{Vratislav Blažek} (2015)

Přidal: Premek |

Září 7, 2015

Vratislav Blažek byl autor písničkových textů, dramatik a scénárista, jeho díla svého času rezonovala v československých kinech. Připravil Jan Sedmidubský. Technická spolupráce Valérie Racmanová.

Natočeno 2015. Premiéra 28. 8. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 29. 7. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Pozn.: V pořadu byly použity ukázky z četby Hráč před bohem a lidmi (Sebrané spisy Kotouče), z literárního pásma neznámého názvu (na Panáčkovi pod názvem Vo Eisovým psovi) a z Diskuse o současném českém dramatickém umění.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Masaryk, Marx a Seneca – jde to dohromady, soudružko? In web ČRo Plus, srpen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tahle věta je pro mě jedním ze symbolů 60. let, pronesla ji Ivana Pavlová, představitelka Hanky z filmu Starci na chmelu, a je to věta blažkovská.

Tedy – nezapře typický smysl pro humor autora scénáře Vratislava Blažka. Ostatně i jeho osud je pro 60. léta příznačný. 31. srpna 2015 by se dožil 90 let.

Starci na chmelu, Dáma na kolejích, Světáci – pod všemi těmito filmy je jako scénárista podepsán Vratislav Blažek. Osud bývá ovšem ke scénáristům tvrdý, zatímco režisér slízne většinu smetany (pravda, někdy i ostudy), scénárista zůstává trochu skryt v pozadí.

Je tedy otázka, nakolik si dnešní diváci těchto filmových evergreenů uvědomí, jak obrovský podíl na jejich úspěchu a trvanlivosti měl právě Vratislav Blažek.

Katastrofy v drogerii – i v divadle

Vratislav Blažek pocházel z Náchoda a údajně měl dost za zlé svému kamarádovi Josefu Škvoreckému, že jeho postavu nezakomponoval do románu Zbabělci.

Možná ale byly Blažkovy příhody pro Škvoreckého až moc plné naturalistického humoru nebo spíš na hranici uvěřitelnosti. Známá je například historka, jak se Vráťovi Blažkovi jako drogistickému učni podařilo založit v prodejně požár.

V té době už věčný průšvihář Blažek projevoval výrazný talent pro psaní krátkých satirických povídek.

Později na toto období bude vzpomínat v rozhlasovém pořadu nazvaném Sebrané spisy Vladimíra Kotouče – to sebrané budiž chápáno doslova, jestliže první literární pokusy zabavovali Blažkovi profesoři náchodského gymnázia (než byl vyhozen), jeho divadelní satiru Kde je Kuťák? uváděnou koncem třetí republiky v pražském Divadle satiry po únoru sebral, zabavil nebo zatrhl, jak je libo, údajně sám ministr informací Václav Kopecký.

A tak to bylo s Blažkem celý život. Byl sice členem KSČ, ale mnozí jeho přátelé by ho označili za nejidealističtějšího komunistu z umělecké sféry.

Jenomže právě proto jeho idealismus zákonitě brzy narazil na své meze, a v Blažkových dopisech z německého exilu po roce 1968 naopak vysvítá až masochistická chuť vysmívat se sobě samému za to, čemu to po roce 1945 pomáhal na svět. Vratislav Blažek měl sebereflexi jako málokdo.

Ale vraťme se na přelom 40. a 50. let. Po zrušení Divadla satiry se Blažek, tehdy student Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou ovšem rovněž nedokončil, živil jaké scénárista Filmového studia Barrandov.

Začal v roce 1949 slovenskou budovatelskou komedií Katka psanou pro Jána Kadára, ale mezi jeho pozdějšími scénáři najdeme některé dodnes poměrně svěží opusy, které na jedné straně vzorně naplňují socialisticko-realistické kánony 50. let, aby si z nich na straně druhé poměrně nepokrytě dělaly srandu.

