Portréty – Oldřich Pavlovský – příběh spolehlivého soudruha (2015)

Přidal: Premek |

Leden 19, 2016

Poslechněte si příběh muže, který si za kolaboraci se sovětskými okupanty roku 1968 vysloužil dobře placená velvyslanecká místa. Přiblíží vám ho historik Oldřich Tůma a David Hertl. Technická spolupráce Josef Trávníček.

Ukázky čte David Schneider.

Natočeno 2015. Premiéra 20. 8. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Portréty. K poslechu zde.

Lit. Hertl, David: Oldřich Pavlovský – příběh spolehlivého soudruha a signatáře „zvacího“ dopisu. In web ČRo Plus, srpen 2015 (článek + nahrávka k poslechu + nahrávka vyhodnocení akce Státní bezpečnosti Vysloužilec, červenec 1984 + nahrávka vysílání Československého rozhlasu 22. srpna 1968

Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder… Tato jména se nejspíš vybaví všem trochu znalým historie, když přijde řeč na neslavnou kapitolu našich dějin – na „srpnovou zradu“. Těch jmen bylo ale víc. Patřil k nim i Oldřich Pavlovský.

Kulka do Svobodovy hlavy

Perspektivou průměrného Čecha se politické uvolnění roku 1968 jevilo nadějněji, než pohledem zvenčí. Tehdejší rakouský velvyslanec v Československu Rudolf Kirchschläger výstižně vysvětlil, proč byl pro Sověty Dubčekův socialismus s lidskou tváří nepřijatelný: „Pro Moskvu bylo nemyslitelné, aby v Československu vzniklo další interpretační centrum komunismu, které v té době kromě Sovětského svazu existovalo v maoistické Číně a Titově Jugoslávii.“

Tohle dobře tušili v Praze lidé, kterým se později říkalo „konzervativní křídlo“ – silně promoskevsky orientovaná část vrcholných představitelů KSČ. Zrušení cenzury, volné cestování a možnost kritizovat komunistickou stranu, to byly pro ně nepředstavitelné věci.

Nejpozději na počátku léta 1968 se proto zformovala skupina, která se po 21. srpnu pokusila o nelegální převzetí moci formou takzvané dělnicko-rolnické vlády.

Vlády, která nakonec nevládla i díky odporu prezidenta Ludvíka Svobody, který na Biľakovo a Indrovo naléhání reagoval: „Kdybych přistoupil na takové řešení, národ by po nás musel plivat a kopat do nás. Já jsem starý člověk, já si mohu vpálit kulku do hlavy. Ale budu jednat rovně a přímo.“

Mezi členy nelegální prookupační vlády měl být i Oldřich Pavlovský.

Vzorný životopis komunisty

Pavlovský se narodil v květnu 1920. Otec dělník a komunista, on sám vychodil obecnou školu, čtyři třídy měšťanky a dvě třídy kupecké pokračovací školy. Od patnácti let se angažoval v komunistických sdruženích a v letech 2. světové války působil na Jižní Moravě v komunistickém odboji.

Ve služební složce Oldřicha Pavlovského lze nalézt i jeho průkazku člena Státní bezpečnosti, vydané na jméno Oskar Pavlovský. Do služeb StB nakonec nenastoupil, nebyl spokojený s nízkým platemFoto: Archiv bezpečnostních složek ČR

Formálně do KSČ vstoupil v roce 1945. O rok později ve svém životopisu uváděl jako zaměstnavatele politické oddělení Okresní bezpečnostní komise.

Právě tehdy se ucházel o přijetí ke Státní bezpečnosti. Byl mu již vystaven služební průkaz číslo 133 na jméno Oskar Pavlovský, nakonec si ale vše rozmyslel a k StB nenastoupil. Jako důvod uvedl malé služné, které mu bylo nabídnuto.

O živobytí se bát nemusel – čekala jej kariéra stranického funkcionáře. Nejprve vedl stranickou organizaci v závodě Svit (zestátněný Baťa) ve Zlíně, v letech 1952 a 1953 byl pak prvním tajemníkem Městského výboru KSČ ve Zlíně a později ve zlínském krajském výboru.

V té době tam působil i Alois Indra a je pravděpodobné, že právě tam se oba seznámili.

Cesta z pohraničí do Moskvy

Ve druhé polovině 50. let vystřídal Pavlovský funkce tajemníků krajských výborů KSČ v pohraničí: 1955 v Karlových Varech, 1956 v Liberci a 1960 v Českých Budějovicích.

