Páteční večer s Josefem Topolem (2015)

Přidal: Premek |

Duben 10, 2015

Divadlo jako nejpřímější projev duše. Portrét jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků, sestavený z vlastních rozhovorů, vzpomínek a ukázek z dramat a poezie. Připravil Vít Vencl. Použité texty Karel Kraus, Barbora Mazáčová.

Ukázky čtou Jan Vlasák, Taťjana Medvecká, Klára Sedláčková-Oltová a Pavel Batěk. Vzpomínají Marie Tomášová, Jiří Kuběna.

Natočeno 2015. Premiéra 10. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Lit.: anonym: Páteční večer s Josefem Topolem. In web ČRo 3 Vltava, 9. 4. 2015 (článek). – Cit.: 1. dubna se osmdesáti let dožil dramatik, básník, překladatel a esejista Josef Topol. Ještě jednou se k tomuto výročí na Vltavě vrátíme, a sice pořadem z programové řady Páteční večer.

V dvouhodinovém portrétu nabídneme vzpomínky současníků (např. Marie Tomášová, Jiří Kuběna), citace z obsáhlých rozhovorů Josefa Topola se Sergejem Machoninem ze samizdatové revui O divadle z roku 1987 a Barborou Mazáčovou a Terezií Pokornou z Revolver revue z roku 1991. Zazní ukázky z Topolových básní a her Konec Masopustu, Hodina lásky a Kočka na kolejích. V případě posledně jmenované budeme mít možnost porovnat legendární inscenaci s Janem Třískou a Marií Tomášovou s inscenací z roku 2013. O Topolově dramatice si budeme číst ze článků Karla Krause a Barbory Mazáčové. Páteční večer připravil Vít Vencl, účinkují Jan Vlasák, Táňa Medvecká a Pavel Batěk.

„Je obtížné zařadit Josefa Topola do současné dramatiky. I v naší literatuře působí osamoceně a výjimečně. Patří k autorům, kteří se i ve své zralosti dovedou dívat na svět dětskýma očima. To není řeč o naivitě, ale o čistotě pohledu, o duši bez předsudků, otevřené všem objevům, o vzácné schopnosti spatřit vše jako poprvé. Takový přístup k realitě je výjimečný, zvlášť v době, kdy se nemalá část literární a dramatické produkce inspiruje buď samotnou literaturou nebo ideologií, kdy vyhledává atraktivní témata anebo spoléhá na techniku určitého žánru. Topolův vztah ke světu nechce procházet oklikami, je tedy i riskantní, neboť ve všem a stále hledá první a poslední příčiny jevů, které už byly propátrány, popsány a analyzovány tisíckrát. Jen mimořádné básnické nadání se odvažuje znovu vyjadřovat dobře známé city, postoje a situace tak, aby je divák vnímal jako skutečně živé otázky a cítil se být vyzván k osobní odpovědi. Jsou silní duchové, kteří touží vtisknout světu vlastní podobu a zmocňují se ho jako dobyvatelé či spíše uzurpátoři. Topolův pokorně otevřený pohled se však nepřestává poměřovat se skutečností a učit se od ní.“
Karel Kraus

Několik doporučení
(Z úvodní řeči Josefa Topola k hercům při zahájení zkoušek inscenace hry Dvě noci s dívkou v Divadle za branou 1. října 1971)

Nepátrat zbytečně po „smyslu“ té které situace, výstupu, detailu – protože by nás to zavedlo: je to nejlepší cesta k tomu, jak začít zkoušet a hrát podle výsledku. Tím spíš se nepídit po „jinotajích“, neřkuli dokonce po „symbolech“ v textu hry. Pro vaše uklidnění: nejsou žádné.
Spoléhejme spíš na tuto devizu: když se dobereme živých postav, když dobře a poctivě uděláme to, co „je dáno“, co je v textu k přečtení, co je na hře viditelné – dostaví se samy od sebe i další významy, ty hlubinnější: neboť dobrá, poctivá práce nemůže být jiná než dostředivá: po vrstvách, bez tlaku, nenásilně (jako jemným řezbářským dlátem) se musí dostat až „pod kůži“, až „na dřeň“.
Co je živé, sahá svým způsobem po pravdě – a tedy se dotýká i věcí „nadživotních“ , skrytých, tajemných, metafyzických a jak ještě to chcete nazvat.
A znovu: neptat se po výsledku už při prvních nejistých, tápavých krocích. Spíš co nejdéle na něj nemyslet. To také znamená: nedrat se předčasně k hotovému, za hotovým. I v tomhle spočívá „umění zkoušet“. Znamená to prodloužit si životnost té fáze práce, ve které se dají „dělat objevy“ (měla by nám v podstatě tato možnost být otevřená až do premiéry).
Cíl si nás vezme sám, když dobře poběžíme. A ostatně dojít do cíle znamená věnovat maximální pozornost a péči každému kroku. Nechat si co nejdéle všecko otevřené – sami zůstat co nejdéle všemu otevření.
Důvěřovat tomu, že postava se skládá z mnoha prvků zdánlivě či skutečně nesouvislých, nebo dokonce protikladných. Neredukovat postavu, neořezávat ji předčasně, nedělat jí špatného obhájce.
Spolehnout se na to, že teprve celkový obraz, dovršená stavba dá smysl a funkci všem detailům, zprvu zdánlivě bezvýznamným, podružným nadbytečným anebo zavádějícím.
Shakespearův verš „láska je plná nesrovnalostí“ můžeme vztáhnout na všecko živé, aniž tím život usvědčujeme z bezcharakternosti.
Pocítit, ochutnat kouzlo toho, co si protiřečí, ale co ve svém celku, na jiné úrovni, skládá dohromady jeden smysluplný obraz. Nebát se této proměnlivosti, nepostihnutelnosti života.
Nebrat se příliš vážně, i když bereme vážně svou práci, nebo budeme směšní bohům i lidem – jinak než jsme si přáli.

Vystříhat se od počátku – a týká se to i komediálnosti hry – všeho falešně divadelního, toho předvádění trapností! I mezi slavnými herci ti horší od lepších se poznají podle samolibosti, s jakou se nám staví před oči. Počítejme raději s divákem drzým, nikoli s vykukem.

Radiodokument