Příběhy 20. století – Zdeněk Adamec (2014)

Přidal: Premek |

Leden 6, 2015

Připravil Adam Drda.

Natočeno 2014. Premiéra 4. 1. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.).

Lit.: Drda, Adam: Příběhy 20. století – Nějaký doktor Houšť, ten nás udal… Příběh výtvarníka a učitele Zdeňka Adamce. In web ČRo Plus, leden 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Malíř Zdeněk Adamec (1934) studoval na přelomu 40. a 50. let v Praze na gymnáziu. K jeho spolužačkám patřila i Jana Horáková, dcera političky Milady Horákové. V září 1949 zatkla dr. Horákovu Státní bezpečnost a 27. června 1950 byla po vykonstruovaném procesu popravena.

Zdeněk vzpomíná, že téměř nikdo ze spolužáků tehdy nepochyboval, že šlo o komunistickou politickou vraždu: „Samozřejmě jsme to vnímali, ale co jsme Janě mohli říct? Byla to strašná doba, ale 17letý, 18letý člověk se v tom orientuje jinak než dospělý…“

Netrvalo to dlouho – a Zdeněk Adamec poznal „komunistické právo“ na vlastní kůži. Po maturitě se hlásil na Akademii výtvarných umění, ale nepřijali ho, a tak vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK. V roce 1955 dostal učitelskou umístěnku na jedenáctiletku v Chomutově.

Seznámil se tam mimo jiné s Ladislavem Krejzou, který po sovětské invazi do Maďarska v roce 1956 inicioval občanské prohlášení, kritické k domácí komunistické politice a vyjadřující též nesouhlas se sovětským zásahem v Maďarsku. Zdeněk se na částech prohlášení podílel.

„Ladislav Krejza tehdy řekl, že zná někoho, kdo text dopraví do Svobodné Evropy, což byla samozřejmě pitomost. Byl to člověk neprověřený, a už když jsem ho viděl poprvé, tak jsem cítil, že je to nějaká levota.

Taky byla. Byl to estébák. Nějaký doktor Houšť, který dělal konfidenta Němcům za protektorátu a potom konfidenta komunistům. (…) Tak ten nás udal a byli jsme zatčeni,“ vzpomíná Zdeněk.

V květnu 1957 Zdeňka Adamce sebrala policie a odvezli ho do Krajské věznice v Litoměřicích. Dne 31. července 1957 proběhlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem hlavní líčení s obžalovanými Ladislavem Krejzou, Miroslavem Vaicem a Zdeňkem Adamcem.

Závěrečný verdikt zněl: Ladislav Krejza 15 let za velezradu, Miroslav Vaic 6 let za velezradu a Zdeněk Adamec 8 let za velezradu: „Myslel jsem, že to bude horší. Když je někomu 23, tak se na svět dívá optimisticky. Nemá rodinu, není ženatý. Nebyl jsem z toho zdrcený.“

Všichni tři se odvolali a Nejvyšší soud v Praze 16. října 1957 jejich tresty zmírnil: Ladislav Krejza dostal 10 let za velezradu, Zdeněk Adamec 4 roky za podvracení republiky, Alois Vaic 3,5 roku taktéž za podvracení republiky.

Zdeněk pak prožil téměř tři roky v „uranovém“ pracovním táboře na Bytízu.

V roce 1960 ho propustili po rozsáhlé amnestii prezidenta republiky, čtyři roky pak strávil jako kulisák v Národním divadle, později se směl vrátit k pedagogické práci.

Radiodokument