Jeg skal fortelle dig noe / Chci Ti něco říct (2015)

Přidal: Premek |

Leden 25, 2016

Sheida Jahanbin, Rikke Houd. V Íránu se o sexu nemluví. Osmadvacetiletá Sheida podává svědectví o tom, co pro mladou ženu znamená žít v režimu, kde je sexualita tabu. Česká verze norského dokumentu z roku 2013. Překlad Petra Štajnerová. Dramaturgie Eva Nachmilnerová. Zvukový mistr norské verze Kåre (Kaare) Johan Lund. Zvukový mistr Tomáš Gsölhofer. Režie Brit Jensen.

V českém znění účinkují Klára Sedláčková-Oltová, Dana Černá a Jiří Hromada.

Natočeno 2015. Premiéra 27. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 33 min) v cyklu Radiodokument. Repríza 23. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 33 min) v cyklu Radiodokument.

Lit.: anonym: Sheida Jahanbin, Rikke Houd: Jeg skal fortelle dig noe / Chci Ti něco říct. In web ČRo 3 Vltava, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V Íránu se o sexu nemluví. Dokument Jeg skal fortelle dig noe /Chci Ti něco říct/ otevřeně nahlíží na téma neinformovanosti a tabu v oblasti ženské sexuality na Středním Východě. V norském exilu pořad pod vedením Rikke Houd natočila mladá íránská novinářka Sheida Jahanbin.

Na útěku
Sheida uprchla ve svých čtyřiadvaceti letech z Íránu společně se svým manželem Madyárem, bloggerem a aktivistou za lidská práva. Sheida a Madyár se seznámili na univerzitě v Teheránu. V té době se už oba zapojovali do aktivit na ochranu lidských práv ve své zemi a podporu politických vězňů. Byli pronásledování íránskou policií, která se snažila cenzurovat jejich blog, informující o bezpráví v Íránu. Madyára zatkli a mučili. Po jeho propuštění se mladý pár rozhodl urychleně opustit zemi a uprchl pěšky do Turecka.

Turecké úřady jim však odmítli vydat azyl a na pokyn íránské policie zakázali jejich blog. Po dvou letech marných bojů s úřady oba uprchli do Norska, kde v roce 2012 získali politický azyl a konečně našli místo, kde mohou zůstat. V Oslu se Sheida s Madyárem naučili norsky a vrátili se ke své práci aktivistů za lidská práva. Zřídili tajnou telefonickou linku pro Íránce pronásledované režimem, na kterou měsíčně volají stovky lidí – oběti násilí, politické perzekuce a náboženské diskriminace.

Vyprávět příběh
V roce 2009 se Sheida zúčastnila rozhlasového workshopu, kde poprvé potkala dokumentaristku Rikke Houd. Pod jejím vedením později pro Norský a Dánský rozhlas natočila autobiografický pořad o své cestě do exilu, který pod názvem My Share of the Sky /Můj podíl nebe/ vzbudil mezinárodní ohlas. Popisuje v něm zkušenosti politického uprchlíka v prvních měsících po příchodu do nové země. Konkrétní příklady zneužívání lidských práv v Iránu ukazuje i skrze svědectví uvězněných přátel a jejich poezie, ve které svoji situaci reflektují. Smutným faktem je, že jeden z jejích přátel, politický vězeň odsouzený za opoziční aktivity, byl popraven krátce poté, co pro její pořad napsal báseň.

K tomu, co bylo hlavní motivaci sdílet příběh ze života uprchlíka, Sheida řekla: „Přestože mnoho lidí v Norsku ví o poměrech a vládě v Íránu, jen málo z nich sympatizuje s iránskými obyvateli, a zvláště pak s imigranty. Bude mi stačit, když si deset lidí poslechne můj pořad a změní postoj k íránským lidem žijícím mimo svou zemi. V žádném státě nemají moc rádi imigranty, ale měli by vědět, že každý miluje svou vlast. Jsou tam proto, že doma jsou špatné podmínky.“

Jak se řekne norsky stud
Jako svůj další autorský rozhlasový dokument se Sheida opět rozhodla zpracovat osobní a traumatické téma ze svého života:
Jednou ráno jsem jela do města. Všimla jsem si nápisu gynekologie. Šla jsem tam a řekla doktorce o bolestech.
Po operaci bude styk v pořádku, říkala. To mi stačilo, dál už jsem se neptala.
Po dvou dnech jsme utekli. Skoro jsem nemohla chodit. Krvácela jsem.
Byla noc, v horách byla zima. Konečně jsme se dostali do Turecka.
Bolesti neustávaly, bylo to čím dál horší.
(Ukázka z dokumentu Chci Ti něco říct)

