Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Čechy Čechům – Bez nenávisti (2015)

Dan Moravec. Dokument. Hate Free je iniciativou lidí, kteří, jak uvádějí, usilují o život bez násilí a nenávisti. Pod záštitou Úřadu vlády ČR a Agentury pro sociální začleňování. Hate free, česky Bez nenávisti, je terčem nenávistných útoků prakticky každý den. Na internetu. Nenávist ze strachu? Z nepoznaného? A co s ní?  Dramaturgie Brit Jensen. Technická spolupráce Jiří Slavičínský. V pořadu hovoří Lukáš Houdek, Jaroslav Cerman a Marie Škardová.

Natočeno 2015. Premiéra 13. 12. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min). Repríza 17. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 48 min.); 15. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).

Pozn.: Dokument Čechy Čechům – Bez nenávisti získal III. cenu na festivalu Prix Bohemia Rádio 2016.

Lit.: Chlumec, Karel: Váš pořad Čechy Čechům Dana Moravce byl čirou ukázkou propagandistického vysílání… In Facebook, 13. 12. 2015 (reakce na premiéru, posláno ČRo 2 Praha). – Cit.: Váš pořad Čechy Čechům Dana Moravce byl čirou ukázkou propagandistického vysílání, neobjetivní reportáže, která marginalizuje problém ilsamizace Evropy. Veřejnoprávní rozhlasová stanice se propůjčila programu, který má bez nadsázky likvidovat českou touhu po zachování českých tradic, to všechno placeno z Norských Fondů. Hate Free lidé, kteří se dávno vzdali racionálního uvažování, jejich mottem je tolerance a to za jakoukoliv cenu. Jedná se o novodobé kolaboranty, kteří svým počínáním ohrožují Českou republiku. Problémem celé Evropy není, že by byla netolerantní, její problémem je právě až příliš velká tolerance. HateFree může být vlastně návodem pro vás všechny, kterým se nechce slušně pracovat, založte si podobnou organizaci a budete se mít královsky. Je zde tedy vidět snaha o vsugerování dojmu lidem, že islám ve skutečnosti není zlý a že ti, kteří to zlo páchají, jsou radikálové. Čro2 tímto pořadem překročila hranici respektující dodržení bezpečnosti obyvatel naší repúubliky, neboť ze samotné podstaty islámu vycházející z koránu vyplývá, a v důsledku probíhajících skutečností je zřejmé, že jde o ovládnutí a islamnizaci Evropy. Proč na tom participuje veřejnoprávní rozhlas, stanice Čro2 mi není jasné. Je Dan Moravec vlastizrádce nebo je podplacen z Norských fondů? Každopádně vysílání tohoto pořadu nereflektuje současnost a pouze přilévá olej do ohně. Asi zbytečné se jeví vysvětlovat vám doktríny, na nichž stojí šíření politického islámu.

Lit.: Bican, Jaroslav: HateFree aneb co si počít s nenávistí. In Deník Referendum, 11. 12. 2015 (recenze). – Cit.: Dan Moravec natočil rozhlasový dokument o iniciativě HateFree, odvysílá ho Český rozhlas Dvojka v neděli 13. prosince. Dokument zachycuje, jak se tato iniciativa snaží bavit s lidmi, kteří často mají pocit, že se na ně zapomnělo.

Český rozhlas Dvojka uvede v neděli 13. prosince rozhlasový dokument Dana Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti pojednávající o iniciativě HateFree, která usiluje o život bez násilí a nenávisti. Dokument Dana Moravce tak má jasně ohraničené a přehledné téma dané touto iniciativou, jejími členy, předmětem zájmu a její činností, které pečlivě zpracovává.

