Zatím spolu (2015)

Dan Moravec. Dokument. Linda a Káča spolu bydlí. Linda je kvadruplegička, potřebuje neustálou asistenci. Přesto ráda lyžuje, spolu absolvovaly cestu do Santiaga de Compostela a právě z té cesty Linda napsala deník. Literárně kvalitní. Jaké to je bydlet v garsonce, starat se o vozíčkáře, studovat, cestovat a hlavně být pohromadě?

Natočeno 2015. Premiéra 8. 3. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min). Repríza 5. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min). K poslechu zde.

Lit.: Moravec, Daniel: Zatím spolu. In web ČRo 2 Praha, březen 2015 (článek + nahrávka k poslechu a stažení). – Cit.: Dokument o společné cestě dvou děvčat, jedné na vozíku a druhé, která jí pomáhá. Dokument o cestě, na kterou se nezapomíná.

Říjnové ráno, lezavo, asi 30 lidí u metra Chodov a Linda a Kuba. Oba na vozíku. Pozval mě Erik Čipera, vedoucí osobní asistence Asistence o. p. s. První tzv. Štafetová asistence, 16km pěší cesta z Chodova na Lužiny, během které se budeme střídat v asistování právě Lindě a Kubovi.

Asistenční pomoc se rozděluje na menší úseky, které jdou dobře zvládnout. My, účastníci tak procházíme novou zkušeností a setkáváme se s novými lidmi na společné cestě. A tak jsem poznal Lindu Riegrovou a její spolubydlící a jednu z asistentek Káču Zikovou.

„Od narození se pohybuji jen na mechanickém vozíku s pomocí druhé osoby. Vystudovala jsem střední školu v Praze a nyní z domova studuji kurz tvůrčího psaní. Plánuji napsat knihu o svém životě, která by mohla být inspirací pro mnoho lidí. Bydlím sama v bezbariérovém bytě a potřebuji 24 hodin denně osobní asistenci. Často mi asistuje spolubydlící, ale nemůžu se na ni pořád a úplně spoléhat, například když někam odjede.“

Odkázaná? To je špatné slovo

Brzy jsem si domluvil návštěvu u nich doma. Bydlí v malém jednopokojovém bytě v Praze 5. Linda je kvadruparetička, odkázaná na pomoc asistentů prakticky neustále.

Navzdory těžkému tělesnému postižením ale může svobodně žít tam, kde sama chce, a věnovat se pro ni důležitým věcem. A slovo odkázaná je vlastně špatné slovo. Poznávám svobodnou, nezávislou inteligentní bytost, která má navíc velký literární talent.

„Pobírám příspěvek na péči 4. stupně, který činí 12 000 Kč. To stačí na 4,5 h asistence denně. V uplynulých měsících jsem průměrně potřebovala bezmála 250 h asistence, což je skoro 2x tolik. Osobní asistence mě stála 22 000 Kč měsíčně. V osobním ropočtu mi tak chybí 10 000 Kč, abych zvládla bez obtíží platit všechnu asistenci, kterou potřebuji v běžnému životu.“ Linda

Osobní deník z cesty do Santiaga

Společně s Káčou absolvovaly cestu do Santiaga de Compostela a Linda si psala deník. A právě úryvky z Lindina deníku čteme při pauzách mezi asistováním, kdy si předáváme vozíky.

Objevuji svět, který je plný emocí, postřehů, nečekaných souvislostí, a bořím tím vlastní představu o tom, že člověk na vozíku, který se navíc obtížně vyjadřuje ústy, je jiný. Není.

Bohatší vnitřní život

Má stejné city, touhy, strachy, potřeby. A právě možná díky omezení bohatší a pestřejší vnitřní život, fantazii, schopnost pozorovat a tušit.

A stejně jako pro nás, neomezované postižením, je pro ni prvořadá svoboda. Pokud by byla Linda zavřená v nějakém zařízení, „zhynula by,“ jak sama říká. A tak jsme se seznámili.

 Lindin kompletní deník z cesty do Santiaga stahujte zde

Těžký život

Bydlet spolu v garsonce je obtížné pro každého – malý prostor. Obě dívky ale realisticky zvládají logické rozmíšky. Vycházejí si vstříc, plánují.

Anebo se naopak učí žít přítomností. Čtou si, jezdí na výlety, komunikují. učí se jedna od druhé.

Blízký vztah s ručením omezeným

Je zvláštní pozorovat takový vztah, který už zdaleka není jenom chladnou asistencí. Ale zároveň je jasné, že jednou skončí.

Káča se zamiluje, odstěhuje, Linda si bude zvykat na jiné asistenty, takový je život.