To už byl od roku 1954 poslancem Národního shromáždění a od roku 1960 dokonce členem jeho předsednictva, působil i ve výboru pro plán a rozpočet.

Důležitější byl ale stranický postup, v červnu 1958 byl Pavlovský zvolen členem Ústředního výboru KSČ. V této funkci byl potvrzen v letech 1962, 1966 a 1971.

V březnu 1963 byl Pavlovský jmenován naším velvyslancem v Sovětském svazu – a to bylo místo, kam se neposílal jen tak někdo. Bezpochyby šlo o člověka, který měl k Sovětům blízko.

Klíčovým v jeho životopisu je pak rok 1968. Když byla v dubnu jmenována nová vláda Oldřicha Černíka, Pavlovský v ní získal křeslo ministra vnitřního obchodu. Podle vzpomínek Zdeňka Mlynáře byl Pavlovský jmenován ministrem na návrh Aloise Indry, podle jiné verze měl Pavlovský „blízko k Lubomíru Štrougalovi“, který se o jeho jmenování měl zasloužit.

Nakolik se Pavlovský orientoval ve svém resortu, je těžké zjistit – ani prostudování denního tisku z jara a léta 1968 nepřineslo objev v podobě nějakého rozhovoru, který by novinám poskytl.

Stejně tak není záznam jeho hlasu ani v archivu Českého rozhlasu, kterému nejspíš Pavlovský žádný rozhovor neposkytl. Historikové se přiklánějí k názoru, že Pavlovský nejspíš řízení resortu přenechal náměstkům a v úřadu se vyskytoval jen sporadicky. Rok 1968 byl totiž plný jiných událostí…

Spiklenci na Orlíku

Těžko říci, nakolik oblíbeným nebo úspěšným ministrem Pavlovský byl, každopádně když 15. srpna 1968 Rudé právo zveřejnilo seznam kandidátů nového Ústředního výboru KSČ, který měl být volen na plánovaném sjezdu strany v září 1968, Pavlovský mezi kandidáty nebyl.

Tou dobou se už dávno vedení KSČ rozštěpilo na promoskevsky orientované „konzervativce“ a reformisty. Pavlovský patřil k těm prvním.

O chystané invazi se nejspíš dozvěděl 16. srpna 1968, když byl společně s Aloisem Indrou pozván na schůzku se sovětským velvyslancem v Praze Červoněnkem.

O dva dny později informoval Leonid Brežněv na jednání pěti generálních tajemníků komunistický stran států Varšavské smlouvy, že dostal dva „zvací“ dopisy.

Pod druhým z nich, který se konkrétně zmiňuje o vojenské pomoci, byl mimo jiné podpis Oldřicha Pavlovského (a například Lubomíra Štrougala, Jozefa Lenárta, Karla Hoffmanna, Josefa Korčáka a dalších).

V neděli 18. srpna se také Alois Indra, Drahomír Kolder, Miloš Jakeš a Oldřich Pavlovský sešli na poradě ve vládním rekreačním areálu na Orlíku, kde dolaďovali poslední kroky před blížícím se klíčovým datem.

Jménem revoluce!

Události noci z 20. na 21. srpen byly už mnohokrát popsány, dodejme jen, že 21. srpna ráno byl šéf komunistů Alexander Dubček zatčen „jménem revolučního tribunálu a dělnicko-rolnické vlády“.

Ta se začala formovat 21. srpna na sovětském velvyslanectví. Podle sovětského scénáře měla nahradit stávající vládu a dodat okupaci zdání legality. „Spiklenci“ se s velvyslancem Červoněnkem pokoušeli spojit telefonicky s Leonidem Brežněvem, ale údajně se jim to nemělo povést.

Zdeněk Mlynář vzpomínal, že během jednání na velvyslanectví se vyprofilovala „domluvená parta“ Bilak, Indra, Kolder, Jakeš, Lenárt, Švestka a Pavlovský.

Ze záznamů jednoho z pracovníků Státní bezpečnosti, kteří v těch dnech působili v Praze, zase vyplývá, že 22. srpna 1968 dopoledne se jeden z jejich kolegů dostavil do objektu StB v Sadové ulici a prohlásil, že přichází ze sovětské ambasády od nového předsedy dělnicko-rolnické vlády soudruha Indry s příkazem likvidovat legální rozhlas a televizi, vysílající proti okupaci.

