organizace (SSM), že navrhuje za kandidáta do funkce prezidenta ČSSR vysloužilého, téměř 70letého exkomunistického funkcionáře Čestmíra Císaře.

Československo tak mělo čtyři zájemce o prezidentské křeslo: Havla, Dubčeka, Adamce a Císaře. Valtr Komárek, jehož jméno se tehdy v průzkumech objevovalo, úmysl stát se prezidentem nikdy nedeklaroval.

Václava Havla navrhovalo Občanské fórum a stávkující studenti, Čestmíra Císaře vedení komunistické mládežnické organizace, Alexandra Dubčeka slovenští studenti a řada slovenských politických orgánů.

Kandidatura Ladislava Adamce, několik dní předtím odvolaného premiéra, byla pokusem KSČ přejít po několika týdnech defenzivy opět do útoku a převzít politickou iniciativu.

Strach z Dubčeka

Občanské fórum se dostalo do složité situace. Jeho stratégové se obávali, že popularita Václava Havla na venkově je (na rozdíl od Prahy) minimální a že by v přímých volbách nezvítězil.

V pražském Občanském fóru se v těch dnech paradoxně nejvíc báli kandidatury Alexandra Dubčeka. Paradoxní byl tento strach proto, že Dubček ve skutečnosti pro Havla nebezpečí nepředstavoval.

Dubček, muž plný nostalgie a sentimentu, neustále hovořící o svém socialismu s lidskou tváří, nabízel lidem jen hesla jako „Moji Pražané, mám vás rád a vy to víte“. Jenže říci nahlas, že Dubček je v boji o Hrad politicky vyřízený – to se tehdy odvážil málokdo. Nejen z lidského hlediska, ale i politického.

Dubček byl Slovák a na Slovensku se v té době zvedal poklop nad žumpou plnou nacionalismu. Nebylo jasné, jak by „neznámý“ Havel obstál po dvoutýdenní volební kampani v konfrontaci se sice myšlenkově vyprázdněným, ale mediálně známým Dubčekem.

A lidé na ulicích žádali další dávku svobody v podobě možnosti volit prezidenta přímo…

Noviny těch dnů jsou plné vysvětlování, které dobře shrnuly 13. prosince 1989 britské noviny The Independent: „V Československu se vynořil bizarní politický paradox, když opozice trvá na tom, aby nový prezident byl zvolen v komunisty ovládaném Federálním shromážděním.

Kdyby poslanci zvolili Havla, dopřáli by opozici závěrečný triumf. Kdyby jej odmítli, byla by země zavlečena do další konfrontace. Vysvětlení stanoviska opozice je v tom, že zatím není přesvědčena o své síle mimo Prahu a další města, aby mohla podstoupit takovou zkoušku.“

A vlajková loď britské žurnalistiky The Times: „Volba postaví Havla proti Dubčekovi. Dubček je naivní politik, který po 20 let veřejně nevystoupil. Havel riskoval a vyslovoval se 20 let, ne jen 20 dnů, prohlásil jeden člen občanského hnutí bez stranické příslušnosti. Dubčeka nominovala slovenská vláda, ale Ota Šik jej vyzval k odmítnutí nominace.“

Tanec mezi národnostními vejci

Pro politickou reprezentaci bylo klíčové rozhodnout nejen kdo bude prezidentem, ale především jak a kdy bude zvolen. Jak ubíhaly dny, bylo jasné, že dodržet ústavou danou čtrnáctidenní lhůtu bude nemožné.

Nutně také muselo padnout rozhodnutí, zda volba prezidenta bude přímá – což by znamenalo narychlo upéci změnu ústavy – nebo tradiční, ve Federálním shromáždění.

Přímá volba byla sice lákavá, proti ní ale stálo rozdělení federace na dvě republiky. Podle ústavy nesměl jeden z národů federace vnucovat svoji vůli druhému národu. Bylo přitom téměř jisté, že při přímé volbě by byl zvýhodněn kandidát v České socialistické republice, která měla více obyvatel, a tím i voličů.

Pro zachování ústavnosti volby bylo proto nutné zvolit prezidenta ve Federálním shromáždění, které mělo příslušné pojistky k projevení vůle obou národností.

Lhůta k volbě prezidenta, který měl být zvolen do 24. prosince, byla také prodloužena.

