Hudbou navzdory (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 6, 2015

Jan Sedmidubský. Příběh Karla Ančerla a České filharmonie. Jak vedle sebe žijí hudba a politika? Jaký je život hudebníka v totalitě? A kolik udavačů snese symfonický orchestr? Pohled na působení světoznámého dirigenta u České filharmonie v letech 1950 – 68 využívá také záznamy Státní bezpečnosti, která Ančerla prostřednictvím členů orchestru sledovala. Zvuk a režijní spolupráce Roman Špála.

Ze záznamů hovoří Ivan Moravec a Karel Ančerl. Hovoří Bohuslav Vítek, Michaela Iblová a Petr Kadlec.

Ukázky z korespondence čtou Jan Vlasák (Karel Ančerl) a Otakar Brousek II. (Ivan Medek).

Natočeno 2015. Premiéra 7. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 59 min) v cyklu Radiodokument. Repríza 12. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 8. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument. K poslechu zde.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Hudbou navzdory. Příběh Karla Ančerla a České filharmonie. In web ČRo 3 Vltava, 5. 10. 2015 (článek) – Cit.: Je to paradox, pokud se mluví o historii České filharmonie, nejčastěji padá jméno obou Václavů, Neumanna a Talicha, daleko méně se mluví o Karlu Ančerlovi. Ovšem kdybyste se zeptali třeba světoznámého pianisty Ivana Moravce, řekl by vám, že na úplný vrchol přivedl Českou filharmonii v padesátých a šedesátých letech právě Karel Ančerl.

Ve vltavském Radiodokumentu půjde tentokrát o mimořádně pohnutý osud spojený s hudbou: život hudebníka na exponovaném místě za totalitních dob totiž bývá těžší, než by se na první pohled zdálo. Navzdory tomu, že do hudby jako poměrně abstraktního umění strana a vláda nemohla tak úplně jednoduše mluvit, rozhodně to šlo hůř než v případě výtvarného umění, o literatuře nemluvě.

Politika ovlivnila celý Ančerlův život – projevilo se to i v listopadu 1950, kdy poprvé předstoupil před první český orchestr jako jeho čerstvě jmenovaný šéfdirigent. Bylo to nečekané – Ančerla prapodivným způsobem instaloval do funkce ministr Zdeněk Nejedlý, zřejmě na základě intervence světoznámého ruského houslisty Davida Oistracha, který v té době v Praze hostoval a s Ančerlem se mu skvěle pracovalo.

Přestože šlo o jedno z mála Nejedlého smysluplných rozhodnutí za celou jeho pro českou kulturu tak zhoubnou éru, filharmonici se postavili na zadní, přinejmenším někteří z nich všemožně dávali novému šéfovi najevo, že ho nechtějí. Orchestr sám si téhož roku na jaře zvolil v tajném hlasování praktika Karla Šejnu, s velkým odstupem za ním skončil mladý Václav Neumann, Ančerlovo jméno tehdy vůbec nepadlo. Bylo to především tím, že Ančerl celou válku nedirigoval, nepočítáme-li práci s orchestrem v terezínském ghettu.

Osobní tragédie Karla Ančerla, který s obrovským štěstím přežil Osvětim, na rozdíl od své ženy, jednoročního synka a všeho dalšího příbuzenstva , ovšem počátkem padesátých let už nikoho moc nezajímala. Kolem židovských osudů se ostatně po celou těsně poválečnou éru chodilo více méně jak okolo horké kaše. Ale pokud se člověk probírá svazkem Karla Ančerla, který je dodnes k nahlédnutí v Ústavu pro studium totalitních režimů, pak míra antisemitských útoků a osobní nevraživosti některých anonymních posluchačů České filharmonie i po letech zaráží, a bohužel se na kampani, která se proti Karlu Ančerlovi objevila, skrytě účastnili i někteří filharmonici.

Je třeba ovšem spravedlivě dodat, že většině orchestru zřejmě nevadil Ančerl jako člověk, ale velmi nelibě nesli zmíněný administrativní diktát ministra Nejedlého. Stejně tak je pravda, že během padesátých a šedesátých let se postupně vztah orchestru a jeho šéfa napravil a došlo j jakémusi smíření, tím spíš, že právě za Ančerlovy éry začala v orchestru éra celosvětových zájezdů s doslova ohromujícíci uměleckými úspěchy.

Na jaře 1968 Ančerl řediteli České filharmonie Jiřímu Pauerovi oznámil, že plánuje odchod na odpočinek. Pauer – z dnešního hlediska poměrně nepochopitelně – informaci pouze vzal na vědomí, aniž by se pokusil Ančerla jakkoli zdržovat či přemlouvat. V té době už Karel Ančerl měl nakročeno k podpisu šéfovské smlouvy v Toronto Symphony Orchestra, což byl jeden z mnoha orchestrů, které měl možnost za svého hostování v šedesátých letech dirigovat. Když se pak během léta v Americe dozvěděl o okupaci Československa, byla už cesta do Toronta poměrně zřetelná a logická.

Ančerl nechtěl znovu zažít stav nesvobody v okupované zemi, zkušenost s nacismem mu v tomto směru stačila. Totontské (sic!) období tak – jak říká muzikolog Petr Kadlec – není nějakým smutným dožíváním velkého českého dirigenta, ale spíš fascinující kódou jeho života, érou, kdy pracoval byť s méně kvalitním orchestrem než byla Česká filharmonie, ale zároveň konečně jako svobodný člověk, bez dohledu udavačů, hlupáků a nekompetentních person všeho druhu, kterými byla i ona „zlatá šedesátá“ v kulturní politice stále ještě zamořena.

Nehledě na fakt, který dodnes není dostatečně známý – Ančerl už v letech šedesátých a tím více po svém odchodu z Prahy pravidelně hostoval u nejslavnějších amerických orchestrů nebo holandského Concertgebouw Orchestra. Kromě práce s toronskými se Ančerl počátkem sedmdesátých let věnoval i známému mládežnickému orchestru Jeunesses Musicales, a to všechno by mu z normalizační Prahy nejspíš v plné míře neumožnil.

V Radiodokumentu Hudbou navzdory – příběh Karla Ančerla uslyšíte kromě muzikologů Petra Kadlece a Bohuslava Vítka i postřehy historičky Michaely Iblové, která nedávno vydala publikaci Česká filharmonie pod tlakem stalinské kulturní politiky v padesátých letech a dále vzácné archivní záznamy Čs. rozhlasu i s Toronto Symphony Orchestra. A dotkneme se i vztahu Karla Ančerla s přítelem nejvěrnějším – Ivanem Medkem, se kterým Karel Ančerl udržoval korespondenci až do své smrti v červenci 1973.

Radiodokument