Projekt HateFree dnes působí při Úřadu vlády a využívá také odbornosti Agentury pro sociální začleňování. Zároveň je však vládou financován pouze z dvaceti procent. Přestože je HateFree v poslední době nejvíce spojováno s islámem a uprchlíky, problematika nenávisti je mnohem širší a zahrnuje celou řadu různých skupin a skupinových identit, což uvedený dokument velmi dobře zachycuje. Rovněž ukazuje, že ať už se jedná o nenávist ke gayům, muslimům, Romům či pedofilům, jde stále o tu samou nenávist, která se jen volně přelévá ze skupiny na skupinu.

Koordinátorem a přední postavou projektu HateFree je Lukáš Houdek. Dokument popisuje jeho vlastní zkušenost s násilím z nenávisti, které zažil jako gay na malém městě. Lukáš Houdek v dokumentu zdůrazňuje, že mu připadá strašně logické, že HateFree podporuje muslimy i gaye. Být gayem a zároveň bojovat za práva muslimů, za práva kohokoliv, mu dává smysl.

Škoda jen, že tato skutečnost stejně jednoznačně nezaznívá také od organizátorů festivalu Prague Pride a nejedná se o nosnou myšlenku, která by prostupovala každým ročníkem této akce. Lukáš Houdek v této souvislosti nesouhlasí s tím, že by se v případě gayů jednalo už o vyhraný boj, stále se stává, že jsou gaové kvůli tomu, že jsou teplí, zmláceni. V jeho interpretaci však nejde o důvod, proč by se LGBT menšina měla starat jen o sebe, ale naopak, proč se má zasadit o to, aby nikdo nebyl ostrakizován na základě své skupinové orientace.

Jednou z hlavních náplní HateFree jsou diskuze s lidmi na Facebooku. Jedná se o činnost, kterou tady nikdo jiný takto systematicky a intenzivně, sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně, nedělá. Ve výsledku je to nakonec právě HateFree a jeho členové, kteří se stávají terčem velké nenávisti.

Se stavem, kdy fungují jako nárazník, který určitou část nenávisti pohltí, jsou spokojeni. Odvádí tak pozornost od jiných případných obětí, které by nenávist pravděpodobně snášeli hůře. Na druhé straně Lukáš Houdek přiznává, že nenávistné klima, ve kterém neustále žije, se dosti negativně promítá do kvality jeho života a mezilidských vztahů.

Velmi zajímavý je také popis hlavních problémů internetových diskuzí. Celá diskuze o islámu a uprchlících a na internetu zvláště je vedena konfrontačně. Člověk se musí rozhodnout, zda je pro nebo proti. Lukáš Houdek jednoduše říká, že neví, zda je pro. Stejně tak říká, že mu přijdou nešťastné všechny různé nálepky: „Je jedno, jestli je to nálepka, rasista, xenofob nebo sluníčkář, protože jakmile se ta nálepka použije v diskuzi, tak to okamžitě tu diskuzi zabije, tam potom není možné se na čemkoli shodnout.“

Zdrojem nenávisti jsou naše představy
Důležitý je rovněž postřeh, že v těchto diskuzích nefunguje posměch. Podle Marie Škardové z HateFree nemá vůbec smysl, když chcete bojovat proti nenávisti, diskuse vedená s posměchem vůči druhým kdy se více vzdělaní posmívají těm, kteří třeba nemají dostatečné informace nebo přístup k nim. Taková diskuze většinou vede k tomu, že se lidé na druhé straně naopak zatvrdí.

„Oni mají pocit, že nějací elitáři se jim vysmívají a dělá to čím dál větší propast mezi lidmi,“ upozorňuje Marie Škardová. Lidé projevující nenávist na internetu mají podle členů HateFree často pocit, že se na ně při utvářejí názorů ve veřejném prostoru nehledí, proto je třeba se s nimi právě bavit.

