Vladimír Škutina: Mrzí mě pár věcí (2016?)

Přidal: Premek |

Leden 17, 2016

Lidé ho znali z televizního vysílání během srpna 1968 i jako moderátora oblíbených pořadů s Janem Werichem. Spisovatel, publicista, scenárista a dramaturg Vladimír Škutina byl ale složitější osobností. Autor David Hertl.

Natočeno 2016 (?). Premiéra 15. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 30. 9. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h) v cyklu Archiv Plus; 8. 7. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus. K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Vladimír Škutina: Mrzí mě pár věcí. In web ČRo Plus, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu + ukázka ze silvestrovského pořadu Rádia Svobodná Evropa z prosince 1988. Vladimír Škutina vzpomíná na Jana Wericha. Zdroj: Archiv Českého rozhlasu). – Cit.: Lidé ho znali z televizního vysílání během srpna 1968 i jako moderátora oblíbených pořadů s Janem Werichem. Spisovatel, publicista, scenárista a dramaturg Vladimír Škutina byl ale složitější osobností.

Už na začátku kariéry měl problémy. Odchod z Filmové akademie múzických umění v roce 1953, kde studoval dramaturgii, byl spíše vyhazovem. Od roku 1953 byl externím scenáristou Československé televize. V témže roce se podílel na přípravě prvního televizního Silvestra.

V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie. Coby spisovatel a dramatik na volné noze se dostal na přelomu let1962 a1963 do vězení za údajnou urážky hlavy státu.

V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize v Praze. Pokud ho náhodou do roku 1968 někdo neznal, tak po seriálu rozhovorů s Janem Werichem (cyklus Co tomu říkáte, pane Werich?) se Škutina stal hvězdou.

Když se 21. srpna 1968 pokusily okupační armády televizní vysílání umlčet, stěhovalo se provizorní studio po Praze a Škutina v těch dnech „neslezl z obrazovky“, jak později sám řekl.

Za vtípky na adresu okupantů zaplatil dalším vězením. Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy byl v roce 1969 zatčen a odsouzen do vězení na čtyři roky a dva měsíce. Z vězení vyšel v květnu 1974, měl ale tři roky zakázáno pracovat ve sdělovacích prostředcích.

Ve vězení došlo ke zlomu: Škutina v listopadu 1972 pod tlakem podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Motivace byla jasná, chtěl domů, kde na něj čekala manželka a jedenáctiletá dcera. Škutina odloučením od rodiny trpěl.

Návrat domů vyměnil za hlášení o lidech, kteří Státní bezpečnost zajímali – o Petru Uhlovi, Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalších. Škutina se přesto snažil hrát se Státní bezpečností jakousi hru: některé informaci jí předával, jiné zatajil. Otevřeně navíc dával najevo nesouhlas s normalizací.

Dlouhá léta nemohl sehnat práci a žil z platu manželky. V roce 1977 sice připojil svůj podpis pod Chartu 77, z některých dokumentů Státní bezpečnosti ale vyplývá, že se tak možná stalo na její pokyn, aby více pronikl do prostředí chartistů.

Vystřídal různá dělnická zaměstnání. Protože nemohl najít uplatnění ve svém oboru, odešel v prosinci 1978 legálně do Švýcarska. Do té doby stihl Státní bezpečnosti odevzdat 194 zpráv, za které dostal na odměnách 39 tisíc korun.

I ve Švýcarsku zůstal Škutina obkroužen estébáckými agenty, kteří o něm do Prahy hlásili, co dělá. Živil se jako spisovatel a dramatik. Ve Švýcarsku vznikly jeho knihy Svět jako kulička a Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Tam také zahájil spolupráci s českými redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. V exilu byl i šéfredaktorem časopisu Reportér.

Od února 1990 jezdil pravidelně do Československa a byl vtipným glosátorem domácích událostí. Dokonce se politicky angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů Československé strany socialistické.

Jenže v říjnu 1992 napsaly noviny o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina se nejprve u soudu domáhal omluvy a odškodnění ve výši dvou milionů korun. V lednu 1993 vzal ale žalobu zpět a až na výjimky se téměř stáhl z médií.

Ze Škutinových literárních děl je nejznámější jeho Prezidentův vězeň (1969). Jeho literární dráha však začala již v roce 1953 knihou Bez vavřínů, v roce 1955 vydal Pět kotoulů nazad. Následovaly Kriminalistická laboratoř, Kriminalistický archiv a Kriminalistické případy, které se staly předlohou pro populární pořady Československé televize, uváděné pod názvem Kriminalistická laboratoř.

Po návratu do Československa v roce 1989 napsal mimo jiné knihy Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werich a Rusové přicházejí…a odcházejí. Zemřel v srpnu 1995 na onkologickém oddělení pražské Thomayerovy nemocnice.

Radiodokument