Před útěkem z Íránu Sheida prodělala gynekologickou operaci. Nastřižení panenské blány ji mělo zbavit nepříjemných pocitů při sexu. Od té doby bojuje s bolestí:
Pamatuju si její obličej. Černý hijab okolo ztuhlé masky.
Zvuk nůžek, které pomalu stříhají.
Teď bude sex v pořádku, řekla a beze slova si sedla za stůl.
Vypadala unaveně.
Madyar stál venku, čekal na mě. Bál se.
Šli jsme k autu a nikdo nic neříkal.
Pak jsme utekli.
Nemluvila jsem o tom, že pořád krvácím a bolí to.
(Ukázka z dokumentu Chci Ti něco říct)

Odhodlání otevřeně mluvit o věcech, které jsou v její domovině tabu, sledují posluchači prostřednictvím konkrétních situací a autorčiných komentářů. Doprovázíme Sheidu na návštěvě v ordinaci u lékaře v Norsku, kterému se odhodlá svěřit se svými problémy, v rozmluvě se svojí norskou kamarádkou Ninou, která jí pomáhá trauma překonat, v rozhovorech se svým mužem a v telefonátech do Íránu se svojí matkou a babičkou v jazyce farsí.

Sheida mluví o vládě, která skrze strach a nevědomost drží polovinu populace v nevědomosti. Až s dětskou naivností se v jednoduchých větách snaží dopátrat toho, co je špatně a proč:
Hledám, jak se v norštině řekne to slovo … Stud.
Stud stojí před ženami jako vysoká zeď. Já to slovo v
norštině neznala …
Vyrostla jsem v Íránu, v zemi, kde se dívky se studem už rodí. Musíme přijmout svůj osud: Naše tělo nám nepatří.
/…/ Stud nás uzavírá do samoty. To je velmi chytře vymyšleno.
Mít 50 % národa pod kontrolou díky studu a neinformovanosti.

Sheida, která se v Iránu ještě jako novinářka kulturních novin zaměřovala na ochranu ženských práv, v dokumentu přibližuje, jak generace íránských žen vnímaly své tělo. V kontrastu s propagandistickým filmem o sexu, kde za triumfálních zvuků Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra rozkvétá růže, aby byla násilně protržena lilií, přibližuje své dospívání, touhu a zvědavost:
Všechny dívky, všichni chlapci, kteří se v Íránu narodili v osmdesátých letech, viděli film Titanik aspoň čtyřikrát. Bylo to zakázané. Ilegální prodejny videokazet měly jen pár kopií … ale všichni náctiletí snili o tom, že uvidí Jacka a Rose, jak se líbají.
/…/Chtěla jsem vidět každý jejich polibek a dotek, ale styděla jsem se a odvracela hlavu.

Dokument Sheidy Jahanbin otevřeně mluví o předsudcích a strachu. A o odhodlání prolomit bariéru studu, uzavírajícího jí do křečí a bolesti:
Den po příchodu do Norska mě vyšetřil lékař. Máte
bolesti? zeptal se. Ne, odpověděla jsem, ale bolelo to.
Tak moc jsem se styděla, že jsem to doktorovi nemohla říct. Nikdy jsem to nikomu neřekla. O takových věcech se v Íránu nemluví. Se studem žiju 28 let, ale s tím je teď konec. Takhle už dál nemůžu žít.

Lit.: anonym: Chci Ti něco říct. Dokument o tabu v oblasti ženské sexuality na Středním Východě. In web ČRo 3 Vltava, 22. srpen 2017 (článek). – Cit.: V Íránu se o sexu nemluví. V norském exilu natočila pořad pod vedením Rikke Houd mladá íránská novinářka Sheida Jahanbin.

Na útěku

Sheida uprchla ve svých čtyřiadvaceti letech z Íránu společně se svým manželem Madyárem, bloggerem a aktivistou za lidská práva. Sheida a Madyár se seznámili na univerzitě v Teheránu. V té době se už oba zapojovali do aktivit na ochranu lidských práv ve své zemi a podporu politických vězňů. Byli pronásledování íránskou policií, která se snažila cenzurovat jejich blog, informující o bezpráví v Íránu. Madyára zatkli a mučili. Po jeho propuštění se mladý pár rozhodl urychleně opustit zemi a uprchl pěšky do Turecka.