Pozoruhodné je také to, co nenávist vlastně vyvolává a jak snadno se může přenést na někoho, kdo se některých obětí nenávisti zastane. Dokument dobře ukazuje, jak v případě nenávisti k HateFree je klíčové to, co si lidé o této iniciativě a jejích členech myslí, že jsou, což často vůbec nemusí neodpovídat realitě. Tento jev upozorňuje na skutečnost, že zdrojem nenávisti nakonec vůbec nejsou skupiny, které domněle něčím provokují. Ve skutečnosti jsou jejím zdrojem myšlenky a představy těch, kteří nenávidí.

Nad celým dokumentem se vznáší otázka, nakolik nenávist projevovaná na internetu slouží z velké části jako ventil, protože většina lidí by si uprchlíkům nikdy netroufla říct to, co píšou do diskuzí na Facebooku, takže si svou nenávist vylévají alespoň takto. Z úst členů iniciativy HateFree zaznívá naděje, že tomu tak je. Zároveň zde ale konkrétní lidé říkají, jak spolu s uprchlickou krizí se jim každý den na ulici stává, že jim lidé sprostě nadávají a pokřikují na ně, stačí mít na hlavě šátek.

Dokument je rámovaný fingovanou scénou s uprchlíkem v Kolíně, kterou zinscenovala iniciativa HateFree, aby zjistila, jak se obyvatelé České republiky zachovají tváří v tvář uprchlíkům. Experiment slouží jako doklad to, že když se Češi s uprchlíkům skutečně potkají, necítí nenávist, ale jsou ochotni pomoci.

To však neznamená, že se situace pod vlivem aktuální atmosféry ve společnosti nemůže velmi rychle změnit. Záleží, nakolik spolu různé části společnosti budou schopny mluvit nebo zda si vystačí s jednoduchými nálepkami, iniciativa HateFree hraje v tomto ohledu roli významného prostředníka.

Lit.: Moravec, Dan: Čechy Čechům – Bez nenávisti. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání. Může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou. Tolik encyklopedie.

Hate Free je iniciativou lidí, kteří (jak uvádějí) usilují o život bez násilí a nenávisti. Přestože jsou si vědomi složitosti vzájemného soužití, respektu a tolerance, jsou přesvědčeni o existenci rozumných, kreativních a inovativních cest, jak je zlepšit. Pod záštitou Úřadu vlády ČR a Agentury pro sociální začleňování.
 
Jejich tým navíc do velké míry tvoří lidé, kteří násilí a nenávist zakusili na vlastní kůži. Chtějí o tomto citlivém a často kontroverzním tématu vést dialog. Ne jen mlčet a nečinně přihlížet. Chtějí dát obětem najevo, že v tom nejsou samy. A ukázat, že pro násilí a nenávist není v naší společnosti místo.

„Češi jsou nejméně tolerantní k menšinám. Nemají rádi Romy, černochy, muslimy ani buddhisty.“
Evropský průzkum

Co dělají?

Přinášejí a sdílejí informace. Poskytují prostor příběhům obětí násilí z nenávisti (ale taky útočníků). Snaží se propojovat a zviditelňovat iniciativy ostatních. Vyvracejí fámy a nenávistné předsudky vůči různým skupinám obyvatel. Jsou platformou, kde může každý soustředit své nápady, kreativitu a názory.

Jak to dělají?

Přinášejí ověřené informace z důvěryhodných zdrojů. S nenávistí se snaží bojovat kreativitou, podloženými argumenty, bez moralizování, dogmat, ideologie, s nadhledem a často s humorem. Tolik webové stránky.

Vyhejtovaní Hate Free

Hate Free (česky Bez nenávisti) jsou terčem nenávistných útoků prakticky každý den. Na internetu. A právě proto jsem si je vybral. Zajímalo mě, jaké to je, dostávat denně několik nenávistných komentářů. Bývají vtipné, ale i sprosté, výhružné.  

Představte si, že vám kdosi anonymní nebo smyšlený anebo i pod skutečným jménem píše, že vás zabije, pobodá vaši matku v průchodu, že patříte na šibenici a brzy, už opravdu brzy si vás najde a bolestivě vás umučí. I kdyby takové hrozby byly plané a poplatné virtualitě sociálních médií, jsou děsivé.

