70 příběhů 1/70 (2015)

Přidal: Premek |

Duben 1, 2015

Cyklus připravil Jaroslav Klimeš.

Natočeno 2015. Premiéra 31. 3. – 4. 5. 2015 (ČRo 1 Radiožurnál).

Lit.: -mkk- (= Karlík, Martin): Český rozhlas připomene výročí konce války seriálem reportáží ’70 příběhů‚. In web ČRo, 31. 3. 2015 (článek + nahrávka rozhovoru s M. Karlíkem). – Cit.: Kvůli kontroverznímu vepřínu v Letech na Písecku je známý tamní tábor pro Romy. Takových táborů ale bylo za druhé světové války více. Právě o těchto méně známých faktech je nový seriál Českého rozhlasu „70 příběhů“. Série reportáží bude ode dneška až do začátku května připomínat letošní 70. výročí konce války.

„Před námi je továrna. V této budově bylo ubytováno přes 130 Romů a zde byli až do roku 1941,“ popisuje Ivan Rous ze severočeského muzea v Liberci, kde byly za války čtyři romské tábory.

První příběh, který Český rozhlas nabízí už dnes, bude vyprávět poslední žijící parašutista vysazený do protektorátu z Anglie, Jaroslav Klimeš.

„Budeme se věnovat příběhu nejlepšího, nejúspěšnějšího českého pilota, který létal v RAF. Navštívíme také s mikrofonem Petschkův palác, kterým prošla spousta českých politických vězňů. Zaznamenáme poslední hodiny Heydricha, jak je prožila paní Helena Vovsová, která na Heydrichově zámečku v Panenských Břežanech pracovala,“ vyjmenovává některé z dalších příběhů reportér Jaroslav Skalický, který se společně s dalšími kolegy na natáčení seriálu podílí.

Dva příběhy denně se budou vysílat na všech stanicích Českého rozhlasu.

„Všechno by mělo gradovat na začátku května, který nebude zajímavý jen z hlediska vysílání, ale Český rozhlas plánuje i spoustu akcí mimo něj. Například velký videomapping na Staroměstském náměstí,“ přiblížil ředitel programového centra Ondřej Nováček.

Připravuje se i velký pietní akt před Českým rozhlasem, při kterém se odhalí nová pamětní deska. Podařilo se totiž vypátrat další jména, která chybí na pamětních deskách připomínajících padlé při boji o rozhlas.

Lit.: Hošna, Jiří: Servis pro novináře – Český rozhlas odvysílá 70 válečných příběhů. In web ČRo, 31. 3. 2015 (tisková zpráva). – Cit.: Český rozhlas zahájil projekt 70 příběhů. Jde o cyklus unikátních rozhlasových reportáží o lidech, místech a událostech, které by neměly být zapomenuty. Český rozhlas jej vysílá u příležitosti 70. výročí ukončení válečných operací v Evropě a ukončení druhé světové války na starém kontinentu.

„Reportáže z cyklu 70 příběhů bude do svého vysílání nasazovat stanice Radiožurnál od 31. března do 4. května. Každý den budou v programu zařazeny dvě reportáže. Témata příběhů se budou týkat například osudů našich letců v Anglii, vyhlazení Lidic, ale i protektorátních vtipů či tomu, jak za války fungoval přídělový systém potravinových lístků,“ uvedl náměstek generálního ředitele pro program a vysílání René Zavoral.

Cyklus 70 příběhů budou vysílat rovněž regionální stanice, které si jej budou moci libovolně doplnit o vlastní regionální témata. Seriál využijí ve svém programu i stanice Dvojka a Plus.

Projekt 70 příběhů je součástí „hrdinského“ programu Českého rozhlasu v tomto roce. Již dříve byl spuštěn například internetový stream Rádia Retro 1938 – 1945, který představuje posluchačům unikátní nahrávky z rozhlasového archivu či z produkce BBC. V 28 hodinách nabízí zprávy, projevy či reportáže z období od Mnichovské dohody až po Norimberský proces.

Český rozhlas rovněž spustil internetové stránky http://www.rozhlas.cz/hrdina/70/, které budou po celý rok 2015 přinášet články, kvízy a ankety na téma hrdinství ve všech různých podobách a dobách.

Lit.: Zettlová, Monika: Jak se žilo za války v hospodách. Čtyřstupňové pivo a zákaz politických debat. In web ČRo, duben 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Válka vážně zasáhla i kdysi rušný hospodský život. Na pivo se chodilo málo a příliš se nevybavovalo. Stupňovitost piva navíc klesala a cena naopak stoupala. Alkohol byl za protektorátu nedostatkovým zbožím. Kdo ale chtěl, tak se ke kořalce i cigaretám vždy dostal. Chodilo se i do hospod, dát si ale jako například dnes dvanáctistupňové pivo, o tom si mohl nechat každý pivař jenom zdát.