Nejvýrazněji se to projevilo v Hudbě z Marsu s Oldřichem Novým (1955).

Hráč na výsluní

Blažkův životopis z pera Marie Valtrové (s podtitulem Hráč před Bohem a lidmi) odkazuje podle mého soudu nejen na Blažkovu mariášnickou posedlost, ale také na povahový rys, který mu jako autorovi velel neustále zkoušet hranice možného a riskovat.

Zákonitě pak často narážel, nejvýrazněji v případě divadelní hry Třetí přání, jejíž filmová verze (režie stejně jako u Hudby z Marsu opět Kádár a Klos) byla vybrána na konferenci československého filmu v Banské Bystrici v roce 1958, ovšem jako exemplární příklad hodný potrestání.

Načež se zmíněný film odebral na tři roky do trezoru. Strana zkrátka potřebovala po přechodném uvolnění způsobeném 20. sjezdem KSSS opět přitáhnout otěže.

60. léta si Vratislav Blažek vysloveně užil, v dobrém i ve zlém. Dostavil se masový úspěch prvního českého filmového muzikálu Starci na chmelu (méně už Dámy na kolejích, oba filmy režíroval Ladislav Rychman a byly to jeho zdaleka nejlepší počiny) a Blažkovy hry Příliš štědrý večer a divadelní muzikál Šeherezáda stále víc poukazovaly na prohnilost systému samotného, ne jen jeho dílčích složek.

Když v roce 1969 přišla do kin zřejmě nejlepší komedie Zdeňka Podskalského Světáci, většina diváctva, které v kinech kuckalo smíchy nad příběhem tří fasádníků v prostopášné Praze, asi netušila, že autor námětu a scénáře Vratislav Blažek už opustil Československo a zpátky se nevrátí.

Žádná písnička nespasila svět

Do emigrace odešel Blažek ještě v srpnových dnech osmašedesátého roku, a přestože se uplatnil jako scénárista pro západoněmeckou televizi a v rámci možností se ve Spolkové republice cítil svobodně, šťastný nebyl.

Jako člověk bytostně spjatý s češtinou a domácími poměry – ať už byla politická mizérie jakákoliv – prostě nedovedl tvořit tak lehce jako doma.

Kdyby nic jiného, chyběli mu přátelé, česká kuchyně a nejspíš i muzika – ostatně byl autorem desítek textů k populárním písničkám, nejenom k té nejslavnější Dáme si do bytu.

Pokud jde o politiku, musel propadnout hluboké depresi a jeho sarkasmus se svým způsobem vybrušoval k dokonalosti.

Dovolím si tu ocitovat část z Blažkova dopisu ve verších, zaslaného v roce 1969 Václavu Táborskému. Považuji ho za jeden z nejtrefnějších a nejmrazivějších epitafů takzvaného obrodného procesu u nás:

„Hned po válce zdálo se mi, že na týhle všivý zemi
jako sůl a jako chleba spravedlnost hlavně třeba.

Do strany jsem chutě vstoupil a prodával, jak jsem koupil.
Psal jsem Katky, Třetí přání, blbosti až pánbů brání.

Od rána až do noci
chtěl jsem lidu pomoci.

Lid chce přežít, a jen zřídkakdy se stará,
jak dopadnou různý jara.

Na trvalý euforie,
na ty lid náš neužije.

Když se člověk zadumá,
zjistí, že lid pravdu má.

Vratislav, kluk pitomá

Blažkova korespondence převážně s Václavem Táborským z let 1968–1973 vyšla knižně pod názvem Mariáš v Reykjavíku, nejprve u Škvoreckých v Torontu v roce 1975 a po dalších dlouhých 39 letech pak konečně i v předloni v Praze.

Hned po prvním vydání byla vyznamenána cenou Egona Hostovského, toho se ovšem Vratislav Blažek už nedožil – zemřel po svém třetím infarktu v Mnichově 28. dubna 1973.

Radiodokument