Slavné jednání zástupců politických stran v noci ze 13. na 14. prosince 1989 mělo ještě dva další závěry: Prezident nesmí být příslušníkem žádné politické strany – a je-li federálním premiérem Slovák (byl jím Marián Čalfa), musí být prezidentem Čech, aby národnostní poměr ve vedení federace zůstal zachován.

Kandidáti: Čuba, Chudík, Čáslavská…

Za těchto okolností vypadl z okruhu kandidátů Ladislav Adamec, člen KSČ. Formálně by to znamenalo i stop pro Alexandra Dubčeka, ale toho prostě nebylo možné jen tak pominout. Nakonec se pro něj našla funkce předsedy Federálního shromáždění, do které byl o několik dní později zvolen.

Sám Dubček ale ještě lavíroval a například v pondělí 18. prosince 1989 přineslo Rudé právo článek, v němž s odvoláním na italské deníky La Repubblica a l’Unitá tvrdilo, že Alexander Dubček dál usiluje o získání prezidentského postu.

Ve stejný den oznámil Čestmír Císař, že na své prezidentské kandidatuře „netrvá“.

Těžko říci, nakolik jednotliví kandidáti reflektovali nálady ve společnosti, postoje svých příznivců nebo údaje z průzkumu veřejného mínění, který v těch dnech provedl Ústav pro výzkum veřejného mínění při Federálním statistickém úřadu.

Průzkum byl prováděn v Čechách i na Slovensku a můžeme jen uvažovat, nakolik odrážel skutečné mínění obyvatel. Ti podle výsledků průzkumu nejčastěji uváděli, že prezidentem by měl být Václav Havel, na druhém místě skončil Ladislav Adamec – a až na třetím místě v Čechách Čestmír Císař a na Slovensku Alexander Dubček.

Padala i další jména možného prezidenta: Marián Čalfa, Věra Čáslavská, František Čuba, Jiří Dienstbier, Ladislav Chudík, Valtr Komárek, Zdeněk Mlynář a další – ve všech případech šlo ale o osobnosti, které o své kandidatuře nikdy neuvažovaly.

Dubček nebyl konkurentem

Další průzkum byl proveden 19. prosince 1989 Ústavem pro filozofii a sociologii Československé akademie věd.

Tazatelé se zaměřili pouze na názory obyvatel Čech – s těmito výsledky: Václav Havel 80 %, Ladislav Adamec 8,5 %, Čestmír Císař 1 %, Alexander Dubček 0,5 %.

Odpovídající průzkum na Slovensku proveden nebyl a tak dnes jen těžko můžeme říci, zda byl Alexander Dubček pro Václava Havla skutečným konkurentem, nebo zda se jen vezl na „slovenské“ vlně. Svými názory byl v polovině prosince 1989 již poněkud mimo hlavní proud společenského pohybu.

Německé noviny Süddeutsche Zeitung o tom napsaly: „Za prezidenta chtějí nyní toho, kdo neochabl, kdo vytrval: Václava Havla. Existuje závažný důvod, proč je Havel vůči Dubčekovi v roli favorita.

Všechno, co zní jako komunismus nebo socialismus, je v Československu natolik popíráno, že Občanské fórum, KSČ i další strany prosazují do čela státu nestraníka. Tím Dubček prakticky vypadává ze hry.“

A to, co možná nechtěli vidět na Slovensku, viděli i komentátoři indického listu Patriot, který už 12. prosince 1989 napsal: „Ironií osudu nyní je, že pan Dubček stále ještě hovoří o socialismu s lidskou tváří, třebaže se mnoho lidí v Československu již rozhodlo pro návrat k pluralitní demokracii.“

Za mimořádně složitých okolností byla v té poněkud turbulentní době rozhodující úloha premiéra Mariána Čalfy. Ten velmi obratnou diplomacií přesvědčil poslance, aby nejenže nepodpořili přímou volbu prezidenta, ale s největší pravděpodobností i silně lobboval ve prospěch Václava Havla, který byl také koncem prosince 1989 prezidentem zvolen – byť poslanci, zvolenými ještě do komunisty ovládaného Federálního shromáždění.

Dramatické dny, kdy se rozhodovalo nejen o kandidátech na prezidenta, ale i o způsobu jeho volby, vám prostřednictvím unikátních nahrávek z rozhlasového archivu přiblíží další pořad z cyklu Archiv Plus, který odvysílá Český rozhlas Plus v pátek 19. prosince 2014 od 20:10 hodin.

Radiodokument