Vyprávět příběh

V roce 2009 se Sheida zúčastnila rozhlasového workshopu, kde poprvé potkala dokumentaristku Rikke Houd. Pod jejím vedením později pro Norský a Dánský rozhlas natočila autobiografický pořad o své cestě do exilu, který pod názvem My Share of the Sky /Můj podíl nebe/ vzbudil mezinárodní ohlas. Popisuje v něm zkušenosti politického uprchlíka v prvních měsících po příchodu do nové země. Konkrétní příklady zneužívání lidských práv v Iránu ukazuje i skrze svědectví uvězněných přátel a jejich poezie, ve které svoji situaci reflektují. Smutným faktem je, že jeden z jejích přátel, politický vězeň odsouzený za opoziční aktivity, byl popraven krátce poté, co pro její pořad napsal báseň.

Jak se řekne norsky stud

Jako svůj další autorský rozhlasový dokument se Sheida opět rozhodla zpracovat osobní a traumatické téma ze svého života:Jednou ráno jsem jela do města. Všimla jsem si nápisu gynekologie. Šla jsem tam a řekla doktorce o bolestech.Po operaci bude styk v pořádku, říkala. To mi stačilo, dál už jsem se neptala.Po dvou dnech jsme utekli. Skoro jsem nemohla chodit. Krvácela jsem.Byla noc, v horách byla zima. Konečně jsme se dostali do Turecka.Bolesti neustávaly, bylo to čím dál horší.(Ukázka z dokumentu Chci Ti něco říct)

Před útěkem z Íránu Sheida prodělala gynekologickou operaci. Nastřižení panenské blány ji mělo zbavit nepříjemných pocitů při sexu. Od té doby bojuje s bolestí:Pamatuju si její obličej. Černý hijab okolo ztuhlé masky.Zvuk nůžek, které pomalu stříhají.Teď bude sex v pořádku, řekla a beze slova si sedla za stůl.Vypadala unaveně.Madyar stál venku, čekal na mě. Bál se.Šli jsme k autu a nikdo nic neříkal.Pak jsme utekli.Nemluvila jsem o tom, že pořád krvácím a bolí to.(Ukázka z dokumentu Chci Ti něco říct)

Sheida mluví o vládě, která skrze strach a nevědomost drží polovinu populace v nevědomosti. Až s dětskou naivností se v jednoduchých větách snaží dopátrat toho, co je špatně a proč:Hledám, jak se v norštině řekne to slovo … Stud.Stud stojí před ženami jako vysoká zeď. Já to slovo vnorštině neznala …Vyrostla jsem v Íránu, v zemi, kde se dívky se studem už rodí. Musíme přijmout svůj osud: Naše tělo nám nepatří./…/ Stud nás uzavírá do samoty. To je velmi chytře vymyšleno.Mít 50 % národa pod kontrolou díky studu a neinformovanosti.

Sheida, která se v Iránu ještě jako novinářka kulturních novin zaměřovala na ochranu ženských práv, v dokumentu přibližuje, jak generace íránských žen vnímaly své tělo. V kontrastu s propagandistickým filmem o sexu, kde za triumfálních zvuků Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra rozkvétá růže, aby byla násilně protržena lilií, přibližuje své dospívání, touhu a zvědavost:Všechny dívky, všichni chlapci, kteří se v Íránu narodili v osmdesátých letech, viděli film Titanik aspoň čtyřikrát. Bylo to zakázané. Ilegální prodejny videokazet měly jen pár kopií … ale všichni náctiletí snili o tom, že uvidí Jacka a Rose, jak se líbají./…/Chtěla jsem vidět každý jejich polibek a dotek, ale styděla jsem se a odvracela hlavu.

Dokument Sheidy Jahanbin otevřeně mluví o předsudcích a strachu. A o odhodlání prolomit bariéru studu, uzavírajícího jí do křečí a bolesti:Den po příchodu do Norska mě vyšetřil lékař. Mátebolesti? zeptal se. Ne, odpověděla jsem, ale bolelo to.Tak moc jsem se styděla, že jsem to doktorovi nemohla říct. Nikdy jsem to nikomu neřekla. O takových věcech se v Íránu nemluví. Se studem žiju 28 let, ale s tím je teď konec. Takhle už dál nemůžu žít.

Radiodokument