Dobrá vůle – Dobyvatel ztracené krásy (2015)

Přidal: Premek |

Leden 3, 2016

Přes den Tony Šupák, večer umělec. Hrabalovský portrét dělníka, básníka a výtvarníka Pavla Štýbra. Pořad připravil Dominik Mačas. Mistr zvuku Karolína Škápíková. Hudební spolupráce Petra Hynčíková. Dramaturgie a režie pořadu Lenka Svobodová.

Natočeno 2015. Premiéra 18. 4. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 2. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min); 7. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min); 12. 1. 2019 (ČRo Plus, 21:05 h.). Ke stažení zde.

Pozn.: Dokument zvítězil na 24. Ročníku rozhlasové přehlídky Report v kategorii Dokument a na festivalu Prix Bohemia Radio 2016.

Pozn.: Na reprízu v lednu 2019 navázala repríza diskuse o zaměstnávání bezdomovců – debatují redaktor Jakub Šiška, zakladatel Naděje Ilja Hradecký a Andrej Čírtek jako zástupce jednoho ze zaměstnavatelů, který dal práci člověku bez domova.

Lit.: Mačas, Dominik: Dobyvatel ztracené krásy. In web ČRo 2 Praha, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Přes den Tony Šupák, večer umělec. Hrabalovský portrét dělníka, básníka a výtvarníka Pavla Štýbra.

Někdy je od práce tak zašpiněný, že se stydí jít na oběd někam mezi lidi. Pak ale přijde večer domů, umyje se, navoní a vyrazí někam na vernisáž.

„Doma jsme měli pouze obraz Panenky Marie s Ježíškem a jednu knížku o vypálení Lidic. To bylo všechno. Žili jsme velmi chudě.“
Pavel Štýbr

„A rozdíl mezi tím Tony Šupákem a tím člověkem, co je potom na vernisáži, neřku-li na své vlastní, to je jako kdybych za den vystoupal na Mont Everest,“ vysvětluje Pavel Štýbr.

Třetí oko na zapomenuté harampádí

Přes den tvrdě pracuje jako vyklízeč objektů, ořezává stromy nebo seká trávu. A ve svém volnu se věnuje výtvarnému umění a poezii.

Velmi citlivě vnímá všechnu obyčejnou krásu kolem sebe a dokáže ji objevit i tam, kde ostatní vidí jen špínu a harampádí. Možná i proto, že tam, kde se říká, že je třetí oko, má podle něj jenom takovou slaboulinkou skořepinku.

Poetika zmoklé ulice

„První setkání s uměním? To mi jsou čtyři roky, jdu po ulici, je po dešti a vidím rozlepenou krabičku od Partyzánek. A já jsem už tenkrát na to pohlédl úplně užasle,“ vzpomíná. S poezií to u něj bylo podobné.

Když byl malý, dostala se mu při pobytu v nemocnici do ruky básnická sbírka Jacquese Préverta Jako zázrakem. Jedním dechem ji přečetl a zamiloval se do poezie ulice a všedního dne. V roce 2014 se jeden jeho krátký text objevil i v publikaci Nejlepší básně roku: Ženská domácnost / nože tupý jako motyky.

Renesanční umělec

Pavel Štýbr má rád, když se poezie prolíná i do obyčejného života. Proto také maluje prosté věci: čtverečkované utěrky, krabičky od sirek nebo mýdla. Chce lidem ukazovat obyčejnou krásu všude kolem nich.

„Zjistil jsem, že je všechno velmi relativní a chtěl jsem si splnit své dětské sny. Tak jsem si koupil zrcadlovku a začal fotit. Na periferii jsem narazil na sprejerské obrazy na betonových plotech a ty mě přitáhly k detailu a začal jsem fotit makro. Tímto jsem se dostal trošku do povědomí.“
Pavel Štýbr o focení

Že je malíř si o sobě myslí už od 16. Skutečně malovat ale začal až ve 45. Když 11. září 2001 po útoku na Dvojčata přehodnotil celý svůj dosavadní život.

Nahoru dolů

Umělecká kariéra Pavla Štýbra připomíná tryskáč s kolmým startem. Jen pár měsíců potom, co začal fotografovat, měl v Plzni první výstavu. Brzo dostal příležitost své práce představit i v prestižní galerii fotografie G4 v Chebu. Od té doby už vystavoval v řadě evropských měst.

Přesto se každé ráno obléká do pracovního a jde vyklízet nějaký ten sklep nebo půdu. Občas mu pomáhá Malej Pepa, bezdomovec, kterému zase pomáhá Pavel tím, že mu dává práci a stará se o něj.

Celý leden Dvojka vysílá výběr z pořadů Dobré vůle oceněných na rozhlasových přehlídkách a soutěžích v roce 2015.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Pro koho bude Prix Bohemia Radio? In web Dok Revue – Dok Blog, 10. 11. 2016 (článek). – Cit.: (…) Dokumentární porota (Apolena Rychlíková, Ondřej Moravec, Natálie Deáková, Polka Malgorzata Zerwe, Andrea Hanáčková) ocenila tři snímky. Hrdinou prvního jsou stěhováci, bezdomovci, hrabalovští hledači krásy v odpadcích a na veřejných záchodcích (Dominik Mačas: Dobyvatel ztracené krásy). Hrdinou druhého je mladý učitel umírající na rakovinu (Jan Hanák: Diptych. Život za život). Oceněny tak byly dokumenty, které otevírají sociální tematiku a téma smrti. Především druhé jmenované je z rozhlasu vytěsňováno stejně jako ze společnosti, jistěže nenápadně a nepřiznaně, se sdělením „off record“, že pořady o smrti snižují poslechovost a že je posluchači nechtějí. Porota se tak svým rozhodnutím postavila za pořad, který kultivovanou formou představuje poslední věci člověka, jak si je pro sebe připravil umírající Zdeněk a s plným vědomím je předal prostřednictvím rozhlasového dokumentaristy dál. Podpořila tak zároveň dramaturgickou odvahu neustupovat posluchačské nelibosti a nastolovat ve veřejnoprávním médiu i témata nepopulární, společností odmítaná, tím víc však potřebná reflexe. Třetí oceněný snímek Daniela Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti zkoumá kořeny společenské nenávisti napřené na podzim roku 2015 proti uprchlíkům a přesměrované tak na chvíli z Romů, Židů, homosexuálů, případně intelektuálů, sluníčkářů, havloidů a pražské kavárny. I v tomto případě vedle nesporných dokumentárních kvalit ocenila porota především téma, načasování dokumentu, jeho společenskou aktuálnost a potřebnost.

Obě poroty tedy přitakaly odvaze tvůrců k experimentu a k akcentování specifik auditivního média, které působí na emoce vnímatele jen prostřednictvím sluchového vjemu. Takovou zprávu by mělo vnímat nejen festivalové publikum, ale především samotný rozhlas, jeho vedení, vedoucí tvůrčích skupin, obhájci současných trendů tvorby. Právě oni by si měli klást otázky, jak vlastně chtějí být rozhlas a jeho festival vnímáni. Ptát se, jak mezinárodní soutěž a doprovodný program festivalu odráží současnou kondici veřejnoprávního média a jeho vizi o postavení auditivní tvorby a vysílání v kontextu ostatních médií. Zjišťovat, nakolik rozhlas flexibilně reaguje na možnost prostřednictvím festivalu zviditelnit svoji pokročilost v technologiích, svoji připravenost v práci na sociálních sítích, svoji schopnost komunikovat skrze festivalové dění úspěchy a progresivní trendy rozhlasové tvorby.

Radiodokument