Lukáše Houdka, Jaroslava Cermana a Marii Škardovou jsem zastihl na poradě. Řešili kampaň na vyvracení nepravdivých zpráv (hoaxů) o sociálních dávkách pro Romy. Připravovali multikulturní snídani, kde se mohou sejít lidé různých náboženství a sexuální orientace ale i ateisté) a vyměnit si a okusit dobré jídlo. Plánovali sociální experiment v jednom českém městě.

Být hromosvodem

Ti lidé se neustálému přívalu nenávisti vlastně smějí. Přesto, jak přiznávají, formuje i jejich osobní životy. Nemůže neformovat. Poznamenává i je. Lidé z Hate Free, jak jsem během natáčení zjistil, jsou opravdu hromosvodem, boxovacím panákem mnoha frustrací, strachů, zmanipulovaných informací, a chtějí takovým hromosvodem být. Cítí to jako vlastní úlohu.

Říkají, že když se nenávist přenese na ně, uberou tak nákladu jednotlivým skupinám, které obhajují. A zas a znovu, v omezené míře jejich působení, vysvětlují, vyvracejí všemožné hoaxy. Někdy provokují a zase vysvětlují. Snažil jsem se objektivně zjistit jejich pohnutky, jejich cíle, smysl. Proto jsem navštívil multikulturní snídani, zachycoval ony sociální experimenty. A hlavně se ptal.
 
S šátkem po chemoterapii? Muslimka!

Na červencové demonstraci proti imigrantům na Václavském náměstí v Praze neslo několik lidí dřevěné šibenice. Nápisy na nich vybízely k popravě „vlastizrádců“. Policie nijak nezasáhla.

Sprosté nadávky slýchala v srpnu denně na veřejnosti mladá žena, která chodila v šátku. Není muslimka, měla nemocné uši. Vulgárnímu urážení se nevyhnula jiná žena v šátku. Není muslimka, odcházela z nemocnice po chemoterapii.  

„Sejde se uprchlík, Rom, homosexuál, Řek, Žid, Václav Havel, Amerika a klimatická změna. A losují mezi sebou, kdože může za podělané životy Čechů pro tento den. Poslední dobou vítězí uprchlík.“
vtip kolující na Facebooku

Tekutá nenávist

Je to opravdu tak, že se naše nenávist přelévá z jedné skupiny, menšiny, na druhou? A proč vůbec nenávist? Čím to je? Jak to, že ve společnosti, která o sobě tvrdí, že je nebo se snaží být demokratická, nejsou někteří lidé schopní vnímat, slyšet, zaregistrovat a hlavně respektovat jiný názor?

Je oprávněné, aby zahlcení strachem vyvolávalo takovou nesmiřitelnost vůči jinému pohledu na věc? Když to zjednoduším, není demokracie právě dialog? Koncensus i protikladných tendencí, snaha a potřeba domluvit se?

Nálepkování

V současné době jakoby byla diskuze (například o uprchlících) nahrazena nálepkováním. Ten je sluníčkář, ten xenofob a tím je to hotové a lidé si začnou nadávat, vyhrožovat si, nemluvit spolu. Právě to je ale cesta k rozdělení, neschopnosti konsensu, ke konci demokratického dialogu.  

Debata je vyhrocená jen ke dvěma pólům. Buď pro, anebo proti. Ale jak často existují takto skutečně jednoduchá řešení? Nechci moralizovat, to mi nepřísluší, a ani to není cílem dokumentu.

Cíl dokumentu

Chtěl jsem poznat lidi, kteří nenávisti čelí jaksi z profese a zajímalo mě, proč to dělají a co dělají. Je to, co dělají tolik hodno ubodání v průchodu? Jsme takoví, že bychom to udělali? V čem bychom se pak lišili od těch, kterých se tolik bojíme?  