Restaurace Belvedér na Klatovské třídě v Plzni má dlouhou historii a pivo se tu čepovalo i za protektorátu. Jak ale vzpomíná Plzeňan Vladislav Krátký, tehdy se v hospodách příliš nevysedávalo. „Tady v Plzni těch výčepů bylo velké množství, ale nebyla to místa, kde by se lidé scházeli a popovídali si. A některé restaurace nebyly pro Čechy přístupné.“

V hospodách nebylo příliš bezpečno, v některých dokonce visely nápisy: „Politické diskuze jsou zakázány“, nebo „Děkujeme vám, že zde nediskutujete o politice“. „Bylo nebezpečné, že tam bude někdo, kdo bude poslouchat a ty výroky některé přenese na úřední místa, což končívalo mnohdy tragicky.“

Vladislavu Krátkému bylo v době protektorátu 16 let a sám tehdy chodíval se džbánkem pro pivo. „Poněvadž se nechodilo do hospod, tak se pivo nosilo domů a byl jsem posílán se džbánkem pro to pivo, které bylo právě k dispozici. Bylo buď sedmi či třístupňové. A někdy na těch výčepech byla tabulka: “Dnes pivo není.“

Jak to bylo se stupňovitostí piva, vysvětluje archivářka plzeňského pivovaru Anna Peřinová. „Po vypuknutí války bylo pivo ihned zatíženo válečnou přirážkou 80 haléřů na litr a ta se přesunula právě na odběratele v hospodách a restauracích. Stupňovitost byla během války upravována, až klesla koncem války i pod hranici čtyř stupňů.“

Doba tehdy nepřála ani stolním společnostem. Přitom ještě na začátku dvacátého století jich bylo jen v Plzni neuvěřitelných 150. Jak vzpomíná Vladislav Krátký, chodili se ale hrát karty, třeba do plzeňského hotelu Continental. „Ale nikoliv o peníze, ale pro zábavu. A to se hrály žolíky nebo někteří se pustili i do mariáše. A zase to bylo při jedné či dvou sklenicích slabého piva.“

Během války se pivo neustále zdražovalo, jak se ceny měnily, popisuje archivářka plzeňského pivovaru Anna Peřinová. „V roce 1940 stál jeden litr dvanáctky přibližně kolem 2,60 korun a v roce 1945 měl být 11,60 korun za litr.“

Výroba piva postupně klesala. Plzeňský pivovar navíc ke konci války téměř zničilo bombardování. Lepších časů se milovníci piva dočkali až po válce.

Lit.: -luh- (= Husárová, Lucie): Kostýmek z pánského obleku. Šikovné ženy se elegance nevzdaly ani za války. In web ČRo, duben 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Módní žurnál Vkus nesl podtitul Módní list elegantních žen a jeho součástí byla i střihová příloha. Ani za časů protektorátu ženy nevzdaly snahu oblékat se elegantně. Navzdory přídělovému systému a nedostatku téměř všeho chtěly, aby jim to na ulici slušelo. Dosáhly tak mistrovství v přešívání, nastavování a kombinování.

V čem ženy chodily za protektorátu zjišťovala Lucie Husárová.

„Zaprvé jsme měli všechno na lístky, jak potraviny, tak látky a oděvy. Ty se nedaly vůbec koupit. Všechno se dělalo tajně. Můj otec měl hodně známých, takže sehnal i nějakou kůži. Všechnu módu jsme si ale museli vytvořit sami,“ vzpomíná na válečné potíže s módou Hana Krýšová. Žila v Turnově, kde chodila do klenotnické školy. Módní trendy vozili do města třeba i klenotníci z Prahy.

Inspirace tedy ženám nechyběla – dál vycházely módní časopisy a točily se hvězdně obsazené a výpravné filmy, říká kurátorka Archivu Národního muzea Miroslava Burianová. Byl ale přídělový systém a šatenky lidem na oblečení zdaleka nestačily. Někteří se ale stihli ještě před vypuknutím války předzásobit.

„Víme ze vzpomínek, že si lidé do zásoby nakupovali látky, muži si často pořídili další obleky. Jenom na začátku války v září 1939 stouply prodeje firmy Baťa o 250 procent. Takže do prvních let války byli lidé dobře připraveni ještě z doby před přídělovým systémem.“

Lístky na oděv byly zavedené 15. prosince 1939 a na každého člena rodiny připadalo 100 bodů. Počet bodů na oděv byl závislý na materiálu a množství použité látky. Tak například noční košilka pro dítě byla za 4 body a pro dospělou ženu za 18. Nejvíc bodů ztratili lidé za vlnu a přírodní hedvábí. Textilní nouzi řešily ženy nápaditě.

„Lidé samozřejmě upravovali starší oděvy, módní trendy té doby byly velmi praktické, protože se stalo módním tzv. kombinování, tj. využití dvou látek, dvou šatů kdy jedna zachovalá část se stala základem nového oděvu. Objevovaly se dokonce návody jako přešít pánský oblek na dámský kostým, což umožňovaly výrazně širší nohavice tehdejších pánských obleků,“ doplňuje autorka knihy Móda v ulicích protektorátu Miroslava Burianová.

