Fonogramy – Herectví je a zůstane uměním instinktu (2015)

Přidal: Premek |

Prosinec 4, 2015

Návraty po stopách zvuku. Zvukové setkání s Hugo Haasem připravil Jiří Hubička.

Natočeno 2015. Premiéra 6. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:30h.; 30 min).

Lit.: Hubička, Jiří: Hugo Haas: Herectví je a zůstane uměním instinktu. In web ČRo, 22. 2. 2013 (článek + dvě nahrávky k poslechu). – Cit.: Když se v roce 1961 zeptala rozhlasová redaktorka Hugo Haase v čem shledává hlavní předpoklad dobrého herectví, Haas odpověděl: „Často jsem sedával s herci, kteří věděli mnoho o herectví, kteří studovali, znali Stanislavského zpaměti a mnoho jiných teorií, ale pak jsem je viděl na jevišti nebo ve filmu a musím říct, že byli pod psa. Proč? Protože herectví se nedá vyčíst z knih. Herectví je a zůstane uměním instinktu.“

Hugo Haas se narodil 18. února 1901. V předválečných letech se stal hvězdou českého divadla a filmu, byl představitelem tzv. konverzačního herectví, zosobnitel celé řady nezapomenutelných komických milovníků, středoškolských profesorů a starých mládenců. Byl v angažmá ve Vinohradském, posléze v Národním divadle. Odtud byl však v roce 1939 z rasových důvodů propuštěn. Musel odejít do emigrace, odkud se do vlasti, s jednou výjimkou, už nevrátil. Rozhovor o herectví byl natočen ve Vídni, kde působil od roku 1961.

Pohled Hugo Haase na herectví:
„Já se sice nepovažuju za nevímjakého herce, ale jedno vím: často mívám zdravý instinkt. A se zdravým hereckým instinktem a dobrým režisérem se dá dělat víc, než najdete v moudrých knihách. Abych řekl pravdu, nikdy jsem si s žádnou rolí nelámal hlavu. Buď jsem instinktem pochopil, o co jde, a pak šlo všechno samo sebou, nebo jsem seděl a seděl a přemýšlel a radil se s autorem a režisérem a nakonec jsem byl popleten, nejistý a výsledek obyčejně byl ubohý. Když vzpomínám na Vinohradské nebo Národní divadlo, musím říct, že jsem se nikdy nezúčastnil tak zvaných ´oteklých řečí´, výkladů a zamotaných moudrostí. Všichni ti dobří a báječní herci mé generace měli většinou zdravý herecký instinkt. Hrál-li jsem třeba Lužina ve Zločinu a trestu, bylo mi jasné, že je to pacholek zlej, že je to intrikán a poťouchlec. A když jsem hrál Posledního muže od F.X.Svobody, tak mi bylo jasné, že je to parodie na velikášství, s pokorným poznáním, že ten nafoukaný tatínek byl v podstatě velkej vůl.“

Jedna z otázek, které v roce 1961 položila redaktorka Hugo Haasovi ve Vídni, směřovala k tomu, zda hodlá ještě navštívit svou původní vlast. Hugo Haas odpověděl: „Víte, vrátit se tam, kde vám vyvraždili rodinu, kde vám všechno musí připomínat hrůzy minulosti, to není žádná legrace. Ovšemže mám nesmírnou touhu obejmout staré přátele, povídat si s nimi, vzpomínat, zaplakat si, zasmát se, mám touhu procházet se krásnou Prahou, ale stíny minulosti jsou nebezpečné. Bojím se emocí, které by byly silnější než jsem já. Dostal jsem na stará kolena astma a to není legrace. Nechci ztratit tu trochu dechu, kterou člověk potřebuje, aby zůstal naživu. Ale myslím, že touha po přátelích nakonec zvítězí a že přijedu na kus řeči, jak se říká. Takže – nashledanou v Praze.“

Do Prahy Hugo Haas skutečně o něco později zavítal. Bylo to v roce 1963. Z jeho návštěvy vznikl zvukový dokument, který natočil herec Národního divadla Karel Pech. Úryvek z tohoto dokumentu si můžete na této stránce poslechnout.
Další dvě ukázky jsou z pořadu, ve kterém herečka Jiřina Štěpničková vzpomínala – pořad byl natočřen v roce 1970, tedy dva roky po Haasově smrti – na Haasův smysl pro humor. Haasova přednáška o humoru pak pochází z poloviny 30. let.

Radiodokument