Lit.: Viklická, Eliška: Trpí Lukáš Houdek suicidálními tendencemi? In web IDnes Blog, 29. 1. 2017 (článek). – Cit.: Podle mě to v dokumentu Českého rozhlasu pseudošéf (koordinátor projektu) Hate Free Culture Lukáš Houdek demonstroval.

Slovo „ostrakizovat“, které L. H. použil, mě vedlo k úvaze to laskavému čtenáři zjednodušit:
hypotéza – předpoklad, domněnka, navržená teorie
MtF transsexuálka – „žena v mužském těle“
ostrakizovat – vyloučit ze společnosti, zbavit se, odsunout stranou, ignorovat
pseudo~ – první část složených slov mající význam nepravý, napodobený, lživý
raison d’État – zájem státu, veřejný zájem, jemuž mají být podřízeny zájmy i práva občanů. Jednání v zájmu raison d’État je posílením státní moci především z hlediska mezinárodního postavení státu.
raison d’être – smysl bytí, důvod, vnitřní smysl
suicidální tendence – sebevražedné sklony
trollovat – psát záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní (off-topic) příspěvky. Činnost trollů neunikla ani sociálním inženýrům. Tak se stává, že je troll placeným, nebo i dobrovolným (z přesvědčení) spolupracovníkem nějaké agentury a jejich činnost bývá za účelem dosažení nějakého cíle koordinována. Cíle mohou být rozličné, od propagace nějakého výrobku přes dezinformační činnost nějaké agentury až třeba k propagaci nějakého náboženství.

V dokumentu Čechy Čechům – Bez nenávisti, který vysílal Český rozhlas Dvojka 15. ledna 2017 ve 22:00 (záznam je k dispozici na webu ČRo), zazněla od 33m14s-34m03s klíčová část konverzace:

Dan Moravec: Několikrát jsem se setkal s tím, že vy jako Hate Free podporujete jak gaye, tak i muslimy…(nesrozumitelné).

Lukáš Houdek: Mně právě přijde, že je to úplně naopak, že je to úplně logický. Mně když někdo říká, že jsem se úplně zbláznil a že by mě měli zavřít do blázince, protože by mě v Iráku pověsili na jeřáb, tak mně právě přijde, že to je hrozně logický, bejt gay a řekněme bojovat za ty práva muslimů, prostě jako práva kohokoliv, protože já sám vím, jaký je bejt ostrakizovanej a proto jako je mojí úlohou se co nejvíc zasadit o to, aby tak další lidi nebyli, jenom proto, že patří k nějaký skupině a je to vlastně úplně jedno.

Dan Moravec: [Co když] ta skupina převládne a pak vás tady shodí z jeřábu?

Lukáš Houdek: tak ať… (smích)

…hraje hudba

Co v této necelé minutě nacházím?

Člověk by si nejprve řekl, že Lukáš Houdek asi skutečně netuší, že muslimové by jej neostrakizovali pouze slovně, ale aktivně by proti němu bojovali i fyzicky. Tak je asi jenom nepoučený. Ale to přece není možné. Je pseudošéf projektu, který si klade za cíl osvětou bojovat proti předsudkům a neznámému. Tyto informace by sám měl mít.
Hypotéza

Když si ale spojím jeho homosexualitu (teď ne jako utrpení, na kterém založil raison d’être mnohem chytřeji a estetičtěji než Daffyd Thomas, ale jako skutečné psychické břímě bez vší ironie) se zvýšenými sebevražednými sklony homosexuálů [004.cz], dávalo by to smysl.

