Příběhy 20. století – Ludmila Hermanová-Olšaníková (2015)

Přidal: Premek |

Leden 30, 2015

Vzpomínky Ludmily Olšaníkové-Hermanové. Pořad připravil Adam Drda. Spolupracoval Vít Lucuk.

Natočeno 2015. Premiéra 1. 2. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.).

Lit.: Drda, Adam: Příběhy 20. století… In Facebook, 30. 1. 2015 (článek). – Cit.: Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány vzpomínkám Ludmily Hermanové, rodným příjmením Olšaníkové. Pocházela ze zemědělské rodiny, kterou nejdřív vyhnali z hospodářství nacisté a poté komunisté. Dva roky prožila jako politická vězenkyně v táboře ve slovenských Želiezovcích. V kriminálech skončili i její rodiče a bratr.

Ludmila se narodila 3. srpna 1936 ve Štěpánově na Hané. Na konci třicátých let si její rodiče pronajali statek v blízké Moravské Hrůzové, ale za okupace jej museli opustit. Dostali osmačtyřicet hodin na sbalení nejnutnějších věcí, dům zabírala německá rodina z Rumunska: „Když jsme se ptali, kam máme jít, řekli nám, že třeba na ulici.“

Po osvobození v roce 1945 získali Olšaníkovi hospodářství v pohraničí, původně německý statek v Mladějovicích – prosperovali, a otec byl v obci dokonce zvolen předsedou Místního národního výboru (MNV). Komunistický převrat v únoru 1948 rodinnou situaci opět dramaticky změnil: pana Olšaníka z MNV záhy vyhodili, a protože vytrvale odmítal kolektivizaci a vstup do JZD, začaly ho úřady nového režimu vytrvale šikanovat. Ludmila vzpomíná, jak jim měnili pole za čím dál horší a vzdálenější, jak nasadili nezvladatelné dodávky: „Stalo se, že byl neúrodný rok, a my jsme věděli, že si musíme nechat něco na zasetí. Jenže dodávky nebyly splněné, tak tehdy přišla milice na sýpku, napytlovala si to a odvezla všechno. Setbu jsme potom museli kupovat.“

Ludmilin otec odolával kolektivizaci až do druhé poloviny padesátých let. Když ho v roce 1956 vyhledal jeho známý Lubomír Pavlík, který pracoval pro americkou zpravodajskou službu a ocitl se v potížích, poskytl mu na týden přístřeší. Státní bezpečnost se o všem dozvěděla, 18. února 1958 byl pan Olšaník zatčen, a spolu s ním i Ludmila a její bratr Josef. Doma zůstala matka, bratr Stanislav trpící dětskou mozkovou obrnou a malá sestra Milada. Maminku nesebrali jen proto, aby s ní úřady mohly sepsat rodinný majetek, který následně zabavily – pak i ona skončila za mřížemi. 5. června 1958 stanuli Hermanovi spolu s dalšími příbuznými před Krajským soudem v Olomouci, většina z obžalovaných šla do vězení jen za to, že o ukrývání agenta Pavlíka věděli. Nejvyšší trest – jedenáct let – měl osmnáctiletý Ludmilin bratr Josef, otec dostal osm let, matka pět, Ludmila Hermanová šest let.

V hospodářství komunisté sebrali, co se sebrat dalo – a vzali si i klavír, na kterém Ludmila pravidelně cvičila. „Bylo to koncertní křídlo… a odvezli je do kulturního domu do Mladějovic… Vrátili nám ten klavír v roce 1994. V jakém stavu? Na klapky odkládali cigarety, na vrchní desku stavěli láhve s pivem, podpěra na noty byla ulomená…“ Ještě hůř dopadlo Olšaníkovic hospodářství.

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Klavír nám vrátili skoro po 40 letech. In web ČRo Plus, leden 2015 (článek). – Cit.: Ludmila Hermanová, rodným příjmením Olšaníková, pocházela ze zemědělské rodiny, kterou nejdřív vyhnali z hospodářství nacisté a poté komunisté. Dva roky prožila jako politická vězenkyně v táboře ve slovenských Želiezovcích. V kriminálech skončili i její rodiče a bratr.

Ludmila se narodila 3. srpna 1936 ve Štěpánově na Hané. Na konci 30. let si její rodiče pronajali statek v blízké Moravské Hrůzové, ale za okupace jej museli opustit.

Dostali 48 hodin na sbalení nejnutnějších věcí, dům zabírala německá rodina z Rumunska: „Když jsme se ptali, kam máme jít, řekli nám, že třeba na ulici.“

Komunistický převrat v únoru 1948 rodinnou situaci opět dramaticky změnil: Pana Olšaníka z MNV záhy vyhodili, a protože vytrvale odmítal kolektivizaci a vstup do JZD, začaly ho úřady nového režimu vytrvale šikanovat.

Ludmila vzpomíná, jak jim měnili pole za čím dál horší a vzdálenější, jak nasadili nezvladatelné dodávky:

„Stalo se, že byl neúrodný rok, a my jsme věděli, že si musíme nechat něco na zasetí. Jenže dodávky nebyly splněné, tak tehdy přišla milice na sýpku, napytlovala si to a odvezla všechno. Setbu jsme potom museli kupovat.“

Ludmilin otec odolával kolektivizaci až do druhé poloviny 50. let. Když ho v roce 1956 vyhledal jeho známý Lubomír Pavlík, který pracoval pro americkou zpravodajskou službu a ocitl se v potížích, poskytl mu na týden přístřeší.

Státní bezpečnost se o všem dozvěděla, 18. února 1958 byl pan Olšaník zatčen a spolu s ním i Ludmila a její bratr Josef. Doma zůstala matka, bratr Stanislav, trpící dětskou mozkovou obrnou, a malá sestra Milada.

Maminku nesebrali jen proto, aby s ní úřady mohly sepsat rodinný majetek, který následně zabavily – pak i ona skončila za mřížemi.

5. června 1958 stanuli Hermanovi spolu s dalšími příbuznými před Krajským soudem v Olomouci, většina z obžalovaných šla do vězení jen za to, že o ukrývání agenta Pavlíka věděla.

Nejvyšší trest – 11 let – měl 18letý Ludmilin bratr Josef, otec dostal 5 let, matka 5, Ludmila Hermanová 6 let.

V hospodářství komunisté sebrali, co se sebrat dalo – a vzali si i klavír, na kterém Ludmila pravidelně cvičila.

„Bylo to koncertní křídlo… a odvezli je do kulturního domu do Mladějovic… Vrátili nám ten klavír v roce 1994. V jakém stavu? Na klapky odkládali cigarety, na vrchní desku stavěli láhve s pivem, podpěra na noty byla ulomená…“

Ještě hůř dopadlo Olšaníkovic hospodářství.

Vzpomínky Ludmily Olšaníkové-Hermanové uslyšíte na Plusu v neděli, v obvyklém čase, tedy krátce po 20. hodině. Pořad tentokrát připravil Adam Drda, spolupracoval na něm Vít Lucuk.

Radiodokument