Tarzane, do boje aneb Při mně stůj (2015)

Přidal: Premek |

Duben 28, 2015

Miloš Doležal. Karel Janáček – Tarzan vypráví nejen o květnu 1945. Příběh Karla Janáčka, skauta, odbojáře a písmáka z Vysočiny, který na konci války přežil německý masakr, přišel o blízké a nalezl smíření. Dramaturgie Eva Nachmilnerová.
Zvuk Roman Špála.

Natočeno 2015. Premiéra 6. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min.) v cyklu Hrdina. cz. Repríza 13. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min.).

Lit.: Doležal, Miloš: Tarzane, do boje aneb Při mně stůj, anděli. In Týdeník Rozhlas 19/2015 (článek). – Cit.: Ve svých sedmaosmdesáti letech pravidelně usedá k psacímu stroji. Nikoli k počítači, ale k nefalšovanému mechanickému consulu. Natáhne čistý papír a začne psát. Stále ještě vydává sborníky, ve kterých střídá veršované vyprávění, meditace, reflexivní úvahy, okomentovaný citát se vzpomínkami a črtami. Oknem se dívá do sadu a dál, mezi baráky své domovské vesnice na Vysočině, ve které se v roce 1928 narodil a které zůstal po celý život věrný. Karel Janáček, skautským jménem Tarzan, literárním Soběnovský. Ve vltavském Radiodokumentu s datem 6. května bude vyprávět nejen o květnu 1945…

Vysočinský písmák, kronikář, vydavatel, regionální historik, junácký vůdce. A protinacistický odbojář, který jen zázrakem, s prostřelenou nohou, přežil krvavý masakr v květnu 1945 nedaleko svého domu, při kterém německé jednotky SS povraždily tři desítky jeho druhů (více v textu Ždírecké „krvavé finále“ na této straně). Sousedy, přátele, bratra Josefa.

Kdybych se neodplazil…

Nemám to ke Karlu Janáčkovi ze své vysočinské stráně daleko, čas od času jej navštívím, sedíme pak na dvorku či v jeho tuskulu, probíráme „domov i svět“ a někdy zajdeme na místní hřbitov, u kterého jsou povraždění povstalci z roku 1945 pohřbení. Malé pomníčky s oválnými podobenkami, břečťan, šumění stromů.

Karel Janáček se o jejich hroby stará a peníze, které dostal po roce 1989 za odškodnění z válečného zranění, věnoval na obnovu památníku. Stojí u plůtku, mírně podsaditý, s pronikavým pohledem a jeho vyprávění doprovázejí časté otázky. „Napadlo mě nejednou – kdybych se tehdy na popud svého anděla strážce neodplazil a vzdal se jako ostatní, zavraždili by mě a ležel bych zakopaný asi tady v šachtě vedle svého bratra. Vidíte, sedmdesát let přešlo a já tu stojím živý. Jak je to možné?“ uvažuje.

Za muzeum skautská chalupa

Znám Karla Janáčka řadu let, ale teprve nedávno mě napadlo, i při vědomí toho, že je již posledním žijícím účastníkem ždíreckého „krvavého finále“, zaznamenat jeho životní příběh pro rozhlas. Příběh plný osobních i dějinných dramat, ale také oddanosti rodné krajině, zbožné citlivosti a nepatetické solidaritě.

Karel Janáček se za války vyučil kovářem, byl účastný v domácím protinacistickém odboji jako kolportér letáků, po roce 1948 stíhán a vyslýchán Státní bezpečností. V roce 1951 se oženil, narodily se mu dvě dcerky, které v dětském věku zemřely. Pracoval ve slévárně v Novém Ransku a v roce 1968 obnovoval skautský oddíl. Vybudoval soukromé regionální muzeum, od padesátých let se soustavně věnuje novodobé historii svého kraje. Jako dlouholetý spolupracovník Národopisné společnosti sbíral lidové písně, pověsti a báchorky. Zachránil a obnovil řadu kamenných památek. Mezi jeho publikace patří například tituly Poutní kostel v Sopotech, Za svobodu, V proměnách času anebo Na otrocké práce v Německu.

Po roce 1989 znovu rozdýchával skautský oddíl. Prodal tehdy své malé muzeum, ve kterém měl na pět set exponátů a předmětů vztahujících se k historii kraje, a za utržené peníze koupil chalupu ve vsi. „Opravili jsme ji, přebudovali na klubovnu a za dvanáct let se tam vystřídalo na dva a půl tisíce skautů z různých míst vlasti,“ vypráví Karel Janáček.

Ptáček z klece

Když s panem Janáčkem odcházím od hrobu padlých, probíráme téma Květnového povstání a názory některých historiků a publicistů, kteří v těchto smrtích „na poslední chvíli“ vidí jen absurdní hru náhod a zbytečností. Karel Janáček se zastaví a nesouhlasně zavrtí hlavou: „Nezastírám, že mnohé bylo plánováno naivně a navíc selhali zkušení prvorepublikoví vojáci, kteří byli mezi námi, ale vidím to jinak. Bylo to silné nadšení po letech útlaku. Jako když pustíte ptáčka z klece, on radostí mává křídli a netuší, že vzápětí vlétne třeba i do horší pasti. Tehdy to naše nadšení bylo autentické, spontánní, a když dnes studuji archivní vojenské materiály a vidím, co vše tu na konci války chtěli Němci provádět, tak naše snaha je odzbrojit dává smysl a byla oprávněná.“

Vltavský Radiodokument s názvem Tarzane, do boje aneb Při mně stůj, anděli, ve kterém vysočinský patriot Karel Janáček vypráví nejen o květnu 1945, ale také o paměti, šeptání andělů i důvodech vzniku svého skautského jména, vysílá Český rozhlas Vltava ve středu 6. května.

Ždírecké „krvavé finále“

Ve dnech 4. a 5. května 1945 se vydali sobíňovští muži obsadit a zajistit německé vojenské sklady v Bílku u Chotěboře a vyzbrojit občany k aktivnímu odporu. V té době stovky vojáků Schörnerovy armády postupovalo přes nedaleký Ždírec nad Doubravou. Na dvou nákladních autech odjelo 5. května z Bílku jednapadesát mužů směrem na Ždírec a v prostoru Dočekalovy vody se střetli s dobře vycvičeným německým vojskem. Němci zákeřně zastřelili neozbrojené parlamentáře a surově zavraždili další zajaté muže. V boji padlo devatenáct mužů ze Sobíňova a jedenáct z okolních vesnic, šest lidí bylo zraněno a jeden z nich zemřel na následky zranění v nemocnici. Jejich jména jsou vepsána na památníku, který byl u Ždírce postaven po válce.

Radiodokument