Sám by takovou věc jistě popřel, ale to snadno vysvětlím: L.H. patrně ví, že otevřený (a případně nezdařený) pokus o sebevraždu by jej přivedl do psychiatrické nemocnice. Naopak pokud by předstíral vyrovnanost se sebou, umožňovalo by mu to

navenek nasadit masku silného organizovaného bijce za práva menšin (a inkasovat za to prachy, což je ale bonus k pocitu sebejistoty – viz např. Autumn Asphodel: Proč nám maska dodává pocit sebejistoty),
před sebou samým svou orientaci zkoušet popírat (něco jako když MtF transsexuálky samy sebe nutí chodit zvedat čínky, aby „ze mě byl konečně normální chlap“ – nezaměňovat s překonanými pokusy o změnu orientace „z vnějšku“ MUDr. Kurta Freunda z 50. let 20. století).

Bohužel tuto hypotézu bez jeho zcela dobrovolné spoluúčasti nelze potvrdit, ani vyvrátit.
Jak to, že mu to okolí „žere“?

Nikdy jsem se s ním osobně nesetkala, ale je možné, že má (1) charisma, určitě má (2) rozpočet. Můžete si položit stejně dobře otázku, proč lidi lákala třeba Óm šinrikjó, komunismus, či jiná cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly.

Nebo se zamyslet nad tím, jestli je pro absolventa některého oboru společenských věd lepší opékat hamburgery a vařit kávu a třeba i dřepět v teple na nějaké otravné pozici nebo trollovat za prachy na Facebooku – být něco jako „kreativec pod penzí,“ co si nemusí denně shánět kšeft? Ovlivňovat při uprchlické krizi „naruby“ raison d’État! Zkrátka nenápadný půvab státního zaměstnance… o tom už přece bylo napsáno tolik…
Ale proč to musíme snášet my ostatní‽

Kdyby šlo jen o jeho osobní problém, bylo by mi to s odpuštěním vcelku jedno. Spousta lidí na to papá nějaké „léčky na štěstí“ a je jim dobře. Problém je, že projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. I když L. H. nemá „úřední moc“, má vzhledem k výše zmíněnému postavení projektu moc bez zodpovědnosti. Vliv na vládní politiku, rozpočet k prosazování myšlenek, přístup do médií na lusknutí prstu.

Ale to je taky řečnická…

Už je to moc dlouhé a pořád dokola, navíc pořád jenom plané úvahy, už končím…

Podstatné však je, že pokud není schopen odpovědět na tak základní otázku, je buď neuvěřitelný ignorant nebo skutečně duševně narušený a ani jedno není u člověka s nenápadnou mocí dobrá zpráva.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Pro koho bude Prix Bohemia Radio? In web Dok Revue – Dok Blog, 10. 11. 2016 (článek). – Cit.: (…) Třetí oceněný snímek Daniela Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti zkoumá kořeny společenské nenávisti napřené na podzim roku 2015 proti uprchlíkům a přesměrované tak na chvíli z Romů, Židů, homosexuálů, případně intelektuálů, sluníčkářů, havloidů a pražské kavárny. I v tomto případě vedle nesporných dokumentárních kvalit ocenila porota především téma, načasování dokumentu, jeho společenskou aktuálnost a potřebnost.

Obě poroty tedy přitakaly odvaze tvůrců k experimentu a k akcentování specifik auditivního média, které působí na emoce vnímatele jen prostřednictvím sluchového vjemu. Takovou zprávu by mělo vnímat nejen festivalové publikum, ale především samotný rozhlas, jeho vedení, vedoucí tvůrčích skupin, obhájci současných trendů tvorby. Právě oni by si měli klást otázky, jak vlastně chtějí být rozhlas a jeho festival vnímáni. Ptát se, jak mezinárodní soutěž a doprovodný program festivalu odráží současnou kondici veřejnoprávního média a jeho vizi o postavení auditivní tvorby a vysílání v kontextu ostatních médií. Zjišťovat, nakolik rozhlas flexibilně reaguje na možnost prostřednictvím festivalu zviditelnit svoji pokročilost v technologiích, svoji připravenost v práci na sociálních sítích, svoji schopnost komunikovat skrze festivalové dění úspěchy a progresivní trendy rozhlasové tvorby.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů