Do střehu, hombre, do střehu, mise začíná! (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 15, 2015

Říká se, že chudoba cti netratí, a také, že sytý hladovému nevěří – co však taková označení znamenají ve srovnání se skutečnou bolestí a bídou? Trpké zkušenosti lidí žijících v nedostatku zkoumala Milena M. Marešová ve studiích z kulturní antropologie a hovořila o nich s „lékaři bez hranic“.

Natočeno 2015. Premiéra 17. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h.; 60 min) v rámci cyklu Víkendová příloha stanice Vltava k Mezinárodnímu dni proti chudobě. Repríza 3. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 9:25 – 10:30 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Lit.: Marešová, Milena M.: Do střehu, hombre, do střehu, mise začíná! In web ČRo 3 Vltava, říjen 2015 (článek). – Cit.: Říká se, že chudoba cti netratí, že sytý hladovému nevěří, ale také, že člověk je bohatý tím, co učinil pro druhé. Co znamenají pojmy označující hmotnou nouzi ve středoevropském prostoru a v zemi, v níž na první pohled skutečnou bídou trpí málokdo?

Kniha Tichý dech, kterou v roce v roce 2013 vydalo nakladatelství Paseka, získala o rok později cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Jejím autorem je Jan Trachta, dětský chirurg v pražské Fakultní nemocnici Motol. Popisuje v ní zkušenost „lékaře bez hranic“, neboť právě s touto humanitární organizací získal zkušenosti válečného chirurga ve východním Kongu, poznamenaném ozbrojeným konfliktem, a z Haiti, kam odjel po katastrofálním zemětřesení. Jaký je pohled Středoevropana na akutní hmotnou bídu, jaké jsou možnosti a touhy chudých a jak reagují na pomoc, ať lékařskou, potravinovou či finanční? A čím nás nejchudší mohou duchovně obohatit?

„To, co ztratíme, totiž v duši nemáme, a tak nás to nijak netrápí a nebolí. Je to pryč a život jde dál. Místo toho nastupuje stále silněji pragmatičnost, vlastní důležitost a opilost mocí nad cizím lidským životem nebo zdravím, které onou zapomenutou empatií nejsou korigovány. Jedna věc ovšem může empatii a solidaritu s nemocným v lékaři znovu probudit. Je to zážitek vlastní slabosti nebo selhání, náhle probuzené vědomí toho, že ona role, kterou tady v bílém plášti hrajeme, je koneckonců jenom divadlo a pod pláštěm jsme stejně smrtelní a zranitelní jako pacient před námi. Těch příležitostí zažít vlastní slabost, prohru nebo nemoc je na misích MSF poměrně dost a jenom naprostý zabedněnec by si z nich neodvezl zpátky do Evropy patřičnou dávku pokory.“

Šimon Pánek oceňuje v předmluvě ke knize Tichý dech prozíravost autora, který dokázal zachytit „situace, které mohou nám, lidem žijícím v dostatku a bezpečí rozvinuté země, připadat absurdní. Proč tolik chyb, nezájmu, neschopnosti, prostě proč tak (nám) jasné věci v rozvojových zemích nefungují, bude napadat čtenáře. Myslím, že je důležité si uvědomit, jak mnohé, co dnes považujeme za samozřejmost, před padesáti či sto lety vypadalo u nás.“

Obecnou rovinu protikladných pojmů chudoby a dostatku dokáže nejsrozumitelněji nahlédnout a objasnit kulturní antropolog. Jedním z povolaných je Martin Soukup, docent Katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie v Olomouci, který mimo to, že působí také v pražském Náprstkově muzeu, absolvoval tři výzkumné pobyty na Nové Guineji a specializuje se na historii, teorii a metodologii antropologie. Co je nejtěžší při tzv. střetu kultur a srovnávání civilizačních rozdílů? Jaký pocit zažívali uprchlíci v dobách světových válek, hospodářských krizí a co prožívají dnes? Jak se mění možnosti a rozsah jejich individuálního i masového začleňování do zemí, kam přicházejí? Některé otázky si kladou teoretici kultury odedávna, ale většina z nich dostává právě dnes výraznější kontury.

Radiodokument