Výročí týdne – Otakar Španiel. „Tak například ucho…“ (2015)

Přidal: Premek |

Leden 26, 2015

Otakar Španiel (+ 15. 2. 1955). K 60. výročí úmrtí umělce připravil Jiří Hůla.

Natočeno 2015. Premiéra 14. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 17.30 h.).

Lit.: Hůla, Jiří: Otakar Španiel (13. 6. 1881-15. 2. 1955). In Týdeník Rozhlas 7/2015 (recenze). – Cit.: Sochař a pedagog Otakar Španiel se narodil v Jaroměři, v rodině, která se po generace věnovala uměleckému řemeslu. Ve čtrnácti odchází na odbornou školu do Jablonce nad Nisou, učí se modelovat, rýt, cizelovat. Prvorozený syn má podle otcových představ pokračovat v cínařské tradici, ale mladý talent chce víc. Do ateliéru k Josefu Václavu Myslbekovi se nedostane, zato je přijat na vídeňskou akademii. Navštěvuje muzea, studuje umělecké časopisy, experimentuje, úspěšně se věnuje hlavně reliéfu, plaketám a medailím, některé práce odlévá i do bronzu.

Když koncem školního roku získá Gundelovu cenu, jede do Itálie. Osobní setkání s díly Michelangela a Donatela definitivně rozhodne: bude sochařem. Jako jediný z dvanácti uchazečů je napodruhé přijat do Myslbekovy speciálky. Když v roce 1904 získá proti profesorově vůli cenu akademie, ukončí předčasně studia, prodá ateliér a odjíždí do Francie. Během pařížského pobytu (1904-1912) vytváří stovku prací. Od roku 1905 pravidelně vystavuje se Spolkem výtvarných umělců Mánes, účastní se všech zahraničních výstav, na světových výstavách v Bruselu a Gentu je odměněn stříbrnou medailí.

V dubnu 1912 se vrací do Prahy, válečná léta prožívá v Novém Městě nad Metují. Od roku 1917 také učí, nejdříve na Uměleckoprůmyslové škole, později na Akademii výtvarných umění. V nové republice se objevují nové úkoly a požadavky – medaile, plakety, busty, pomníky. V roce 1918 vytvoří během dvou hodin proslavené poprsí chorvatského barda Ivo Vojnovice, později portréty J. E. Purkyně, E. Denise, K. Kovařovice, B. Smetany, J. Suka, A. Dvořáka a dalších. Jedním z největších uměleckých úkolů doby – a Španielovým vrcholným dílem – jsou hlavní dveře katedrály sv. Víta realizované ve spolupráci s malířem V. H. Brunnerem: šestnáct vysokých reliéfů, plastické mříže, šestnáct malých poprsí stavitelů a stavebníků, rukojeti, růžice, zdobné a rámovací prvky.

V letech 1937-1939 je poprvé zvolen rektorem Akademie výtvarných umění, podruhé pro léta 1946-1948. V září 1942 je společně se ženou zatčen za účast syna Ivana v zahraničním odboji a uvězněn v koncentračním táboře. Synova návratu se nedočká, padl koncem listopadu nedaleko Rýna. On sám umírá 15. února 1955 v Praze.

Radiodokument