Na druhou stranu se ale do módy taky vracela romantika. Róby, které ve filmech nosily slavné herečky, se ovšem od reality v ulicích velmi lišily. Naprosto snové toalety byly k vidění třeba ve filmu Katakomby z roku 1940, ve kterém hrála Adina Mandlová a kde měl velkou reklamu módní závod Hany Podolské.

Takové oděvy si mohly dovolit jen manželky továrníků, ministrů, průmyslníků nebo vysokých německých důstojníků. Běžné ženy ale samozřejmě na takové toalety nedosáhly. Většina lidí šila u krejčích a hodně práce měly i domácí švadleny, které chodily – často načerno – šít přímo do domácností. Za protektorátu byly jejich služby často využívané.

Lit.: Skalický, Jaroslav: Svatováclavská orlice – nacistické vyznamenání, které ničilo životy. In web ČRo, b. d. (2015) (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Stala se jediným protektorátním vyznamenáním. Dostali ji nejen otevření kolaboranti, ale i umělci jako Vlasta Burian, Ferenc Futurista nebo František Kožík.

Poslechněte si reportáž Jaroslava Skalického o historii protektorátního vyznamenávání.

Svatováclavská orlice nebo přesněji Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava bylo jediné vyznamenání protektorátu. Existenci vyznamenání si prosadil nechvalně známý německý státní ministr Karl Hermann Frank. Vzniklo u příležitosti druhého výročí smrti Reinharda Heydricha.

Paradoxem ovšem je, že právě Heydrich návrh zřízení protektorátního vyznamenání už v roce 1942 odmítl. Právo vyznamenávat své občany je totiž atributem suverénních zemi a tou protektorát nebyl ani neměl být. S tím jak se valila sovětská vojska k hranicím Třetí říše, ale potřebovali nacisté pozvednout morálku a motivovat kolaboranty i v rámci protektorátu.

Za symbol zvolili starý přemyslovský znak – orlici, která byla až do začátku 13. století znakem českých zemí. Symbolika sv. Václava se nacistům navíc velmi hodila. Odkazovali na jeho ochotu odvádět německému císaři tribut a prezentovali jej jako prozíravého panovníka, který už před tisíci lety pochopil nutnost spolupráce s Němci. Není náhodou, že portrét Svatého Václava zdobil mimo jiné i protektorátní bankovku v hodnotě 5000 korun.

Nacisté vyznamenáním oceňovali nejen skutečné kolaboranty a loajální Čechy, ale i umělce, vědce a poctivé dělníky v továrnách. V mnoha případech je tím před očima Čechů kompromitovali. Tehdejší filmový týdeník zaznamenal první předávání svatováclavské orlice 17. června 1944 samotným K. H. Frankem. Ukazuje mimo jiné, jak všichni vyznamenaní poslušně zvedají pravici k nacistickému pozdravu. Badatel a znalec řádů a vyznamenání Vilém Wodák ale vysvětluje, že ocenění ani neměli jinou možnost: „Neznám případ, že by někdo to vyznamenání odmítl, to by hraničilo s riskováním vlastní existence.“

Svatováclavská orlice se pro mnohé oceněné stala noční můrou

Svatováclavskou orlici přijaly i známé osobnosti – herci Vlasta Burian, Ferenc Futurista a Čeněk Šlégl, dirigent Václav Talich, režisér Otakar Vávra, spisovatel František Kožík nebo sochař Max Švabinský, nejspíš autor návrhu vyznamenání. A také Jan Sokol, tehdejší rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která po uzavření českých vysokých škol nahradila akademii výtvarných umění.

„Na té škole byli skoro samí výrazně levicoví lidé, kteří byli pochopitelně pro ministerstvo nepřijatelní, tak přemluvili otce, aby se stal rektorem. Ten člověk, který ten návrh dělal, byl profesor na této škole, ale byl také bývalý člen komunistické strany. Takže se rozhodli, že tu orlici dají raději mému otci, přestože s tím neměl nic společného,“ vysvětluje jeho syn, filosof a vysokoškolský pedagog Jan Sokol.

Svatováclavská orlice se pro řadu oceněných stala noční můrou. „Byly i případy, že to vyznamenání donutilo některé lidi k sebevraždě. I pro jejich rodinu to mělo velice negativní dopad,“ říká Vilém Wodák. Tíhu nacistického vyznamenání neunesl například historik a prvorepublikový pátečník Josef Šusta.

Orlici dostala necelá tisícovka Čechů

Seznam držitelů svatováclavské orlice se navzdory německé preciznosti a důslednosti nedochoval. „Otázka udělování vyznamenání je dodnes opředena mnoha mýty. Měla existovat kniha, což by byl po válce materiál velice choulostivý, který mohl být použit k vydírání. Její osud je ale neznámý,“ vysvětluje Wodák.

Podle odhadů nacisté svatováclavskou orlicí vyznamenali necelou tisícovku Čechů. Čestný štít rozdávali až do konce války. Naposledy jej udělovali 20. dubna 1945, ke dni narození Adolfa Hitlera.

Radiodokument