Portréty – Erwin Rommel (2016)

Přidal: Premek |

Leden 18, 2016

Německý polní maršál Erwin Rommel byl považován za jednoho z nejlepších taktiků druhé světové války. Rommel, přezdívaný Pouštní liška, se proslavil jako velitel Afrikakorpsu v bojích o severní Afriku. Jeho Portrét připravil David Hertl.

Hovoří David Hertl a historik Jiří Janáč. Ukázky čte David Schneider.

Natočeno 2016. Premiéra 14. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.) v cyklu Portréty. K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Erwin Rommel: Ten Hitler snad není normální? In web ČRo Plus, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu + ukázka z nacistického filmového týdeníku z října 1944 s oznámením o úmrtí Erwina Rommela). – Cit.: Rodák z Heidenheimu na jihu Německa nastoupil do armády v devatenácti letech a bojoval už v první světové válce. Jako mnoho vojáků si i on vedl válečný deník. Ten jeho byl ale přeci jen čímsi zajímavý: nejen, že každý den zapsal, co se dělo na bojišti – ale v několika větách události zhodnotil a sepsal úspěšné i chybné kroky. Na vojáka netypická míra sebereflexe.

V meziválečném období Rommel stoupal po hodnostním žebříčku, velel různým jednotkám a přednášel na vojenských školách. Právě pro potřebu výuky využil svých deníkových záznamů z první světové války a sepsal knížku s názvem Pěchota útočí. Vyšla v roce1937 avšiml si ji i Adolf Hitler.

„V mlze je těžké udržet kontakt se sousedními jednotkami. Naše oddíly se od sebe odtrhly a napojení se nedařilo obnovit. Pohyb v mlze se nacvičuje pomocí dýmovnic. V okamžiku srážky s nepřítelem vítězí ten, kdo dokáže rychleji střílet. Proto je třeba mít k palbě připravené kulomety. V obcích se často bojuje na vzdálenost několika metrů. Hodí se pro to granáty a samopaly. Boj v obcích je provázen vysokými ztrátami, je třeba se mu vyhýbat, nepřítele zahnat palbou, oslepit umělou mlhou a napadnout na volném prostranství. (Rommelovy zápisky ze srpna 1914 z bojů u Bleidu)“

Většina historiků se shoduje, že v té době začala Rommelova rychlá kariéra v nacistické armádě. V roce 1940 se proslavil jako velitel „divize duchů“ během tažení Francií v roce 1940, kdy jeho vojáci postupovali tak rychle, že o jejich pohybu nevěděla nejen okupovaná francouzská strana, ale často ani německý štáb.

Legendárním se stalo Rommelovo nasazení jako velitele v bojích o severní Afriku, které mu vyneslo dokonce i opatrné uznání jeho schopností ze strany spojenců, zejména Winstona Churchilla. Právě Churchill měl Rommela doslova „přečteného“. Britská zpravodajská služba disponovala za druhé světové války technickými prostředky, které jí umožňovaly odposlech depeší Hitlerova vojenského štábu. Pokud například poslal Hitler depeši Rommelovi do africké pouště, jeho telegram skončil ve stejnou dobu v Rommelově stanu – a v Churchillově pracovně v Londýně…

V létě 1943 po zhroucení německých pozic v Africe (cíl dojít přes Egypt k Suezu nebyl splněn) byl Rommel vyslán do Itálie, aby čelil spojenecké invazi. Spojenci se v Itálii vylodili 3. září a pomalu, ale vytrvale postupovali na sever.

Posledním místem Rommelova vojenského působení byla západní Francie, stal se totiž inspektorem Atlantického valu a jedním z velitelů čelících očekávané invazi. Během vylodění spojenců 6. června 1944 byl ale Rommel v Německu na návštěvě rodiny, takže nemohl přímo zasáhnout do bojů.

Při jedné z cest poblíž fronty byl 17. července 1944 jeho automobil napaden britskou stíhačkou a Rommel utrpěl těžké zranění hlavy.

Tři dny nato spáchal Klaus von Stauffenberg neúspěšný atentát na Hitlera. Během vyšetřování vyšlo najevo, že Rommel o plánovaném převratu nejspíš věděl. Hitler mu dal na výběr: buď soudní řízení pro velezradu a pronásledování rodinných příslušníků, nebo sebevražda. Aby zachránil rodinu, otrávil se Rommel 14. října 1944 kyanidovou kapslí. Za příčinu smrti byl oficiálně prohlášen infarkt a Hitler mu dal vypravit státní pohřeb.

Dodnes není jasné, jaký vztah Rommel k Hitlerovi měl. Navenek zachovával loajální postoj a v podstatě ještě několik okamžiků před sebevraždou údajně vyjádřil svou podřízenost nacistickému vůdci.

Rommelův syn Manfred ale vzpomínal na otce jinak: „Vychován ve staré důstojnické tradici, otec hluboce věřil v princip subordinace a poslušnosti. Nicméně roku 1943 začínal vnímat, že poslušnost má limity. Zejména dvě konverzace, které vedl s Hitlerem v průběhu roku 1943, na něj zapůsobily. První se odehrála v době, kdy byl Hitler zneklidněn problémy v Itálii. Otec otevřel otázku, zda Německo bude schopné bojovat na dvou frontách proti celému světu. Hitler odpověděl, že si je vědom, že je malá šance na vítězství. Nikdy prý nechtěl válku se západem, ale nyní západ svou válku dostane – až do úplného konce. V červenci 1943 se pak otec stal svědkem druhého případu, kdy se Hitler zmínil o konci války. Pokud německý lid není schopen válku vyhrát, řekl Hitler, pak může shnít – a dodal: Jestliže má být poražen, nic nezbyde. Můj otec to komentoval slovy: Někdy člověk cítil, že už není zcela normální.“

Rommel si získal renomé nejen díky taktickým schopnostem, ale také díky tomu, že prý dobře zacházel se zajatci bez ohledu na jejich etnický původ. Například britský premiér Winston Churchill se o něm jednou zmínil jako o „skvělém generálovi“.

Zůstává ale otázkou, zda „džentlmenská válka“ v Africe nebyla do značné míry umožněna geografickými podmínkami, tedy v podstatě neexistujícím osídlením v poušti. Rommelovi vojáci se tak mohli jen těžko dopustit zvěrstev, kterých se dopouštěli na civilním obyvatelstvu jejich spolubojovníci v Bělorusku, na Ukrajině nebo v Rusku.

Později vyšlo najevo, že Rommel hrál klíčovou roli v nacistických plánech na dobytí Palestiny a vyhlazení Židů na Blízkém východě. Zvláštní nacistická skupina „Egypt“ byla připravena vyplout v létě 1942 z Atén do Palestiny spolu s Rommelovým africkým sborem. V čele blízkovýchodního komanda smrti měl stanout velitel SS Walther Rauff.

Ústředním úkolem skupiny bylo uskutečnění holokaustu v Palestině. Protože ale Němci africké tažení prohráli a britskou Palestinu nikdy nedobyli, ztroskotal i jejich plán holokaustu v Palestině. Historikové se nicméně shodují, že dějiny Blízkého východu by vypadaly jinak a židovský stát by nemohl nikdy vzniknout, pokud by Němci a Arabové spojili síly.

Netradiční pohledy na Erwina Rommela nabízí historik Jiří Janáč v pořadu Portréty u příležitosti pětasedmdesáti let od okamžiku, kdy byl Rommel pověřen velením německých sil v Africe.

Radiodokument