Tím spíš bylo zajímavé zachytit okamžiky jejich společné cesty. Ať už ve formě ukázek z deníku, z návštěv u nich doma, ze Štafetové asistence. A tak vznikl dokument Zatím spolu. Pro mě jako autora, nečekaně obohacující zkušenost.

Lit.: Moravec, Dan: Zatím spolu. Deník ze společné cesty dvou dívek. Jedné na vozíku a druhé, která jí pomáhá. Dokument o cestě, na kterou se nezapomíná. In web ČRo 2 Praha, 5. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mají podobné sny a touhy. Bydí spolu v garsonce. Čtou si, jezdí na výlety, komunikují. Učí se jedna od druhé. Tak proč nevyrazit na pouť do Santiaga? Dokument Daniela Moravce zachycuje okamžiky jejich společné cesty: ve formě ukázek z deníku, z návštěv u nich doma, ze Štafetové asistence.

Říjnové ráno, lezavo, asi 30 lidí u metra Chodov a Linda a Kuba. Oba na vozíku. Pozval mě Erik Čipera, vedoucí osobní asistence Asistence o. p. s. První tzv. Štafetová asistence, 16km pěší cesta z Chodova na Lužiny, během které se budeme střídat v asistování právě Lindě a Kubovi.

„Od narození se pohybuji jen na mechanickém vozíku s pomocí druhé osoby. Vystudovala jsem střední školu v Praze a nyní z domova studuji kurz tvůrčího psaní. Plánuji napsat knihu o svém životě, která by mohla být inspirací pro mnoho lidí. Bydlím sama v bezbariérovém bytě a potřebuji 24 hodin denně osobní asistenci. Často mi asistuje spolubydlící, ale nemůžu se na ni pořád a úplně spoléhat, například když někam odjede.“
Příběh Lindy

„Pobírám příspěvek na péči 4. stupně, který činí 12 000 Kč. To stačí na 4,5 h asistence denně. V uplynulých měsících jsem průměrně potřebovala bezmála 250 h asistence, což je skoro 2x tolik. Osobní asistence mě stála 22 000 Kč měsíčně. V osobním ropočtu mi tak chybí 10 000 Kč, abych zvládla bez obtíží platit všechnu asistenci, kterou potřebuji v běžnému životu.“
Linda

Asistenční pomoc se rozděluje na menší úseky, které jdou dobře zvládnout. My, účastníci tak procházíme novou zkušeností a setkáváme se s novými lidmi na společné cestě. A tak jsem poznal Lindu Riegrovou a její spolubydlící a jednu z asistentek Káču Zikovou.

Odkázaná? To je špatné slovo

Brzy jsem si domluvil návštěvu u nich doma. Bydlí v malém jednopokojovém bytě v Praze 5. Linda je kvadruparetička, odkázaná na pomoc asistentů prakticky neustále.

Navzdory těžkému tělesnému postižením ale může svobodně žít tam, kde sama chce, a věnovat se pro ni důležitým věcem. A slovo odkázaná je vlastně špatné slovo. Poznávám svobodnou, nezávislou inteligentní bytost, která má navíc velký literární talent.

Osobní deník z cesty do Santiaga

Společně s Káčou absolvovaly cestu do Santiaga de Compostela a Linda si psala deník. A právě úryvky z Lindina deníku čteme při pauzách mezi asistováním, kdy si předáváme vozíky.

Čtěte také: Lindin kompletní deník z cesty do Santiaga stahujte zde

Objevuji svět, který je plný emocí, postřehů, nečekaných souvislostí, a bořím tím vlastní představu o tom, že člověk na vozíku, který se navíc obtížně vyjadřuje ústy, je jiný. Není.

Má stejné city, touhy, strachy, potřeby. A právě možná díky omezení bohatší a pestřejší vnitřní život, fantazii, schopnost pozorovat a tušit. A stejně jako pro nás, neomezované postižením, je pro ni prvořadá svoboda. Pokud by byla Linda zavřená v nějakém zařízení, „zhynula by,“ jak sama říká. A tak jsme se seznámili.

Blízký vztah s ručením omezeným

Bydlet spolu v garsonce je obtížné pro každého. Malý prostor. Obě dívky ale realisticky zvládají logické rozmíšky. Vycházejí si vstříc, plánují. Anebo se naopak učí žít přítomností. Čtou si, jezdí na výlety, komunikují, učí se jedna od druhé.

Je zvláštní pozorovat takový vztah, který už zdaleka není jenom chladnou asistencí. Ale zároveň je jasné, že jednou skončí. Káča se zamiluje, odstěhuje, Linda si bude zvykat na jiné asistenty, takový je život. Tím spíš bylo zajímavé zachytit okamžiky jejich společné cesty. Pro mě jako autora nečekaně obohacující zkušenost.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)