Přítomné pak seznámil s novou vládou: premiér Alois Indra, ministr vnitra Bohuslav Chňoupek, národní obrany Otakar Rytíř, dopravy Vokáč, průmyslu Antonín Kapek, další ministři František Barbírek, Emanuel Rigo, Karel Hoffmann, Drahomír Kolder, Oldřich Pavlovský; Vasil Bilak jako první tajemník ÚV KSČ.

Když ale 22. srpna večer přijeli spiklenci za prezidentem Svobodou a žádali o jmenování této vlády, Svoboda to odmítl a raději se vydal do Moskvy jednat s Brežněvem osobně.

Pavlovský byl nejspíš jediným ministrem Černíkovy (legální) vlády, který kývl na účast ve vládě spiklenecké.

Jistě, pane ministře

Projekt dělnicko-rolnické vlády se tedy zhroutil. Pro ty, kteří v ní chtěli působit, to – alespoň na čas – znamenalo mimořádně trapný odchod ze scény (legálně zvolení politici, zavlečení v těch dnech do Sovětského svazu, měli podporu v podstatě celé okupované země).

Nepřekvapí, že na tiskové konferenci vlády 24. srpna 1968 bylo oznámeno, že Pavlovský se na další zasedání vlády omluvil, vláda se rozhodla dát mu dovolenou a řízením ministerstva vnitřního obchodu pověřila prvního náměstka ministra.

Příslovečným „chozením kanály“ se ale Pavlovský dlouho trápit nemusel. Už v listopadu 1968 na zasedání Ústředního výboru KSČ obhajoval své postoje slovníkem, který se později ujal v nechvalně známém Poučení.

Ke 31. prosinci 1968 ministerstvo vnitřního obchodu zaniklo a Pavlovský tak ve funkci, kterou od srpna nevykonával, skončil.

K moci se už drala skupina „normalizátorů“, tedy jeho přátel. I díky nim byl Pavlovský v březnu 1969 odeslán na místo velvyslance ve Finsku a v letech 1975 až 1982 byl naším velvyslancem v Jugoslávii.

Mezitím už v roce 1971 německý týdeník Der Spiegel uveřejnil jména údajných signatářů zvacího dopisu ze srpna 1968, mezi nimiž byl i Oldřich Pavlovský. Ten v roce 1980 obdržel Řád Vítězného února a po návratu z mise v Bělehradu se stal poradcem ministra zahraničních věcí Bohuslava Chňoupka.

I tehdy to byla vlastizrada

Tím ale Pavlovského příběh nekončí. Že v normalizovaném Československu si nikdo nemohl být jist, se potvrdilo i v jeho případě. V listopadu 1983 začala Státní bezpečnost kolem Pavlovského kroužit a založila na něj spis v kategorii Prověřovaná osoba pod krycím jménem Vysloužilec.

Pavlovský byl podezřelý, že je ve spojení s bývalým ministrem zahraničních věcí Jiřím Hájkem a plní jeho pokyny v oblasti kádrové politiky na ministerstvu s úmyslem škodit československé zahraniční politice.

StB prověřovala Pavlovského známosti, stav tuzexového konta i jeho pověst. Donašeč Zdeněk Bednář (krycí jméno Bedřich) estébákům prozradil, že Pavlovský se dobře zná s Aloisem Indrou, a má s ním být dokonce v příbuzenském vztahu.

Nakonec StB jakékoli styky Pavlovského s Hájkem vyloučila a v červenci 1984 případ uzavřela. To už byl Pavlovský vedoucím československé delegace na konferenci o odzbrojení ve Stockholmu.

Oldřich Pavlovský zemřel 5. prosince 1989 a je příznačné, že v Rudém právu se v těch turbulentních dnech neobjevila o úmrtí věrného soudruha žádná zpráva.

Svojí smrtí si ušetřil trestní stíhání v letech 1992 a 1995, vedená proti těm, kteří se pokusili na sovětském velvyslanectví ustavit nelegální vládu. I pohledem komunistické spravedlnosti bylo jejich čin možné kvalifikovat jako vlastizradu.

Životní příběh Oldřicha Pavlovského s důrazem na události roku 1968 přiblíží v pořadu Portréty historik Oldřich Tůma.

Radiodokument