Dobrá vůle – Zažila jsem zemětřesení v Nepálu (2015)

Přidal: Premek |

Září 7, 2015

„Bylo to jako bouřka. Jen hrom zaburácel pod zemí. Stála jsem uprostřed prašné cesty v horské vesničce Hagam v nepálském distriktu Sinpalčuk, když to přišlo, “ říká Tereza Hronová z Člověka v tísni. 12. května 2015 vezla do Nepálu humanitární pomoc – plachty na stavbu dočasných přístřeší, matrace, deky, čistící tablety na vodu. A právě toho dne se země zatřásla podruhé. Připravila Tereza Hronová. Dramaturg Daniel Moravec.

Natočeno 2015. Premiéra 5. 9. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min).

Lit.: Hronová, Tereza: Zažila jsem zemětřesení v Nepálu. In web ČRo 2 Praha, září 2015 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: „Ráno bylo příliš daleko.“ Očité svědectví pracovnice Člověka v tísni, kterou ničivé otřesy uvěznily v nepálské vesnici.

Nepál 25. dubna 2015 zasáhlo ničivé zemětřesení a zemi na několik dnů paralyzovala panika. Počet obětí se nakonec vyšplhal podle OSN na 8898, téměř 900 tisíc domů se stalo neobyvatelnými. Na následné otřesy si místní lidé i humanitární pracovníci z celého světa zvykali jen těžko.

Přesto všichni věřili, že brzy bude možné zapomenout. Že nejhorší má tahle nejhornatější země světa za sebou. Jenže 12. května se země začala třást znovu. Další zničené domy, další mrtví, další dávka strachu a nejistoty.

Prakticky v epicentru

Tehdy jsem stála ve vesničce Hagam někde uprostřed hor v nepálském distriktu Sinpalčuk. Až později jsem se dozvěděla, že to bylo téměř epicentrum. S kolegy ze společnosti Člověk v tísni jsme přijeli lidem rozdat tuhé plachty na stavbu dočasných obydlí. Vesnice připomínala hromadu sutin.

Z domů zbyla jen kupa kamení a dřevěných trámů. Stálo jen pár obvodových zdí. Lidé se snažili vytahat všechno, co se ještě dalo použít. Třeba i deky a matrace. A v tom se „to“ stalo. Země se začala znovu třást. Nejprve jen trochu. To je jeden z následných otřesů, říkala jsem si. Živel ale sílil.

Není úniku

Za chvilku jsem se jen těžko držela na nohou. Jeden z místních mužů mě podepřel. Zemětřesení trvalo asi půl minuty. Znělo jako bouřka pod zemí. Nad vesnicí se vznášela mračna prachu. Na protějších svazích jsem s hrůzou pozorovala sesuvy půdy.

Byla jsem u toho, když lidé z vesnice vytahovali ze sutin těžce zraněné. Byla jsem u toho, když se ukládali k neklidnému spánku. Ani my jsme totiž nemohli vesnici opustit. Bylo to příliš riskantní. Místo pod plachtou nám nabídla mladá britská lékařka Elena a její kamarádka, 35letá Ashmita Tamang.

Celé rodiny jen pod přikrývkami

Ta tehdy žila se dvěma dětmi a maželem už dva týdny pod plachtou. Ani ona nebyla na další zemětřesení o magnitidu 7,3 připravená. Zrovna byla v lese sbírat dřevo na otop, aby mohla připravit oběd.

„Při prvním zemětřesení jsem viděla umírat lidi. Pohřbívali je rovnou na místě. A padat domy. Bylo to strašné. Doufala jsem, že už nic takového nazažiji,“ říkala a stlala dvě přikrývky z jačí kůže, pod nimiž spala celá rodina.

Dalších 100 mrtvých a co dál

Sinpalčuk byl nejvíc postiženým distriktem. Po květnovém otřesu se do smutné statistiky zapsalo dalších asi 100 mrtvých. Na to jsme ale po setmění nemysleli. Poslouchali jsme cvrkot cikád a počítali hvězdy nad zasněženými vrchnolky velehor. Ráno bylo příliš daleko…

Radiodokument